Denně naspím jen pár hodin a to se mi beztak většinou zdá o tom, že kojím. Budím se poté zbrocený potem s naběhlými bradavkami. Čeněk totiž získává energii buď fotosyntézou (moje teorie), anebo si vyrábí energii ve své malé vodní elektrárně, kterou si zhotovil pod postýlkou a která fachá na sliny (taktéž moje teorie, kterou ale nemám zatím potvrzenou). Tak jako tak je to malé perpetum mobile, které nepotřebuje spát a přesto funguje.

 

     Já perpetum mobile zjevně nejsem a ten spánek mi v tom nabitém denním programu schází. Po nějaké době jsem se tak nějak samovolně přepnul do nouzového režimu, a tedy se pouze celý den ploužím, občas odevzdaně polohlasně zasípu: "Čeňku, ne, nesmíš.", a to je asi tak všechno, na co se zmůžu. Kafe mi už taky moc nepomáhá. V tekuté formě vůbec, a když přežvýkám pár hrstí mleté kávy, jsem schopen na chvilku vnímat barvy.

     Jelikož jsem člověk velmi flexibilní, postupně jsem si vyvinul proti spánku resistenci, a abych přežil, stačí mi pouze pár hodin. To Čeněk ví a respektuje to. Vždy mi těch pár hodin dopřeje. Proto je mi záhadou, na co ten malej kluk myslel té jedné velké, věčné noci. Byla to ta noc s velkým "N".

 

     V životě muže je takových nocí s velkým "N" více. Noc prvního sexu. Noc prvního sexu s dívkou. Noc prvního sexu s více ženami. Jak už to tak ale bývá, tak logicky po takových nocích s velkým "N" následuje další a tedy noc, kdy vaše dítě nespí. Je to vývoj. Noci s velkým "N" mají poté sestupnou tendenci a vyhlídky nejsou příliš pozitivní. Následuje Noc první poruchy erekce. Noc s prvním infarktem. Noc prvního samovolného úniku moči a nezapomínejme na Noc v márnici.

 

     Jak je vidět, tak už to bude jen horší, což je fajn. Ale abych nepředbíhal, vrátím se k té noci, kdy Čeněk nespal.

     Ten den byl už od začátku takový podezřelý. Čeněk ráno sice tradičně ještě za tmy zkoušel, když bude v postýlce vřeštět a rumplovat se špruslema, jestli se konečně zhroutím a nebo ten den ještě nějak doklepu. Tady vše bylo v ještě v pořádku. Po snídani ale jevil známky únavy a zcela nečekaně šel spinkat. Nezvyklé. Přemoudřelý autorky knížek na výchovu dětí, který měly děti ještě za protektorátu, sice radí, že pokud dítě usne, má jít rodič okamžitě spát, ale na mě čekala kupa nevyžehlenýho prádla a protékající hajzl. Nabízela se sice varianta ucpat hajzl prádlem, vyhodit byt do povětří a po zbytek života se ukrývat v Mumlavských vodopádech, kde bych olizoval mech ze šutrů, ale pocit zodpovědnosti a mateřský pud (ano, vyvinul se u mě mateřský pud. Napřesrok očekávám samovolné odpadnutí varlat) mi to nedovolil, takže jsem pokorně vyžehlil prádlo a opravil záchod.

 

     Čeněk spal celkem dlouho a následně spal opět ještě odpoledne a to až do večera. A tady jsem tušil, že bude zle. To nezůstane bez následků. Pokud by vás napadlo, že tedy alespoň odpoledne jsem se hezky natáhnul a ležérně si zdřímnul, tak to vás zklamu. Odpoledne jsem pral prádlo, které jsem dopoledne žehlil, jelikož nebylo vypraný. Jsem totiž filuta a žehlil jsem špinavý prádlo.

     Kolem osmý dávám vždycky Čeňka na zkoušku spát. Je to tak padesát na padesát. Většinou ale spíš tak deset na devadesát. I dnes jsem ho dal v osm spát. Pěkně jsem mu to tam připravil. Pana Pandu jsem mu dal vedle spacího pytle (Čeněk spí ve spacím pytli, který ho omezuje v pohybu. Kdyby spal volně pod peřinou, tak by se rozeběhnul a se saltem vyskočil z postýlky), na výběr jsem mu dal dva dudáky, zelený a žlutý (jelikož je to znalec a bonviván, většinou si narve do pusy oba dva najednou) a zapnul jsem mu kolotoč s ukolébavkou. Vše bylo připraveno na Čeňkův zběsilý, náhlý a nekontrolovatelný spánek až do rána.

 

 

 

 

 

 

 

      Čeněk však odmítal zběsile a náhle spát. Místo toho seděl v postýlce a tleskal. To není výsledek, který bych očekával. Nataša přispěchala k postýlce a rozplývala se nad tím, jak je Čeněk roztomilý mladý muž. Jenomže roztomilý mladý muž tady nemá co tleskat. Má spát.

 

    Uběhla hodina, kdy jsem bezradně seděl vedle postýlky, když v tom Čeněk přestal tleskat. To je zajímavý příslib. Vypadá to nadějně. Položil jsem tedy Čeňka na záda, lehce ho přidržel, aby se nemohl převalit na břicho a Čeněk se začal smát. Smál se hodně a nahlas. Okamžitě opět přiklusala Nataša a začala jihnout. Smějící se Čeněk je roztomilý, to jako jo, ale ne o půl desátý večer. O půl desátý večer je jen jediný roztomilý Čeněk a to Čeněk, který už dvě hodiny spinká. Jakýkoliv jiný Čeněk je vyvrhel, zlobidlo a kluk, který od Mikuláše dostane uhlí. Ze záchvatu smíchu se Čeněk poblil, takže jsem ho šel převlíknout. Výprava na přebalovací pult ho nakopla a po opětovném uložení zpět do postýlky začal znovu tleskat.

     Kolem půl jedenáctý šla Nataša spát a Čeněk pořád tleskal. Nataša mě napomenula, že její představy jsou jiné, že ona by si přála ticho, aby mohla spát (a moje představy jsou jaké? Myslí si, že mě to baví sedět tři hodiny u postýlky a čumět na Čeňka, jak tleská?). Zakročil jsem tedy v rámci rodinné pohody a Čeňka opět něžně dlaní přimáčknul do matrace v postýlce, aby usnul. Vypadalo to, že opravdu usne. Zavíral oči a tvářil se ospale. Ve tváři se mi zaskvěl nefalšovaný úsměv.

     Můj výstavní a nefalšovaný rodičovský úsměv mi však záhy ztuhnul, jelikož od sousedů nad námi se začaly ozývat rány kladivem. Po každém úderu Čeněk zbystřel. Tak to teda ne. Je jedenáct hodin a Čeněk už musí spát. Byl jsem velmi rozlícený. Naběhla mi žilka na čele a byl jsem rozhodnut, že budu nejen neomalený, ale nebudu se bát použít ani násilí. S těmi nejtemnějšími úmysly jsem vyběhl na chodbu a pelášil po schodech k sousedům nad námi. Výhružně jsem zabouchal na dveře v očekávání nějakého postaršího domácího kutila, kterému to vytmavím a možná mu i pohmoždím sanici, jelikož nemám co ztratit.

 

     Po chvilce bušení se dveře rozletí a za nimi stojí asi dvoumetrový plešatý a potetovaný chlápek s jizvami po řezných ranách v obličeji s kladivem v ruce. "Co chceš?" zahulákal. "Dobrý den, promiňte, že vás ruším, funguje vám anténa?", položil jsem třesoucím se hlasem hrdinnou otázku. "Nevím, já bourám koupelnu." a zabouchnul dveře. Inu, vytmavil jsem mu to celkem dostatečně a už si dá jistě příště pozor.

     Když jsem se vrátil zpět do bytu, ihned za dveřmi mě s vřískotem přivítal Čeněk. Velmi překvapivé. Nataša dostala záchvat mateřství, tak zatímco jsem se sousedem vyřizoval tu nepříjemnou záležitost s hlukem a dával mu co proto, vyndala Čeňka z postýlky a hrála s ním různé hry. To jsem byl velmi rád. Poslal jsem Natašu okamžitě spát a rozjetého Čeňka šoupnul zpět do postýlky. Ten byl natolik rozlícen, že pobíhal od jednoho rohu postýlky k druhému a rozhazoval rukama. Nataša mě okřikla, že potřebuje spát a ať to dítě už chrápe. V tomhle vidím tu výhodu garsonky. Život v jedné místnosti rodinu semkne.

     Venku kdesi v dáli odbíjí půlnoc a u nás nikdo nespí. Čeněk si povídá s Panem Pandou, kterému sděluje neodkladné informace, Nataša pobíhá po místnosti s tím, že musí spát, a ať s tím něco udělám a já mlátím hlavou o rantl postýlky.

     Kolem jedné hodiny ranní se Čeněk s Panem Pandou nepohodl, takže ho zlostně hodil na zem. Následně propukl v hrozný řev. Očividně ho jeho jednání mrzelo, takže si hodlal vyřvat okamžitý návrat Pana Pandy zpět do postýlky, aby se udobřili. Nataša mi oznámila, že jsem blbec, a šla spát do vany a já jsem hledal na zemi Pana Pandu. Nakonec jsem ho našel a za bouřlivých Čeňkových ovací jej uložil zpět do postýlky.

 

 

 

 

 

 

 

     O půl druhé začal Čeněk opět tleskat. Taktéž jsem pochopil, že se posral a zde vyvstalo dilema. Buď ho nechám posraného až do rána (zde hrozilo, že neusne) a nebo půjdeme navštívit Natašu do koupelny a Čeňka přebalím. Risknul jsem druhou variantu.

 

V koupelně mě Nataša přivítala láskyplným hlasitým pozdravem: "To si snad už děláš prdel" a uraženě si přikryla hlavu polštářem. Přešel jsem to bez poznámky, přebalil Čeňka a dopravil jej zpět do postýlky, kde ještě půl hodiny tleskal.

     Asi ve tři hodiny ráno, kdy byl Čeněk zrovna na své pravidelné obchůzce podél obvodu postýlky, aby zkontroloval svůj pozemek, jsem prodělal ihned za sebou několik mikrospánků a něco jako malou mrtvičku. Hlavou mi probíhalo spoustu zajímavých myšlenek a postřehů typu, jestli by nestálo za to, zavřít Čeňka do mrazáku a nebo ho donést o patro výš před dveře tetovaného souseda, tomu prokopnout dveře, načež zazvonit, nechat tam Čeňka, a zdrhnout. Ale to jsem celý já. Hubu plnou keců a skutek utek, takže jsem jen tiše seděl a jen občas si kontroloval na zápěstí tep.

      O půl čtvrté jsem ucítil na temeni hlavy malé tlumené údery a následně intenzivní bolest v ušním lalůčku. Zjistil jsem, že jsem vyčerpáním usnul s hlavou opřenou o rantl postýlky. A protože je Čeněk dobrák od kosti, několikrát mě udeřil a následně se mi s chutí zakousnul do ucha. Je to malej Satan. Navíc z toho měl tak velkou radost, že začal škytat. Jakmile škytá, je to blbý. To je špatný. To pak neusne.

     Ve čtyři se začal houpat na kolotoči, který jeho tíhu nevydržel a opět, jako již mnohokrát v minulosti, mu urval jedno rameno. S tím ramenem mě pak třískal do hlavy. Mně to ale bylo jedno. Neměl jsem sílu a ani chuť něco dělat a taky tu byla možnost, že mě třeba umlátí do bezvědomí a to se pak vyspím.

     Čeněk po chvíli usoudil, že mlátit toho udřenýho a ospalýho chudáka, který je opřený ksichtem o jeho postýlku, urvaným ramenem kolotoče nemá žádnou vejšku, takže radši zase půjde na obchůzku po svým pozemku (podél obvodu postýlky) zjistit, jestli někde nenastala nějaká změna, která volá po jeho zásahu. Mezitím se mi z únavy zpustila krev z nosu.

     V pět hodin Čeněk zalehnul a konečně usnul. Kdybych v tu chvíli měl nějaké emoce a nebyl uvnitř mrtvý, jistě bych radostí povyskočil. Místo toho jsem se s námahou odlepil od židle, odsunul se a upadl do postele. Patrně jsem byl natolik vyčerpán, že jsem usnul ještě v průběhu upadnutí. Jinak bych si všimnul, že jsem se netrefil na postel a upadl na zem. To jsem zjistil až za hodinu a půl, kdy mě Nataša, která se vyplazila z vany a chystala se do práce, vzbudila, že mi v postýlce sedí dítě, který tleská, a asi bych ho měl nakrmit.

 

 

     To jsem se dnes ale hezky vyspal...