Moje manželka Joanne se rozhodla tohle jaro dokončit psaní své třetí knihy. Aby k tomu měla naprostý a úplný klid, ukončila společnou dovolenou v Ásii o něco dříve, vrátila se do Dawsonu a za pár dní už šlapala s naší mladší holkou Mary a jejím kamarádem Marlenem 40 kilometrů přes průsmyk Hart Pass k našemu prvnímu srubu na West Hart River.
Tam ji mladí lidé opustili a vydali se přes další průsmyk k druhému (a dalších 32 km vzdálenému) srubu na Rae Creek.
A tak Joanne sama samotinká tři týdny psala, řezala dřevo, nabíjela notebook ze solárního panelu - a znovu psala. Já už byl v době zpět doma, mluvil s ní každých pár dní satelitním telefonem a chystal výpravu za účelem jak doplnění potravin, tak za účely manželskými, nebo chcete-li romantickými.
Tak jsem nastartoval sněžný skútr a jel vyzvednout smutnou Joanne, kterou jsem pak i s jejím obrovitým newfoundlandákem Jedem potkal v polovině cesty. Její jedinou útěchou byly blížící se týdenní jarní prázdniny, na které jsme naplánovali cestu zpět do divočiny.
A taky že jo.
Po dvou týdnech vyrazila Joanne se svou mnohem mladší kamarádkou Maleenou už v pátek, já je následoval na sněžném skútru Arctic Cat o den později. Potkal jsem je za polovinou cesty. Bylo krásné slunečné počasí, obě dámy pochodovaly volným krokem s rukama v kapsách, vesele štěbetajíce, protože jim Jeddy táhl veškerou výstroj na dvou saních. Jed byl pojmenován po legendárním mountain-manovi Jeddediah Smithovi a své jméno si plně zaslouží. Řekly mi, že na ně nemám ten večer čekat, že budou i druhou noc spát ve sněhu pod smrčkem.
Opustil jsem je tedy, dojel ke srubu, zatopil, uvařil si nesmírně zdravé nudle s párkem a vnímal tu krásu kolem. Věřte, že po tom všem cestování po Bangladéši, Indii, Thajsku a České republice je taková noc o samotě, 40 kilometrů od nejbližší silnice a 60 kilometrů od nejbližšího obydlí, nezapomenutelným zážitkem.
Ale ten klid a mír neměl dlouhého trvání. Druhý den dorazily obě ženštiny a ještě ten samy večer se objevily v průsmyku, který vede k Lake Creek, dvě světýlka. Mary, Marlen a 9-ti měsíční novofoundlanďačka Cleopatra. A tak nás bylo během další hodiny v malinkém srubu - velikosti 14x14 stop - 5 lidí a 4 psi...
Příští den se navíc ještě na čaj a přátelský pokec stavil nás starý kamarád Andrew s Joanninym bývalým manželem Waynem, a o den později Maryina kamarádka Bonnie s manželem Johnem. Tedy nával lidí i psů, v tomhle místě naprosto šokující a neobvyklý. Naštěstí neměly ani tyto jinak milé návštěvy dlouhého trvání a nakonec jsme přece jen s Joanne prožili v krásné přírodě Ogilvie mountains pár dnů sami.
Ony se v tuhle jarní dobu už kožešinová zvířata lovit nesmí, ale v bushi je práce vždycky dost. Hlavně když se vám do srubu každé léto nabourá medvěd. Takže se žádná velká zahálka nekonala, ale bylo to přesto nádherné.
Já si zrovna včera vyšel na krátkou procházku za účelem kontroly králičích ok po proudu říčního ramena, u kterého stojí nás srub. Šel jsem díky čerstvému ledu, na kterém nebyl sníh, poměrně tiše a tak jsem ani nevyplašil králíka, který asi jen 15 metrů přede mnou přehopkoval led. Tihle králíci se správně nazývají podle svých velkých tlapek snowshoe hare, tedy "sněžnicový zajíc" a dají se v létě lovit celkem snadno. V zimě se však zbarví na bílo a nejsou na sněhu téměř vidět.
Připravil jsem si k výstřelu malorážku, doufaje, že se zajíc v houští zastaví, ale ten pelášil dál. A já okamžitě zjistil proč. Těsně přede mnou totiž přeběhl v jeho stopách krásný velký rys. Díky tomu, že se jsem se nehýbal a že vítr foukal směrem od něho, si mě ani on nevšiml.
Oba mi mizeli z oči v houštinách, které vedou k dalšímu říčnímu ramenu. Udělal jsem několik rychlých kroků ve sněhu, abych měl lepší výhled a opravdu jsem rysa znovu zahlédl. Byl na ledě, asi 80 metrů ode mě, ale díky tomu, že jsem rychlou chůzi udělal hluk, už o mě věděl. Naše pohledy se na chvíli střetly a věřte že to byl to moment, na který se nezapomíná. Pak se rys otočil a bleskově zmizel.
Já se po jeho stopách pomalu prodral houštinami na otevřené místo, kde jsem ho naposled viděl a tam na mě čekalo překvapení. Nešťastný sněžnicový zajíc tam ležel a vypadal, jako by spal. Když jsem ho však zvedl za zadní nohy do vzduchu, bylo vidět že má zlomený váz a z huby mu začala téct krev. Připadalo mě nefér připravit rysa o večeři a tak jsem zajíce nechal na místě a šel zpátky do srubu.
Asi za půl hodiny jsme se vrátili i s Joanne a foťákem a zjistili, že se rys pro svou kořist nevrátil. Všechno jsme tedy vyfotili a já zajíce hned na místě stáhl a vyvrhl.
Teď, o jeden den později, jsou vnitřnosti pořád ještě tam, kde jsem je nechal. Pomalu je ale ozobávají ptáčci, zvaní Whisky Jacks (šedé sojky).
Teplota klesla o 20 stupňů a dnes ráno bylo -32 C. Joanne je i s Jedem už na cestě zpět domů přes Hart Pass a já je zítra budu následovat. Sejdeme se, doufám, někde na posledních kilometrech stezky, před místem, kde na nás čeká zaparkovaný pickup, a pojedeme domů.
A až se Joanne vrátí v pondělí večer z práce, může se pustit rovnou do jídla. Bude zaječí guláš s houskovým knedlíkem.
MIKIN,
psáno ve srubu
na West Hart River
Nějak mi neštimuje počet psů - píšeš, že ve srubu byli čtyři, ale píšeš jen o Jedovi a Cleopatře... Co ti další dva? To víš, já si prvně všímám psů, to už je taková moje úchylka. Na fotkách je Jed?
Tak hezký pozdrav z jarních a prosluněných Čech a těším se na další příspěvky!
http://www.kudlanka.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=4135&Itemid=37
At se vasemu klukovi v Kanade libi. Prace pro mlade je tu dost, i u nas na Yukonu.
Piš, čte se to moc hezky.
(Jak to krásně zpívá můj milovanej "udavač z Těšína" - ještě že člověk neví, co ho čeká...)
Takhle vim navopak skoro jistě, že už se tam za tebou asi nikdy nepodívám. Ale máme google earth, takže aspoň virtuálně není problém. Mějte se tam!
https://www.youtube.com/watch?v=q9YkHAUm00w
, se v teple sveho utulneho bytecku usmivam : snezny skutr, srub,sama na ceste kilometry lesem, kde me jen tak muze potkat rys, nebo buhvi co hladovyho jeste- asi i vlci a medvedi,ne ? Na psani dobre misto, cloveka nerusi hluk civilazace a myslenky mu leti az ke hvezdam...zavidim to krasne splynuti s prirodou a preju mnoho loveckych uspechu !Rys ani vlci cloveka nenapadnou a medved vetsinou taky ne. A medvedi ted navic jeste spi - i kdyz jsme asi kilometr od srubu pomerne cerstve stopy tentokrat nasli.
My jinak zijeme celkem pohodlne, ctvrt hodinku autem z mesta, mame elektrinu i internet. A proto je to krasny moci obcas vypadnout na nejakou dobu do hor.
