Na jih od Monterey je známé město Carmel, kde kdysi starostoval Clint Eastwood. Zajímavá podrobnost je, proč. Ono totiž to město je poněkud svérázné, když to řeknu hodně mírně. Že domy nemají čísla, a pošta se tam neroznáší, je drobnost. Až do Eastwoodova starostenství mělo město svérázné zákony, jako že auto smí stát na ulici jen dvacet minut, a lidé tedy vybíhali z barů popojet.
V parcích nebyly lavičky, protože by tam sedávali lidé a jedli. Jíst na veřejnosti bylo totiž zakázáno. To bylo i důvodem, proč se Eastwood stal starostou. Měl tam totiž luxusní cukrárnu, kde prodávali i zmrzlinu. No a zmrzlina se jí především na ulici a to se tam pod trestem vězení nesmělo. To ho naštvalo tak, že kandidoval na starostu a se slibem, že tyhle zákony zruší, také vyhrál. V Carmelu také začíná, nebo končí, jak se to vezme, známá Coast Highway number 1, o které jsem už ale psal.
Je jedna starší countryová píseň, zpívá, vlastně spíš recituje ji jako starý trucker, Red Sovine. Vypráví o tom, jak starý trucker vzpomíná po dvaceti pěti letech na silnici na to, jak kdysi tenkrát přijel domů s prvním truckem, který řídil, jak se těšil, až ho ukáže manželce a synovi. Ten byl maličký, ještě neuměl mluvit, a když viděl truck, volal Giddy Up Go tati, Giddy Up Go. Na vysvětlenou, to je cowboyské volání na koně, pobídka k běhu. Tátovi se to líbilo a pojmenoval svůj truck Giddy Up Go.
Jednoho dne se vrátil z cesty domů a manželka i syn byli pryč. Vyptával se sousedů, ale nikdo nic nevěděl. A tak mu zbyl jen jeho kamarád, Giddy Up Go…
Po mnoha letech ho jednou předjel krásný nový truck, který měl vzadu na dveřích napsáno "Giddy Up Go". Pustil se za ním a až ten nový truck zastavil na truckstopu, šel za řidičem a pozval ho na kafe. Ten mu vysvětlil, že tak se jmenoval truck, co s ním jeho táta jezdil a na kterého už se nepamatuje. Starý trucker mu řekl, že by mu chtěl něco ukázat a odvedl ho ke svému starému trucku, kde na dveřích, pod nánosem špíny bylo vidět "Giddy Up Go".
Je to sentimentální doják, ale zároveň to něco ukazuje. Něco, čím i já trpěl a co se mi nelíbilo. Strašně jsem chtěl být doma s manželkou a synem, ale prostě to nešlo. Až u American Pacific, kdy jsem celé léto, vlastně turistickou sezónu, byl v jednom kole, nám konečně začaly zbývat peníze. Přišlo září a my měli našetřeno dost na stěhování. Vydělal jsem za sezonu spoustu peněz, to ano, potíž je v tom, že mimo turistickou sezonu není skoro co dělat, řidiči sedí povětšinou doma a žijí z úspor. Ta práce se mi líbila a svým způsobem se mi po ní stýská, ale zároveň jsem rád, že už je to za mnou.
Přestěhovali jsme se tedy do Boise v Idahu a já začal zase tahat mobile homy, tentokrát z továrny obchodníkům, tady na Pacific Northwest. Vydělával jsem dost peněz, ale zase, za jakou cenu. Často jsme se vraceli domů kolem půlnoci a příští den jsem musel být v práci v šest ráno, vzít další dům a jet.
A nejen to, ale jezdili jsme jako šílenci, jakýkoli dopravní předpis si dokážete představit, my ho porušovali. Legální rozměry domu jsou tady 14 stop šířka (427 cm), 14 stop a 3 palce výška (435 cm) a 70 stop délka ( 21m 37cm), k tomu délka trucku a máte slušnou obludu, která když vás předjíždí, vzbuzuje hrůzu. A my předjížděli, navzdory povoleným rychlostem a zvláštních omezení pro nás, 75 mil za hodinu bylo normální.(120 kmh).
Na dvouproudých silnicích s námi jezdili piloti v osobních autech, všichni jsme byli spojeni radiem a my tedy přesně věděli, kdy v protisměru nic nejede, i když jsme tam neviděli. Ale přesto, bylo to mnoho infarktových situací denně.
Vzpomínám na den, kdy jsme v jediném dni vyjeli z Boise, dovezli domy do Las Vegas, oklikou, po dálnici skrz Salt Lake City a ještě ujeli velký kus cesty nazpátek. Celkem skoro 1800 km! Jindy jsme vezli domy do Spokane ve Washingtonu, tam skrz Oregon a Washington, po dálnicích, zpět co nejkratší cestou, přímo Idahem po horských silnicích.
Povolená rychlost 55 mil, (88 km/h) my si jeli svých obvyklých 75. Jelo nás celkem šest, vezli jsme tři domy, tedy šest polovin, teď jsme jeli domů. Předjížděli jsme, kde se dalo a kde bylo nutno, první spolehlivě hlásil všechna protijedoucí auta. Až najednou nás dohnali policajti, a my okamžitě zpomalili. Přesto nás zastavili a začalo úřadování, protože někdo z těch předjížděných aut použil svůj mobil a zavolal policii.
Samozřejmě jsme to zapřeli, beze svědků nám nic nedokázali a měli jsme veliké štěstí v neštěstí, vůbec je nenapadlo se zeptat po log books. Kdyby to udělali, bylo by to moc drahé, vždyť my tam vůbec neměli a nemohli legálně být… V prvním městečku do kterého jsme přijeli, jsem kolegům řekl, že dál nejedu, že jsme měli velké štěstí a já ho dál pokoušet nebudu. Přespal jsem tam, a když jsem druhý den přišel do práce, vedoucí mně seřvala, proč jsem nepřijel s ostatními.
Nedivte se mi, že navzdory vysokému platu jsem s tím praštil jak nejdřív to šlo, a našel si jinou práci. Vozil jsem okna k obytným trajlerům a jiným rekreačním vozidlům pro továrny v Oregonu a Washingtonu. Práce to byla krásná, nemusel jsem se honit, ba naopak, protože jsem byl placen hodinově a čím pomaleji jsem jel, tím víc jsem vydělal.
V úterý ráno jsem vyjel a vrátil se v pátek ráno. Zamiloval jsem si severozápad a protože jsem nespěchal, měl jsem čas se dívat kolem a nebyla pro mně tragédie silnice zasněžená tak, že jsem musel nasadit řetězy. Byla to práce navíc, to ano, ale zase jsem viděl krásu zalesněných hor v zimě.
Víte jak je krásná zimní krajina, když sedíte v autě a topení funguje jak má?
Má cesta vedla Oregonem přes průsmyk Santiam, 1500 metrů vysoko. Jednou jedinkrát jsem měl tu smůlu, že jsem tam byl ve špatnou dobu. Pod kopcem byla značka přikazující nasadit řetězy zakrytá, mohu tedy jet. Jenže jak jsem stoupal, čím dál víc jsem cítil, že to je omyl, že bych ty řetězy radši měl mít, jenže už nebylo kde zastavit. Silnice byla posypaná štěrkem, asi jako když stará panna sype rybičkám, a já se rozhodl, že na vrcholku, kde je silnice širší a je tam dokonce místo, kde mohou trucky zastavit a překontrolovat brzdy před sjezdem dolů, řetězy přece jen nandám, i když podle zákona nemusím.
Bohužel, zastavit se ale nedalo. Jen jsem se dotknul brzdového pedálu, už to začalo celé klouzat a tak mi zbylo jediné: pomalu jet a rychle se modlit. Silnice klesá v serpentinách, já jel jednou stranou po krajnici, kde je přece jen sníh a led hrbolatější a ta troška štěrku není zamačkaná do sněhu. Sedím tu a píšu, takže jsem to sjel, ale dodnes mi není volno, když si na to vzpomenu.
MICHAL
Nevim proc, ale vzdycky kdyz ctu tvoje povidani, vybavi se me tahle pisnicka od Neila Younga. Asi proto, ze mam rad motorky.
https://www.youtube.com/watch?v=PJNYjaZ_29k
Ale tu pisnicku (Unknown Legend) jsem se vcera naucil. Vcetne toho riffu na zacatku a na konci.
Památky si prohlédnu na netu, z exkurzí zdrhám do okrajových čtvrtí, sídliští, obchůdků pro místní..A úplně blažená jsem, když někdo, kdo žil v té zemi dlouho a zná to i tady, srovnává, vypráví..
Pamatuju u starých autobusů v Česku, tam se zavírala škrtící klapka ve výfuku.
bb2, nerad se moc pouštím do srovnávání života, co člověk to jiné zkušenosti. V Americe strašně záleží na štěstí a to ničím neovlivníš. Jak se říká být ve správný čas na správném místě. Ale které to je? My měli smůlu, jiní se vyšvihli nečekaně rychle, neznám nikoho kdo by to dokázal vlastní pílí. Tož tak. Teď jsem přešťastnej důchodce v Česku a mám se konečně, po létech, jako Pánbu ve Frankrajchu.
Mikine, písnička je to překrásná, to zas jo, neznal jsem ji.
Víš, tys jezdil po Yukonu, mé ježdění, dokud jsem jezdil po celé Americe provázel smutek a zoufalství, touha být jinde, vidět mého syna růst. To jsem zmeškal jen abych ho a Aničku nakrmil. Mám neskutečné štěstí, syn mně má rád, dobře se oženil, jeho Stacey nastupuje v říjnu jako asistent profesora na universitě v Grenoblu. Dostala tam stipendium a zaměstnání, stěhují se do Evropy a my je budeme mít blíž, na stará kolena se můžu konečně radovat. Co víc si můžu přát?
Protoze to odlouceni od rodiny muze byt dost kruty. Me zacal zamestnavatel posilat posledni roky do campu na Dempster Hwy. To sice neni tak daleko, ale znamenalo to byt doma jen na weekendy. Nastesti jsem uz byl financne v situaci, ze jsem si mohl dovolit prescasny duchod vylepseny provozovanim sezonniho byznysu. Takze na ten Dempster jezdim porad, ale s manzelkou. 
S tou motorovou brzdou na starych ceskych autobusech jsi odpovedel na moji starou otazku. Me se vzdycky zdalo, ze tam ten "jake" slysim.
Pro Toulavyho bych jeste dodal, ze motorove brzdy kterym se tady podle vyrobce Jacobs rika "jake" jsou vyhodne pro to, ze setri oblozeni na normalnich vzduchovych brzdach. Takze ridic muze na dlouhych kopcich brzdit jen motorem a mit brzdy studene, pripravene k pouziti. Akorat to dela kraval…….
No, kazdej se rozmnozujeme jinak…..
http://cs.wikipedia.org/wiki/Stepní_běžci
a dokonce je to příbuzné i Růži z Jericha. A ještě si tak matně vzpomínám, že se Tumbleweed jmenovala i jedna hudební skupina.
