Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne a tak dlouho se dítě krmí a stimuluje, až začne chodit. Je to tak. Tato dvě troufalá tvrzení spolu zdánlivě nesouvisí, avšak na každém šprochu, pravdy trochu. Ještě k tomu přihodím, že na svatého Řehoře chudý oráč neoře a mám úvod další kapitoly jak hrom.
Ač se možná úvod zdá nadmíru zmatený, je třeba si uvědomit, že Čeněk již chodí a tedy se zhroutil můj malý svět jistoty, bezpečí a pravidelnosti. Je mi jasný, že jednou k tomu muselo dojít, ale tak nějak jsem doufal (jako již mnohokrát v minulosti), že se toto naší rodině vyhne. Vždyť co je na tom špatného, kdyby Čeněk do osmnácti let lezl? Povím vám, že nic. Každý by byl spokojený. On by měl spoustu přátel, jelikož by byl zvláštní a neobvyklý, a my s Natašou bysme měli klid. Potom v osmnácti by odjel studovat do Rejkjavíku a tam by si mohl pro mě za mě klidně chodit.
Ale to on ne. On musí začít již takto v útlém dětství.
Věřím tomu, že u běžných dětí je pro rodiče radost, když začnou chodit (myslím ty děti. Pokud rodiče nechodí a posléze začnou chodit, je to jistě radost o to větší), avšak u Čeňka se ta radost tak nějak záhy vytratila.
Vše začalo veskrze nenápadně. Původní Čeňkův stav byl takový, že lezl, slintal a občas se poblil. Bylo na něm poznat, že zatím nenašel v životě stálé místečko a neměl pevný životní postoj, jelikož se plazil, dokud do něčeho hlavou nenarazil, načež se otočil a plazil se dál. Opět dokud do něčeho nenarazil a tak byl schopen zabít půlku dne. Podívaná na takové počínání by to byla jistě velmi zábavná, až by to určitě hraničilo s taškařicí, pokud by se nejednalo o vaše dítě. Sledovat své dítě, jak se půl dne plazí po zemi a naráží do stěny, vyvolává u rodičů pocity a myšlenky, jestli je toto v pořádku a jestli jste nepřivedli na svět malého debílka.
Čeněk naštěstí zanedlouho k bezcílnému narážení do stěny přidal i další prvek, který nás s Natašou utvrdil v jeho prudce rostoucím intelektu a tedy, že se připlazil k překážce, tuto olíznul, oslintal a potřísnil a plazil se dál. Díky tomuto jeho koníčku máme v celém bytě podél stěn a všeho nábytku zhruba ve výšce třiceti centimetrů souvislý poslintaný pruh občas vylepšený přesnídávkou nebo vykýchnutým přilepeným předmětem.
Postupem času k pruhu ve výšce třiceti centimetrů přibyl další souvislý poslintaný pruh, tentokrát ve výšce zhruba sedmdesáti centimetrů. A tady byly ty první náznaky příchodu horších časů. Čeněk se doplazil ke stěně či k jiné překážce (nábytek, spotřebič, Nataša…), opřel se o ní, postavil se, přisál se na ní pusou a vyrazil opíraje se o ní na jednu, či druhou stranu, čímž slizkou stopu na překážce urychlil. Co mu plazením trvalo několik týdnů, ve stoje osliznul za půl dne.
Copak zplundrovaný nábytek a olezlé stěny, to vem čert, ale on vyžadoval ještě při jeho běsnění, abych ho držel za ruku, jinak často padal a jevil známky nevrlosti. Takže já jsem trávil dny tím, že jsem doprovázel Čeňka, kterého jsem držel za ruku na jeho výpravách po obvodu bytu, kde olizoval stěny a nábytek. Ten kluk do toho byl neuvěřitelně zapálenej. Pokud jsem ho odlepil od zdi, řval a sápal se zpět. Podle mě se začal postupně měnit v ancistrusa (pro ty, kdo neví, tak ancistrus je taková ta bezmek akvarijní ryba, co je hnusná a je imrvére přisátá na skle).
Období plížení kolem stěn trvalo pouze krátce, neboť Čeněk objevil, že se může pohybovat i volně v prostoru. Jaký to parádní objev. Obzvlášť, když naběhne fotr, který ho drží za ruce, aby Čeněček náhodou nehapkal a nebrečel. Alespoň tedy už jsem netrávil celé dny kolem zdí, ale pobíhal jsem v předklonu po bytě a držel rozbujařelého Čeňka, který pištěl blahem a lítal z jednoho kouta místnosti na druhou (chtěl jsem napsat bytu, než jsem si uvědomil, že náš byt je tvořen pouze jednou místnostní, takže to je celkem jedno).
Být celé dny v předklonu nemůže zůstat bez následků a již po pár hodinách mě začla bolet záda. Po dvou dnech jsem měl už bolesti fest, ale Čeněk chtěl chodit čím dál tím víc. On už nechodil, on utíkal, ba přímo pelášil. Dokonce to byl mazák a i se odrážel během běhu od stěn, prudce měnil směr běhu a podobně, a to všechno se mnou v závěsu. Jelikož nejsem žádný sportovec, mé tělo není stavěné na takovou rychlost, jako vyvíjí Čeněk a hlavně na takové šílené tempo, následky se dostavily záhy.
Záda už mám v prdeli nadosmrti, to mi je jasný, ty už jsou odrovnaný. Uhnal jsem si i srdeční arytmii, jelikož jeho tempo prostě stíhat nejde a i mi asi praskla klenba u chodidla, když jsem šlápnul na Čeňkovu hrací skříňku. To ho ale asi vůbec nezajímá. Vždycky, když ho pustím, abych popadnul dech, nebo si změřil tep, jestli jsem ještě naživu, začne se po mně Čeněk sápat a chce, abych ho urychleně chytil za ruce a chodil s ním.
Nakonec, jak to tak bývá, začal Čeněk chodit sám. Pomyslel jsem si, že je to velká úleva a i jsem tomu byl rád. Mé představy byly najednou divoké, životní plány sahaly v tu ránu za hranice mé představivosti a život se zdál být lepší. Můj smělý plán, že od té doby už budu pouze ležet, sledovat televizi a Čeněk si bude sám pobíhat po bytě a vytvářet sám sobě program i zábavu, vypadal neprůstřelně a velmi reálně, ale to by to nesměl být Čeněk, aby mi nechal splnit si sebetintěrnější optimistický plán, či zasít zrnko radosti v mém zkoušeném životě.
Čeněk sice pobíhal po místnosti sám, avšak program sám sobě nevytvářel. Respektive vytvářel si program, který se tak úplně neslučoval se životem. S rozběhem narážel hlavou do stolu, zakopával a padal na špičaté věci, které si tam před tím sám nastražil a podobně. Dokonce místo toho, aby běžel a pak normálně spadnul třeba na hlavu, tak ještě před samotným pádem vyskočil a dopadl na temeno. Bylo jasné, že má asistence je potřeba. Takže jsem pobíhal za ním a jistil ho.
On je den ode dne silnější a víc ve formě. Pobíhá po místnosti jako permoník na kokainu. Ještě mu schází lucernička a malý krumpáček. Malou lucerničkou by to tady všechno podpálil a malým krumpáčkem by tátovi zasadil ránu z milosti přímo do spánku.
A jelikož po tělesné stránce je Čeněk v pohodě, dokonce podle příruček i napřed a z důvodu toho, že mé požadavky jsou ty největší a mým cílem je vytvořit Kalokagathii (tedy Antický ideál tělesné krásy a duchovní dokonalosti), je třeba toho malýho čiperu stimulovat i po stránce intelektuální. Má představa je, že do půl roku se domluví cizí řečí a zvládne malou násobilku.
K tomuto cíli vede trnitá cesta přes zajeté dětské říkanky, přes "řekni táta" a přes "paci paci". Nejsem žádný troškař a denně zaplavuji Čeňka učivem a zajímavými poznatky. Čeho jsem si všimnul, tak jsou to právě ty dětské říkanky. Nevím, jestli jsem si toho nikdy nevšiml, nebo mi to přišlo v pořádku, ale drtivá většina z nich postrádá smysl a opírá se o zcela iracionální zápletku. Určitě nejsem žádný hnidopich, ale některé básničky jsou z hlediska výchovy, podle mého názoru, minimálně tristní.
Pojďme se nyní podívat na některé z nich:
Běží liška k Táboru, nese pytel zázvoru
Honem, ježku, běž za ní, pober jí to koření
Ježek za ní pospíchá
Že jí pytel rozpíchá
Pominu-li úplně naprosto nesmyslnou představu lišky, která se odkudsi táhne až k Táboru s pytlem plným zázvoru (k čemu je lišce zázvor a navíc plný pytel? Ha?), nelze přehlédnout naprosto nepokrytá oslava úskočného jednání, prospěchářství a cíleného pokusu o krádež panem ježkem. Chudák liška se táhne bůhví jakou dálku s pytlem plným zázvoru a úlisný ježek jí ho chce sebrat a dokonce hodlá použít i své bodliny. Jak tato říkanka plná násilí a oslavy loupežného přepadení může být prospěšná malému dítěti? Copak chceme z našich dětí vychovat gaunery? Za mě tedy této básničce dávám stopku.
A jedeme dál:
Měla babka čtyři jabka a dědeček jen dvě
Dej mi babko, jedno jabko, budeme mít stejně
Taky žádná sláva. Nepokrytá propaganda komunismu a rovnostářství. Babka, coby úspěšná a hlavně schopná podnikatelka v zemědělství, je nucena se rozdělit s neúspěšným dědkem, který očividně nemá ty schopnosti, aby obstál v konkurenčním trhu jablkového byznysu. Vytváří se zde naprosto demotivující atmosféra a já nechci, aby měl Čeněk s touto filosofií, popřípadě rovnou s touto básničkou, cokoliv společného. Za mě tedy této básničce dávám taktéž stopku.
Můžeme se podívat i dále:
Když jsem husy pásala, zimou jsem se třásala
Teď už husy nepasu a zimou se netřesu
Patrně vrchol na poli logiky. Pásl jsem husy a byla mi kosa. Teď už husy nepasu, takže mi kosa není. K tomu tak úplně není co dodat. Ve své podstatě neškodná básnička, která avšak nemá žádný potenciál. Možná pro ni v krajní nouzi někdy sáhnu.
A jedeme dál:
V tom našem sádečku travička zelená
V tom našem sádečku tráva roste
Žne jí tam Ančička, je ještě maličká
Já si na ní počkám, až vyroste.
Zde máme otevřenou zpověď latentního pedofila. Každý den chodí šmírovat malou Aničku, jak žne trávu, a nalhává si, že počká, až Anička vyroste. Je zcela jasné, že Aničce se to krátí a zanedlouho jí hodný pán z říkanky zprzní na travičce zelené v našem sádečku. Tato básnička není vůbec nic hezkého. Za mě má tato básnička stopku.
A to ještě nekončíme. Následuje další:
Had leze z díry, vystrkuje kníry
Na hlavě má čepici, pod čepicí bukvici
Bába se ho lekla, na kolena klekla
Zde opravdu není nad čím váhat. Zde prostor pro představivost skutečně žádný není a jedná se o regulérní pornografii, která se ani nesnaží vypadat jinak. Kníratý had, který má na hlavičce čepici a klečící bába na kolenou je do nebe volající. Tato básnička má u mě jasnou stopku.
x x x
Inu, je vidět, že rozvíjet dítě po stránce intelektuální není žádná sranda, neboť co se týče edukativních pomůcek a básniček na rozvinutí, není dnes kam sáhnout. Věřím, že i navzdory velmi slabému materiálu, který mám po ruce, se mi podaří z Čeňka vychovat morálního jedince, z něhož intelekt bude sálat na míle daleko.
DOMINIK LANDSMAN
(pokračování co nejdříve)
A taky bych doporučovala "fotříkovi", aby si udělal rychlokurs první pomoci. Např. "šití kůže" (náplasťové stehy), apod.
Také je dobré mít "svého" oblíbeného chirurga na nejbližší poliklinice...
... a bylo jim DOBŘE. (jak jinak)
Fotřík je borec.A přitom ale jak to píše, rovnou si vybavuji tyhle fáze vývoje u svých dětí - je to sice umělecká nadsázka, ale naprosto věrně popsaná
Skoro jako když si pustím videozáznam nácviku chůze u nás doma
