Otázka je zcela jasná. Měl by vůbec muž mít dítě? Nota bene je muž vůbec schopný se o dítě postarat? A hlavně, zvládne muž výchovu dítěte a zároveň se starat o domácnost, aniž by domácnost poškodil, popřípadě dítě trvale znehodnotil? Jsem si jist, že tyto otázky potrápily kolem třetí ranní řadu zlomených a nevyspalých mužů, kteří už popáté za noc vstávají ke řvoucímu dítěti, aby jej buď nakrmili anebo s vyšinutým výrazem ve tváři udusili polštářem.
Je zcela jasné, že muž není předurčen k tomu, aby zvládal konstantní výchovu dítěte a k tomu jako bonus například žehlil nebo pral. Muž je tu od toho, aby spal dvanáct hodin denně, dvakrát týdně si dal sprchu, občas si vytáhnul žmolky z pupíku, na požádání (i nepožádání ) vykrkal abecedu, vydělával peníze, ulovil mamuta holýma rukama, a pokud má nějaký dítě, tak toto v porodnici vyblejsknout, potom ho jednou týdně na pět minut pochovat a v osmnácti ho vyrazit z domu. Od toho tu muž je a tak to má být.
Pokud je doma s malým tvorem delší dobu, vznikají nepříjemnosti, komplikace a muž bývá bezradný a zmatený. Je ohrožena jeho doposud neotřesitelná suverenita, jelikož dítě krká a smrdí víc než on (většinou), a muž tím ztrácí půdu pod nohama.
Ani já nejsem výjimkou. Příchod Čeňka měl neblahý vliv na můj bezstarostný život, ale bylo potřeba se s tím poprat. Jako neplavce mě hodili do vody a řekli "plav". Sice jsme měli ve škole rodinnou výchovu, ale tam jsme se tak maximálně dívali na edukativní "porno" z šedesátých let, abychom věděli, jak se souloží (patnáctiletý nadržený puberťák totiž toto vůbec netuší). Taky nám dali kolovat kondom, který nedokoloval ani do třetí lavice, a obtloustá bezdětná stoletá učitelka s knírkem nám radila, jak neotěhotnět (podle hesla, kdo neumí, učí). Tím to haslo.
O tom, jak se má člověk starat o dítě, nepadlo ani slovo. Nebylo tedy nazbyt a výchovu dítěte jsem se učil za pochodu. Je potřeba přiznat, že úspěchy byly, to zase jako jo. Některé úspěchy na poli výchovy a starání se o dítě byly samozřejmě větší a některé menší. Časem si to celé nakonec sedlo a já bez falešné skromnosti můžu s čistým svědomím přiznat, že jsem minimálně v top desítce nejlepších otců v Evropě. Jak už jsem ale psal, tak ne vždy se tak úplně zadařilo, a kolosální úspěchy nebyly zase tak úplně kolosální.
Celkem dost dílčích neúspěchů jsem zažil v oblasti uspávání Čeňka. Tam se mi konstantně nedaří a zde je třeba zabrat a pořádně to vypilovat. Čeněk si nespí, kdy se mu zachce a to je podle mě špatně. Je potřeba přidat a dělat klidně i přesčasy. Abych na sebe nebyl tak tvrdý, tak přiznávám neblahý zásah okolních vlivů.
Onehdá jsem Čeňka uspával přes dvě hodiny. Vyzkoušel jsem osvědčený trik a hodil mu přes obličej plenu. Je docela škoda, že ta plena byla celá poblitá, takže ji Čeněk s odporem zahodil a začal řvát. Tady bylo moje zaváhání. Abych vše napravil, zašel jsem mu udělat Sunar. Velmi zkušeně jsem již hotový Sunar z lahvičky lehce nastříkal na své předloktí, abych se ubezpečil, že není příliš horký (na předloktí mám již dvanáct poleptaných a popálených skvrn, jelikož ne vždy je teplota Sunaru přijatelná) a s velkou slávou jsem šel Čeňka nakrmit.
Z důvodu toho, že byla tma a nebylo vidět na krok, jsem se netrefil a Sunar nastříkal Čeňkovi do oka. Z nějaké příčiny se mu Sunar v oku nelíbil, takže opět začal řvát a žádný spánek se nerýsoval. Přešel jsem tedy k hrubé síle (použít hrubé síly na dítěti je výraz mužnosti) a přidržel jsem jej na zádech a možná i lehce s láskou přidusil. Čeněk s sebou škubal, já jsem s sebou škubal a všichni sebou škubali. Byl to souboj. Nakonec po úporné hodině a půl Čeněk usnul.
Otřel jsem si z čela pot a s písní na rtech vyrazil směrem od postýlky. Bohužel jsem při mé veselé chůzi šlápl na debilní plastovou hvězdičku (sada hvězdiček a měsíčků, se kterými si Čeněk rád hraje, a já na ně pořád šlapu a přivozuju si bolest, utrpení a zranění), narušil jsem si stabilitu a tentokrát již bez písně na rtech jsem se zřítil na podlahu, kde jsem svým nekontrolovaným pádem rozezněl hrací skříňku. Vyrvál, jenž jsem způsobil, vzbudil Čeňka, který okamžitě vstal, podíval se, co se děje a vesele mi zatleskal.
Byl šťastné miminko. Následovalo opět nekonečné uspávání.
Drobné nedostatky mám taktéž u přebalování. Celý koncept přebalování se mi už z počátku zdá překombinovaný a jdoucí na ruku lobby výrobců plenek. Má vize byla taková, že nechám doma pobíhat Čeňka nahatého a jeho případný vedlejší produkt vytře Nataša večer, když přijde z práce. Tento můj plán Nataša rázně smetla ze stolu, tedy mi nezbylo nic jiného, než zatnout zuby, obalit si obličej vrstvou triček a hadrů (smraduvzdorná vychytávka), dát Čeňka na přebalovací pult a hezky ho přebalit.
Docela často se u přebalování stává, že se nedaří. Největší problém mívám s vlhčenými ubrousky a s malým množstvím rukou. Čeněk se rád pohybuje, a to během přebalování není přijatelné. V úvodu položím Čeňka na záda, chytím ho jednou rukou za nohy a druhou odstraním plenu. Pokud je Čeněk posraný, nastávají komplikace.
Docela často se stane, že mi má smraduvzdorná vychytávka z triček a hadrů spadne z obličeje přímo do epicentra posrání, jelikož jsem lempl a neumím jí pořádně připevnit. V ten moment ztrácí smraduvzdorná vychytávka svůj účel a její opětovné umístění na obličej není záhodno. To ale není jediný problém. Jednou rukou držím Čeňka za nohy a druhou se snažím z balíčku vlhčených ubrousků nějaký vylovit, abych Čeňkovi utřel zadek. Ten vycítí můj strach (Čeněk funguje na podobné bázi jako pes) a začne se kroutit. To je potom fajn. Ty stupidní ubrousky nejdou vůbec vyndat (výrobce to tak určitě chtěl, jelikož je to nepřející ksindl) a jednou rukou Čeňka dlouho neudržím. Celý to je potom takový smutný, když se Čeněk se znečištěným zadkem plazí po přebalovacím pultu.
Když posléze konečně získám z balení několik vlhčených ubrousků a Čeňka i pult vytřu do čista, namažu mu zadek krémem proti opruzeninám z tuby, obléknu plenu a je hotovo. K tomu se váže taková příjemná a veselá historka. Někdy děsně brzo ráno jsem šel Čeňka přebalit. V návalu nevyspání a deziluze z vlastního života jsem mu omylem zadek místo krému namazal zubní pastou. Čeněk byl poté takový jiný. Zvláštní. Chvíli se ošíval a potom se točil dokolečka. Byl jsem celkem spokojený, že má nějakou zábavu, tak jsem ho nechal se točit. Při dalším přebalování jsem u Čeňka objevil monstrózní opruzení, takže tady jsem si dal sám sobě za tento úspěch palec nahoru.
S Natašou máme docela nevyrovnanou bilanci 10:1. Jedná se o zranění, bolístky či bebíčka, které si Čeněk přihodil, když jsme ho měli na starosti anebo mu byli na blízku. Pro mě to začalo celkem slibně, jelikož první Čeňkovo zranění slavila Nataša. Položila Čeňka na postel a šla mu pro tepláčky, když tu se Čeněk překulil a spadnul na zem. Krásná práce. A bodík byl v kapse. Nicméně následně šla Nataša do trháku a skóre obrátila. První mé škobrtnutí byla aféra "topení". Čeněk se postavil, chytil se topení a podíval se na mě. Já jsem se na oplátku podíval na něj, aniž bych něco očekával. Čeněk najednou nahodil smutný výraz, začal fňukat, posléze brečet a záhy hurónský řvát.
Čuměl jsem na něj se zaujetím a přemýšlel, co má ten kluk za lubem, když tu přispěchala Nataša a Čeňka od topení odtrhla. Měl úplně rudou dlaň. Z nějakého důvodu mě nenapadlo, že je topení teplé. Nejsem v tom ale sám, jelikož to nenapadlo ani Čeňka, a proto se ho nepustil, ani když se mu z dlaně kouřilo. Po této nepříjemnosti s topením jsem ještě Čeňka pustil při dělání letadýlka, zasedl ho, šlápnul na něj, upustil ve vaně, polil lákem od okurek a několikrát s ním upadnul (jelikož spím denně tak dvě hodiny, tak často a samovolně upadávám). Člověk se ani nenaděje a skóre narůstá.
Zajímalo by mě, jestli se tímto tempem Čeněk dožije dospělosti.
Podle Nataši mám taktéž nedostatky v oblékání. Jedná se o sladění Čeňkova autfitu. Do tohodle moc nevidím a nerad bych se pouštěl na tenký led, ale s Natašou nemůžu souhlasit. Můj cit pro sladění oblečení je patrný a talent, ten bezesporu mám. Ať si Nataša říká, co chce, tak k zelenýmu bodýčku s modrou kytičkou a takovým divným létajícím medvídkem s křídlama a konvičkou (takovej méďa na LSD) patří hnědý tepláčky s šedým šrafováním. Navíc, když dostane ještě zelenou čepičku s anténkou, tak je pak děsnej nabíječ. Dále potom ke žlutý poblitý mikince patří hnědý poblitý punčocháče a když si navíc poblije i ponožky s berouškou, tak ty k tomu patřej taky. To si ale Nataša vysvětlit nenechá a dělá děsně důležitou a hlavně znalou módy.
Coby pravá hausfrau se vším všudy mám taktéž vedle dítěte nastarost domácnost. Ač na poli domácích prací slavím kolosální úspěchy, sem tam se chybička vloudí a ojedinělé zaškobrtnutí nastat může. Během mé krutovlády v domácnosti máme již třetí žehličku (první jsem uvařil, druhou zkratoval), druhou pračku (nevím, co se stalo s tou první. Prostě nechtěla přestat prát), navrtal jsem sporák vrtačkou (dělal jsem v kuchyni poličku na koření a vypůjčená vrtačka na baterku byla nad mé síly, takže jsem jí nezvládl a sjel asi dva metry po zdi) a přišli jsme o třetinu oblečení, které vzal vítr z balkonu. Při věšení jsem ho zapomněl připevnit kolíčkama. Na druhou stranu docela dobře vytírám podlahu a mytí nádobí dávám i se zavřenýma očima, takže se to tak nějak všechno vyrovná. Jo a ještě dobře vařím lečo a buřty na pivu, čímž si myslím, že jsem se dostal do kladných hodnot.
Myslím, že je jasně vidět, že ač k tomu nejsem geneticky předurčen, tak domácnost i dítě zvládám na sto deset procent. Není třeba falešné skromnosti. Ano, drobné chybičky budou vždycky, ale důležitý je výsledek. Výsledek je jasný a zřejmý, a tedy aby šel každý večer Čeněk spát živý se všemi končetinami a aby náš byt nevyhořel nebo neexplodoval.
Je to sice řehole dávat si tyto cíle každý den znovu a znovu, ale pouze malý člověk má malé cíle.
