Čeněk se již pomalu dostává do věku, kdy není nasnadě ho nechat jen tak bezcílně poflakovat po bytě a narážet hlavou do nábytku. Ten kluk potřebuje program, režim, řeholi, motivaci a hlavně je potřeba ho srovnat do latě. Mé domněnky mi nezávisle na sobě potvrdila i řada publikací o dětech a rodičích:

 

 

 

     Z politicko-ekonomického hlediska existují dva základní pilíře výchovy dětí, které se navzájem vylučují. První pilíř výchovy vychází z myšlenky laissez faire, tedy do ničeho nezasahovat. Prakticky to vypadá tak, že se dítě nevychovává a přistupuje se k němu jako k individualistovi. Pokud ten malý sígr klackem umlátí mývala nebo vám šutrem rozmlátí doma všechny okna, je potřeba si s ním o tom pohovořit, podsunout mu myšlenku, že takové jednání není úplně správné, ale hlavně se rodič nesmí pokoušet ho v jeho projevu jakkoliv demotivovat.

 

      Pokud rád rozbíjí okna a mlátí zvířátka, rodič by měl tento jeho koníček včas podchytit a v tomto jej podporovat.

 

     Pokud už rodiče nemají peníze na nová okna, které by mohl malý andílek rozflákat, je třeba ho nenásilnou formou přesměrovat k jiné zálibě. Například k vykrádání hrobů. Tento přístup k výchově je v dnešní době velmi moderní a rekrutuje se z něj řada budoucích kriminálníků - osobností. Hrdý rodič po aplikaci této výchovy končí povětšinou bez příbytku a majetku, který mu jeho andílek uzmul, a svůj volný čas tráví u soudu coby svědek ve prospěch své ratolesti.

 

    Konec moderního rodiče, který uplatňuje metodu volné výchovy bývá většinou romantický a nesčetněkrát se stává, že umírá na podchlazení v parku na lavičce, kde přespává.

     Druhý pilíř výchovy bývá často označován jako přežitý, avšak jeho comeback není vyloučen. Je naprostým opakem volné výchovy. Tento způsob, často označován za totalitní a demotivační, vychází hlavně z myšlenky zlomení ducha. Berličkou této výchovy bývají často fyzické tresty a zakazování. V podstatě dítě nesmí nic a jako bonus bývá seřezáno řemenem, či jiným výchovným prostředkem. Ale pozor, ani u tohoto způsobu výchovy se nemůže tvrdit, že se výsledky nedostavují. Utrápený a zlomený jedinec seká latinu a plní příkazy rodičů. V dospělosti se posléze povětšinou uchyluje k masovým vraždám, kdy rodiče jsou první na řadě.

     Z toho vyplývá, že rodič má na výběr. Buď vychová kriminálníka, který ho bude terorizovat a připraví o veškerý majetek, anebo bude mít doma zakřiknutého chudáčka, který mu po pár letech ve spánku rozmlátí hlavu hasicím přístrojem. Inu, vyhlídky jsou to hezké.

     Samozřejmě, že je zde i zlatá střední cesta, tedy kombinace těchto dvou způsobů. Praxe výchovy vypadá tedy následovně: Dítě zlobí a ve vzteku rozmlátí například hrníček. Rodič k němu přispěchá s vlídným slovem a s podporou, že to tak je v pořádku a jak je dítě šikovné. Následně sáhne po opasku a dítě seřeže. Po výprasku dítěti vysvětlí, proč ho seřezal a taktéž mu vysvětlí, proč ho zmlátí znovu. Následuje další výprask, načež dítěti za odměnu dá nějaký pamlsek, pomazlí se s ním a znovu ho zmlátí.

 

     Těžko říci, jaký dopad bude mít takové jednání na vývoj jedince, ale jistě kladný.

     Existuje ještě jeden způsob a tedy hra na hodného a zlého rodiče. Tato ale neslaví přílišné úspěchy, jelikož nikdo nechce být ten špatný. Zkušenosti rodičů, kteří aplikovali tuto hru, dávají jasný závěr, kdy dítě k hodnému rodiči přilne a ke zlému cítí zášť a ve stáří ho šoupne do nejlacinějšího domova důchodců, kde mu zaměstnanci budou ve spánku kreslit na obličej vagíny a jiné genitály.

     S Natašou jsme si nebyli úplně jistí, jakou výchovu aplikujeme, a proto jsme se rozhodli, že budeme improvizovat.

 

 

 

 

 

 

 

 

     Prvním krokem výchovy bylo bezesporu zavést kvalitnější denní režim. Současný režim, kdy se Čeněk plazil bezcílně celý den po podlaze, shazoval na sebe věci a pak řval, mi moc nevyhovoval. S velkou pompou a očekáváním jsem zavedl dopolední a poobědní spánek. Od tohoto kroku jsem si hodně sliboval. Čeněk se však projevil jako nepřející sabotér.

 

     Dopoledne po uložení do postýlky se na mě nevěřícně podíval, jestli to jako myslím fakt vážně, načež se postavil, chytil se rantlů postýlky a začal s těmito lomcovat. Bylo to o tom, kdo s koho. Kdo to vydrží déle. Čeněk se však jevil velmi neúnavně, a když k lomcování přidal ještě řev, mé ambice s dopoledním šlofíkem vzaly za své. Po vyndání Čeňka z postýlky se Čeněk cítil jako vítěz, naparoval se a na oslavu své převahy se posral.

     Po mém kolosálním úspěchu s dopoledním a poobědním spánkem jsem se statečně vrhnul do další výchovy. Bylo potřeba ho zbavit závislosti na panu Pandovi a zapojit do jeho života i jiné hračky, jelikož za prvé, pan Panda byl už nechutný, smrděl a neměl oko (Čeněk ho spolknul) a za druhé ostatní hračky stály hromadu peněz, tak si s nima bude hrát, i kdyby nechtěl.

 

     K této problematice jsem přistoupil fundovaně a šel jsem na to tak říkajíc od lesa. Pana Pandu jsem mu prostě vzal a vyhodil do koše. Od toho okamžiku jsem byl pro Čeňka mrtvý. Začal řvát a jeho výhružné gesto, kdy mával pěstičkou, dávalo tušit, že pomsta bude jeho.

 

    Nejprve se ze stesku a z řevu poblil, načež začal vymýšlet důmyslný plán pomsty. Ještě téhož dne mi prokousnul kabel k počítači, spolykal Nataše kontaktní čočky a z obsahu plen začal po stěnách kreslit obrazce. Celou noc samozřejmě prořval. Nakonec dosáhl svého a já jsem nad ránem s baterkou prohledával popelnici hledaje pana Pandu.

 

    Na pažbu své pomyslné výchovné muškety jsem si tedy udělal další zářez neúspěchu a do rána jsem drhnul pana Pandu ve dřezu.

    Když Čeněk v dobrém rozmaru začal poslintaným prstem šťourat do elektrické zásuvky, napadlo mě, že si spolu sedneme jako chlap s chlapem a o problematice zabití elektrickým proudem si pohovoříme. Ač jsme oba stejné národnosti, narazil jsem na jazykovou bariéru.

 

     Na mé, podle mě dost neochvějné argumenty, proč není dobré strkat prsty a kovové předměty do zásuvky, reagoval Čeněk slovy "gugu, brm, brm brm" načež se poblil a zásuvku začal olizovat. Přiznám se, že jsem mu moc nerozuměl a nevěděl jsem, co mi povídá. Přikročil jsem tedy k radikálnější výchově a s důrazným "NE" jsem ho plácnul přes ruku. Čeněk se smál a začal mě taktéž plácat. Byla to totiž velká legrace.

 

     Při druhém "NE" a důraznějším plácnutí přes ruku, Čeněk zbystřil, podíval se na mě, podíval se na ruku, znovu se podíval na mě, jestli ho sleduju a začal řvát. V tu ránu přiběhla Nataša, Čeňka vzala do náruče, začala ho konejšit, dala mi lepáka a poslala mě umýt koupelnu. Čeněk ještě dostal za odměnu piškot a celá moje výchova šla do prdele.

 

 

 

DOMINIK LANDSMAN

http://fotruv-denik.blog.cz

 

(pokračování co nejdříve)