nechávají je kolovat k očichání a prohmatání,  pořádají různé kratší výlety a dětské hry, soutěží, čí dítě je hezčí a které toho umí víc, chlubí se, jaké mají děti už pašácké trávení a mnohé na tyto sešlosti přinášejí k pochlubení se použité pleny na okouknutí a ty zkušenější matky posléze přinášejí použité pleny k hromadné degustaci.

 

     Takové seskupení šílených matek pod vlivem hormonů a nevyspání nemá daleko k sektě.

 

     Nataša nebyla jiná. I ona se stala členkou stáda pošahaných matek s dětmi. Každou sobotu se scházely vždy u jedné z nich v bytě, kde prováděly rituály a věštily z kuřecích střívek, načež posadily děti do kočárků a vyrazily spolu s nimi terorizovat okolí. Čeněk se pokaždé z těchto srazů vracel vynervovaný, nedůvěřivý a trpěl na průjmy.

     S tímto seskupením jsem odmítal mít cokoliv společného a kdykoliv byla Nataša na řadě s hoštěním u nás v bytě, sbalil jsem se a neprodleně byt opustil a domů se vrátil, až zde bylo bezpečno.

     Bohužel však jednu děsivou sobotu musela jet Nataša na školení, a co čert nechtěl, zrovna byla na řadě s úvodním programem u nás v bytě. Podle jejího názoru se nedalo nic dělat a matky s dětmi jsem musel pohostit já a následně se zapojit s Čeňkem do programu. Napadlo mě, že bych se tomu mohl vyhnout, kdybych se zabil v autě, ale Nataša tuto mou lest prokoukla a schovala mi klíčky. Pokusil jsem se tedy onemocnět, ale ani to se mi nepodařilo. Den před akcí jsem alespoň spolykal ložiska z jízdního kola, avšak bez většího poškození. Je to škoda.

 

     V sobotu to tedy propuklo.

 

    Čeněk ve zlé předtuše celou noc řval a ráno strachy překousnul kabel k monitoru dechu. Po obědě se u nás začaly scházet matky s dětmi a na mě bylo je přivítat. Vytušil jsem, že se ode mě očekává klasická zajetá hláška: "jé to je ale hezké miminko", načež bych podle tradic měl zajet hlouběji a získávat další informace jako jsou například, jak je miminko staré, jak se jmenuje a podobně. S křečovitým úsměvem jsem s velkým úsilím předstíral, jak mě ty jejich fagani děsně zajímají a jak jsou super. Sešlo se nás u nás doma celkem pět dospělých a pět dětí. Nutno podotknout, že jsme byli velmi silná sestava.

     První, kdo přišel, byla paní Štěpánka s malým Pavlíkem. Paní Štěpánka vystudovala kadeřnickou školu, ale, co je zajímavé (podle ní to bylo zajímavé, mně to bylo naprosto šumák), že se živí jako pedikérka (nemám tušení, co to je, ale podle googlu něco s haksnama). Malý Pavlík šilhal, ale přesto jsem paní Štěpánce řekl, že je velmi hezký, načež se paní Štěpánka usmála a dala mi sušenku.

     Další členkou naší úderné party byla padesátiletá slečna Irma s malým Honzíkem. Paní Irma je profesorka genderových studií na univerzitě. Je to zapřísáhlá stará panna a feministka, která se v padesáti nechala uměle oplodnit, aby si nemusela kupovat na stáří jezevčíka. Slečna Irma si očividně na nic nehraje, a aby byla rozeznatelná od muže, nechala si udělat melír na bradce. Slečna Irma přišla v tričku s nápisem: "muži jsou debil" a žádnou sušenku mi nedala, pouze mě proťala pohrdavým pohledem. Na paní Irmu jsem raději nepromluvil a směrem k malému Honzíkovi jsem pouze soustrastně pokynul hlavou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

     V závěsu za slečnou Irmou dorazila paní Eva. Bývalá modelka, která kdysi nafotila lokální reklamní kampaň na zlevněné ledničky a žije z toho dodnes, dotáhla svou dceru Agátu. Agáta byla vystajlovaná až běda. Malá holčička v růžových šatičkách, korunkou na hlavě a velkou růžovou mašlí přes hrudník dávala tušit, čím bude, až bude velká, respektive, čím ji matka donutí být.

    Posledním do party byla kuchařka ze závodní jídelny, paní Světlana s malým Vladimirem. Paní Světlana neuměla česky, takže se příliš nezapojovala. Nejsem si jistý, zda vůbec věděla, proč tu je. Na druhou stranu jsem si byl jistý, že nám ukradla při odchodu čajový set, jelikož jí cinkal v kabelce.

     Nuže, jsme všichni a program může začít. V úvodu jsme se všichni s dětmi posadili do kolečka a děti nechali kolovat k pomazlení. Vyjma Čeňka mi rukama prošli čtyři cizí fagani, z toho mě dva poblili a všichni řvali, jakmile jsem si je vzal. Takhle nějak jsem si představoval hezkou sobotu. Čeněk se mi smál. Na něj však taky došlo a to když začal slečnu Irmu tahat za vousy, ta na něj vyjekla a Čeněk se rozeřval a jak se později ukázalo, i posral. Po mazlení s dětmi jsem musel jako nováček předstoupit před matky, představit se a hovořit o svých pocitech. Hovořit o svých pocitech je můj velký koníček a kudy chodím, tudy hovořím o svých pocitech. Můj upocený monolog vylepšovala slečna Irma svým pohrdavým pohledem.

     Úvod byl za námi, o svých pocitech jsem pohovořil (ne tedy o všech. O pocitu, že bych byl nejradši, kdyby všichni v čele s obludným hermafroditem slečnou Irmou neprodleně vypadli z mýho bytu, jsem pomlčel) a mohlo se jít s dětmi ven.

     Před domem se konala přehlídka kočárků. O žádné přehlídce kočárků jsem neměl tušení, a proto jsem byl nepřipraven. Matky měly kočárky velmi vymazlené a boudičky prošpikované houpajícími se hračkami, které hrály, zpívaly, měnily barvu a kočárek paní Irmy dokonce vypadal jako vagína. Neměl jsem z toho dobrý pocit. Čeňkův kočárek byl strohý, po stranách poblitý a na střeše boudičky se mu uboze na ušmudlaném špagátu houpala jedna plyšová kostka, ze které Čeněk vyškubnul číslo 4 a 2. Pokusil jsem se vylepšit dojem a zlepšit závěrečnou známku tím, že jsem vjel jedním kolem do hovna, ale bylo to marné.

 

     Drtivě jsme s Čeňkem tuto soutěž prohráli.

     Na lavičkách u dětského hřiště se konala další nepsaná soutěž o nejlépe oblečené dítě. Zde jsem se opět s Čeňkem oblečeným v teplácích a bodýčku umolousaným od jídla se zaschlým poblitým rukávem na bednu nedostal.

     Po mém kolosálním debaklu se šlo do města. Vytvořili jsme z kočárků kolonu, kdy jsme ucpali chodník. Pokud si nás někdo dovolil osočit, popřípadě objet po trávě, měl co dělat se slečnou Irmou, která si servítky rozhodně nebrala.

    Asi po hodině a půl ploužení se s kočárky, neustálých přestávkách na krmení a přebalování jsme dorazili k nákupnímu domu, kde jsme hromadně obsadili obchod s dětským oblečením. Matky s dětmi jako smyslů zbavené pobíhaly po obchodě, hystericky křepčily, pištěly a zkoušely na dětech vše, co jim přišlo pod ruku. V rámci zachování mého psychického zdraví jsem vyhlásil hodinový rozchod a šel jsem si sednout s kočárkem ven na lavičku. Slečna Irma hodinový rozchod kvitovala taktéž s povděkem a tento využila k tomu, že si zašla koupit do lékárny hormony.

     Po nákupním šílenství se šlo na kafe. Tentokrát však již bez paní Světlany, která byla v obchodním domě zadržena za krádež pračky.

    V kavárně jsem si objednal pivo (což si nenechala ujít slečna Irma a okomentovala to, že jsem typický chlapský buran) a dvě hodiny poslouchal hovory o ničem. Čeněk byl z toho martýria taktéž očividně otrávený, proto propukl v mohutný jekot. Díky bohu. Omluvil jsem se, že už musíme jít, jelikož Čeněk musí jít spát a s velkou vervou a chutí jsem z kavárny vypadnul.

     To bylo poprvé a naposledy, co jsem se něčeho podobného zúčastnil. Do podobného spolku se uvrtat do budoucna nehodlám!

 

 

DOMINIK LANDSMAN

http://fotruv-denik.blog.cz

 

(pokračování co nejdříve)