Měli jsme jednou zájezd přímo z Izraele. Naložil jsem je v Los Angeles, jezdili jsme tři dny po městě, i do Mexika zajeli. Co mně fakt překvapilo, bylo, že když jsme v sobotu projížděli židovskou částí Hollywoodu, mohli se uřehtat, jak ti "zdejší blbí Židé" jdou do synagogy... To si nevymýšlím, tak mi průvodce vysvětlil a přeložil jejich výkřiky a smích.

      Tak jsme šli. Vpředu my dva, za námi štrůdl, jako školní děti na výletě. V restauraci jsme usedli stranou, aby ostatní neviděli, že neplatíme. Když nám přinesli jídlo, už jsem to nevydržel a zeptal se, jak to dělají na cestách, když nemohou dostat košer? Zasmál se a vysvětlil mi, že Mojžíšovy zákony byly dány Židům na cestu do Svaté země, ale protože oni už tam jsou, nemusejí je prý už dodržovat.  Nemusí do synagogy, mohou lhát, mohou… inu mohou všechno. Zdá se mi, že tihle milého Pána Boha poněkud zlámali přes koleno, nemyslíte?

 X X X

      San Francisco… Taky se vám stane, že při jednom jediném slovu se vybaví celý řetěz vzpomínek? Rád poslouchám v autě stanici, která hraje "oldies", starší skladby z dob mého mládí, z dob, kdy jsem byl na vojně a z let potom, z doby, kdy bylo na všechno dost času, protože život se zdál přímo nekonečný. A mezi nimi je tahle:

"If you're going to San Francisco
Be sure to wear some flowers in your hair
If you're going to San Francisco
You gonna meet some gentle people there..."

Scott McKenzie, Mamas and the Papas

      Vždycky jsem si představoval San Francisco jako město měst, město nepředstavitelné, město nepopsatelné, město, které si člověk nemůže prohlédnout, které se musí prožít. A tak jsem tam jednoho dne vjel. Nemyslím tu cestu se Skoty, to byli vůdcové a znalci se mnou, kteří o mé bezpečí a o bezpečí cestujících pečovali. Vjel jsem tam ještě několikrát, ale ten první vjezd je nezapomenutelný.

To bylo takhle:

       Byl únor 1992, já konečně pracoval na plný úvazek pro American Pacific International, byl jsem řidičem zájezdového autobusu, a jel ze San Diega do San Francisca, převzít na letišti skupinu turistů z Tchajwanu. Kde je letiště jsem věděl, co jsem ale nevěděl, byla drobnost, že musím mít povolení letištní policie na to, abych tam vůbec směl… Tak jsem jel. Samozřejmě, že mě tam policajti nadháněli, ale podařilo se mi je obměkčit, takže mě pod přísahou, že už budu hodnej a už to nikdy neudělám, nechali na pokoji. Pak přišli mí turisté, naložili jsme zavazadla a je, zavřeli dveře a vedoucí zájezdu - mladá čínská dívka – povídá:

"Tak, a jedem."

Já na to: "A kam?"

"No, na prohlídku města přece."

"No dobře, ale kudy?"

"Ale to je přece jedno, co uvidíme první, já tady taky nikdy nebyla, ale mám tu nějaké materiály, ty mi řekneš, co to je to před námi, já jim o tom něco přečtu, a bude to".

       Já byl v San Franciscu jen jednou, před půl rokem, a jediné, co jsem si pamatoval, bylo, že zabloudit se tam dá neobyčejně snadno. Tak jsme jeli, nic jiného se stejně dělat nedalo. Přísahám, že to byla náhoda a nic než náhoda, že jsme narazili na hlavní nebo ústřední park San Francisca s Arboretem, místo, které turisté musí vidět i kdyby nechtěli.

      Jsou tam i Japonské zahrady a průvodkyně byla potěšena poctou, že jsem jel nejdřív tam. Já byl potěšen, že jsem vůbec něco našel, zkrátka k všeobecné radosti jsem zajel na parkoviště autobusů (kam nás dovedly šipky), turisté se vyhrnuli na prohlídku a já se hrnul k mým kamarádům a bratřím s prosbou o záchranu. Řidiči autobusů jsou bratrstvo, které si pomáhá, jak může, s hrdostí nosí své uniformy, které vypadají jako uniformy námořníků a letců.

       Teď jsem se k nim vrhnul s otázkou, kde to jsem. Smáli se, samozřejmě, ale nebyl to škodolibý smích, protože každý z nich byl v podobné situaci už nejednou. Smáli se osvobozeným a trošku snad i závistivým smíchem lidí, kteří vědí své, a kteří pamatují, jak to bylo krásné, když to teprve poznávali.

     S přímo rodičovskou péčí pro mně sehnali plánek města, takovou tu mapičku z nějakého turistického průvodce, kde jsou vymalovány hlavní ulice a hlavní budovy a jiné pozoruhodnosti, kříženec mapy a panoramatického pohledu na město. Do toho obrázku mi propisovačkou vybarvili ulice, kterými mám jet, se šipkami udávajícími správný směr.

     Pak se vrátili mí Číňánci, vlastně Tajvánci, kolegové mi popřáli šťastnou cestu a hodně štěstí, a my vyrazili. Další místa jsem díky mapě už našel snadno: dům na útesu nad mořem s vyhlídkou, taky vyhlídkovou terasu na Golden Gate, staré presidium, kde bývala vojenská posádka a místo nejturistovatější, Fisherman Wharf, rybářský přístav.

Snadno jsme našli i čínskou restauraci v čínské čtvrti, kde měli zajištěný čínský oběd. Má průvodkyně netušila, že to město vůbec neznám a pochvalovala si, jak nám to krásně jde. Po pravdě řečeno, čínská čtvrť San Francisca mě hodně překvapila.

      Když se mluví o čínské čtvrti, když se pěje chvála na čínskou čtvrť, čekal bych, že to tam přinejmenším bude trochu čínsky vypadat. Ale to ne, obyčejná ulice v neamericky vypadajícím městě, vlastně spíš nezápadně americky vypadajícím.

       San Francisco, díky tomu, že nemá prostor růst do šířky, zachází se svým územím ekonomicky. V našem Boise je něco vyšších domů jen ve středu města, pár výškových budov, ale činžovní domy mají, až na výjimky, jen dvě patra. Čínská čtvrť vypadá jako běžná pražská ulice na Novém Městě, až na to, že je úzká. Tím ovšem podobnost končí, protože přízemní část, do ulice, zabírají restaurace, obchody s "pravými" čínskými starožitnostmi, obchody se vším možným, bez čehož se čínská rodina neobejde.

      Tu mapku jsem měl schovanou a používal jsem ji ještě dlouho potom, kdy už jsem město znal a potřeboval jen osvěžit paměť. Jezdil jsem do San Francisca často, několikrát se mi stalo, že jsem měl volný den, kdy jsem nemusel být s mými turisty a mohl jsem se toulat po městě sám. Povozil jsem se místní atrakcí, kabelovou tramvají a věřte mi, jel jsem už v životě s lecčím, ale tohle bych řídit nechtěl.

      Je tam ve městě muzeum, v budově, kde jsou poháněny mohutnými soukolími kabely táhnoucí dvě tramvajové linky a kde jsem se seznámil s tím, jak to vůbec pracuje. Lano asi 3 cm v průměru je uloženo mezi kolejemi ve zvláštním kanálku, tramvaj má vespodu hák s obložením z dubového dřeva, který lano zachytí, zvedne a přitiskne k druhé dubové třecí ploše. Ty dubové špalky se každou noc vyměňují, za osm hodin používání jsou 5 cm silné špalky ušoupány, protože fungují i jako třecí spojka.

      Tramvaj se nerozjíždí trhnutím, ale plynule. Když řidič má zastavit, pustí se lana a zabrzdí. Jeho místo je uprostřed vozu a ovládá tramvaj dvěma asi dva metry dlouhými pákami. Krom toho tam má vymoženost nejmodernější, díru v podlaze a dlouhý hák, protože v místech, kde se linky kříží, se musí tramvaj, jejíž lano kříží spodem, pustit lana úplně a háky zvednout, aby nezachytil za lano vedoucí napříč.

      Pak zas spustí hlavní tažný hák a důmyslný systém kladek lano navede zpět do úchytů. Pokud se to nepodaří, řidič ručním hákem zaloví v kanále, chytí stále jedoucí tažné lano, nahodí ho do hlavního háku a jede se dál. To vše, prosím, bez zastavení. Sanfranciská tramvaj je snad jediné místo v Americe, kam se ženy navzdory všem feministickým hnutím neprotlačily.

     Řidiči tramvají jsou všichni svalnatí chlapíci a já myslím, že vím proč.

MICHAL