 A je to tady. Jednoho dne to muselo přijít a ono to opravdu přišlo. Přišlo to znenadání a nikým nezváno. Čeněk se začal horizontálně pohybovat do všech světových stran. Ze začátku to byla docela legrace, jelikož mu to příliš nešlo. Očividně se snažil soukat kupředu, ale místo toho couval. Položili jsme ho na podlahu, pár metrů před něj dali pana Pandu, on se usmál a snažil se pana Pandu dohnat a poškodit různými tekutinami. Bohužel pro něj (pro Čeňka, nikoliv pro pana Pandu) Čeněk nepostupoval dopředu, nýbrž trhanými pohyby couval. Jak se mu pan Panda vzdaloval, tím byla jeho snaha o jeho dosažení úpornější, avšak kýžený efekt se nedostavoval. Čím víc se snažil, tím víc couval. Čím víc couval, tím víc byl nasranej a tím víc řval. S Natašou jsme se tímto velmi bavili, jelikož očividně není nic legračnějšího než neštěstí malého mimina.
Tato legrační fáze však neměla dlouhého trvání a on po pár dnech zkoordinoval pohyby a zamířil si to směrem dopředu. Od toho dne si pan Panda již nemohl být jist svou suchou a načechranou kožešinou. Ostatně jako cokoliv, co padlo Čeňkovi do oka. Od rána do večera se plazil po bytě zanechávaje za sebou jako slimák slizkou stopu od lepkavé tekutiny vytékající z oblasti obličeje a na pud sebezáchovy nedbaje. Ostatně sklony k sebezničení Čeněk oplývá dostatečně. Jakmile se převalí ze zad na břicho, vzpřímí se, důležitě se porozhlídne kolem sebe, zaměří svou oběť a tuto bez milosti dostihne a strčí do pusy, popřípadě, pokud se mu do pusy nevejde, tuto alespoň olizuje.
Jednou byl Čeněk přistižen, jak olizuje elektrickou zásuvku, což jsem bystře vyhodnotil jako nežádoucí skutečnost, tedy jsem chrabře zasáhnul a malého pobertu přesměroval na jinou stranu místnosti. Malý poberta má však fištróna a takto lehce se odbýt nenechal. V opačném koutu místnosti, kam jsem jej vyslal, si opatřil šroubovák, se kterým se posléze doplazil zpět k zásuvce a začal se v ní šťourat šroubovákem. Aby smrt nastala okamžitě, šel tomu štěstíčku naproti a zatímco šroubovákem šťoural v zásuvce, tuto ještě navíc olizoval. To už mi došla trpělivost a malý poberta - elektrikář šel za ukřivděného řevu do postýlky spinkat.
Celodenní program není pouze o elektrických zásuvkách a šroubovákách. Kdepak. Čeněk taktéž rád a velmi hbitě vykazuje snahu polykat různé předměty typu jehla, zátka od lahve nebo mince. Je to hezké období. V noci nespím a přes den chodím po bytě a kontroluju Čeňkovi pusu a vytahuju z ní všelijaké předměty.
Jakmile Čeňkovi něco vyndám z pusy, jenom tím uvolním místo pro další věc. Jednu chvíli jsem vážně zauvažoval, že Čeňka přivážu k noze od stolu, anebo mu do mlíčka budu přidávat prášek na spaní, popřípadě obojí. Nataša v tomto za mnou však nestála a podobné akce mi zakázala.
Tím jak začal Čeněk lézt, odpadla otravná povinnost volnočasových aktivit, jako je četba složení mléka, popřípadě tajné dospávání spánkového deficitu na záchodě, jelikož ten malej sebevrah potřebuje neustálý dozor. Dám k dobru historku, která hovoří za vše. Nataša seděla na křesle a Čeněk zrovna trestal mojí peněženku uprostřed postele (klasika, cucal jí, vytahal bankovky a tyto rozžužlal a roztrhal).
Pomalu jsem vstal a odešel se napít do kuchyně. Jakmile jsem vešel do dveří, ozvala se rána a Natašinin jekot. Poohlédnu se a Čeněk je na zemi s krvácející ranou na hlavě. Nataša duchapřítomně hrůzou omdlela a já jsem v panice pobíhal po pokoji a lomil rukama, což s odstupem času považuji za adekvátní reakci, která všechno vyřešila. Čeněk z toho měl děsnou srandu a zkoumal kapičky krve na podlaze.
Od té doby se Čeněk, kdykoliv to je možné, vrhá skokem střemhlav po hlavě z postele na zem. Očividně se mu to líbí a dělá mu to radost.
Další velkou událostí v Čeňkově životě je rozšíření jídelníčku o ovocné a zeleninové příkrmy. Obzvláště ty zeleninové jsou gurmánský zážitek numero uno. Můj favorit je brokolice s bramborou. Po tom se dávím, jen se na to podívám. Jsem přesvědčen, že tato přesnídávka přesně protíná hranici chutě, kdy člověk ještě přežije a kdy už po pozření zemře nechutenstvím. Přesnídávka brokolice s bramborou, která leptá lžičku, a člověku z ní slzí oči, i když je ve vedlejší místnosti, Čeňkovi kupodivu chutná. Vysvětluju si to tak, že nemá žádné srovnání, tedy nemůže vědět, že se to nedá jíst. Do teď jedl pouze mléko a Sunar, takže pro něj je brokolice s bramborou zlatá.
Technika stravování však pokulhává. Je vidět, že entusiasmus i snaha tam jsou, ale praktické provedení pozření stravy ze lžičky není na takové úrovni, jakou by si zúčastněné strany přály. Při krmení jde třetina jídla do Čeňka, třetina všude po bytě včetně stropu a prostoru ve skříni a zbytek jídla si Čeněk vetře do očí a pak řve, jelikož ho to pálí. Jako takové grand finále se většinou Čeněk poblije, takže dostane Sunar a tím to hasne.
Na přechod k dalšímu typu stravy se váže jeden doposud nezaznamený jev a to je průser. Doposud se Čeněk pokakuškal decentně (respektive to vím až zpětně. Tehdy jsem to za decentní nepovažoval), kdy vše mělo střízlivou barvu i zápach. Nyní, po rozšíření stravy, je to úplně jiná liga. Průsery jsou na denním pořádku a není výjimkou takzvaný "dvouvrstvý průser". Tedy prosrání pleny a bodýčka. Už jsme ale zaznamenali i "třívrstvý průser Classic", tedy prosrání pleny, bodýčka a kalhot. Jednoho sychravého sobotního rána Nataša vyhlásila doposud nepřekonaný "pětivrstvý průser De luxe", tedy plena, bodýčko, punčocháče, tepláky a Natašininy kalhoty.
Co se týče zbytku rodiny, tedy mě a Nataši, tak tady vše při starém. Stále unaveni, stále nevyspalí. Slovo spánek se u nás stalo nadávkou. Stalo se přežitkem a zbytečnou přítěží. To si člověk hned tak neuvědomí, kolik toho ze dne vlastně stihne, když nespí. Místo spánku můžete celou noc čumět do stropu a poslouchat řev dítěte. Přes den můžete místo spánku uklízet po dítěti, anebo si zalézt do temného rohu a tam vzlykat. Je toho spousty. Možnosti jsou nekonečné. Stačí jít jen do sebe a uvědomit si, že to je spánek, který nás ochuzuje o zážitky.
Blahodárný dopad spánkového deficitu je na první pohled zřejmý. Onehdá jsme šli s Natašou vyvenčit Čeňka v kočárku. Jak se tak celí bledí ploužíme ve stínu (z nedostatku spánku a nevšedního životního stylu jsme světloplaší a sluneční paprsky nás bolí) a tlačíme kočárek, velmi duchapřítomně Nataše oznamuji, že v kočárku nemáme dítě. Čeněk byl zapomenut doma v postýlce. Také se nám často stává, že při delší chůzi začneme krvácet z nosu, ale komu se něco takového nestává, že? Dnes jsem napsal Ježíškovi, že bych chtěl k Vánocům celý jeden den a jednu noc spát. Nedělám si ale naděje, že takový dárek dostanu, jelikož Ježíšek není.... Mateřská ... Mno, jak začít? V první řadě je potřeba si položit otázku, zda je muž na mateřské (oficiálně se to jmenuje rodičovská dovolená, ale co si budeme nalhávat) stále mužem, anebo přešel na druhou stranu. Odpověď se nabízí a je nabíledni. Ano, je to muž. Ba co víc, pouze opravdový macho muž, kterému testosteron vytéká ze všech pórů, je chlupatý i na dlaních, krká při jídle, po jídle i ve spánku, a který se ve sprše myje ponožkou, je natolik mužem, že si v klidu může odskočit na mateřskou dovolenou a stále bude mužem. Skutečnost, že budu mužem, i když půjdu na mateřskou, mně nezávisle na sobě potvrdily čtyři osoby po telefonické konzultaci. Jeden můj známý dokonce mou neochvějnou mužskou pozici po telefonu potvrdil výbuchem hurónského smíchu, čímž vyslal jasný signál, že je to v pořádku.
Má kariéra ženy v domácnosti se rýsovala již nějakou dobu. Jsem zastáncem rovnosti pohlaví a podle mého názoru, ten kdo nosí domů méně peněz, ten prostě a jednoduše zůstane doma s dítětem. Vzhledem k tomu, že já jsem domů žádné peníze nenosil, byla má pozice živitele rodiny notně ohrožená. Nedalo se nic dělat. Nataša už beztak nekojí, takže půjde dřít a já si budu dva roky válet šunky doma a občas i nakrmím dítě. x x x
A je to tu. Nastal den D. Večer před dnem D jsem na důkaz svého mužství vypil lák od okurek a vydal jsem se do ulic porvat s jinými muži. Chvíli jsem se potloukal kolem baráku, hledaje snadný, leč houževnatý cíl mých chlapáckých choutek, když tu mi zavolala Nataša, že se připozdívá a že mám jít domů spát, jinak budu mít malér. Alespoň jsem tedy počastoval kolemjdoucí paní s jezevčíkem dlouhým chlapáckým pohledem a před vchodem do baráku jsem mrštil dlažební kostkou do přilehlého keře. Tím jsem jako muž skončil.
Druhého dne ráno jsem Natašu vypravil do práce, před odchodem jsem jí odevzdal svá varlata, dal pusu na rozloučenou a vrhnul se střemhlav do dovolené. Na stole jsem měl seznam domácích prací, které je potřeba vykonat, jako je například vyžehlit, vytřít podlahu, vyprat prádlo, pověsit prádlo na balkon, postarat se o dítě, vzdělávat dítě pomocí edukativních hraček a hravých básniček, uvařit večeři a podobně. Řvoucí Čeněk v postýlce dával tušit, že to tak úplně dovolená nebude.
Nejprve jsem se postaral o dítě. Nakrmil jsem ho, přebalil, převlékl, znovu převlékl, jelikož se hned poblil a položil jsem ho na pěnové puzzle na zemi, kde jsem mu zřídil dětský koutek. Vypadalo to, že bude chvíli pokoj, jelikož Čeněk se zaujetím deklasoval pana Pandu tělními tekutinami, tedy jsem ho nechal zápasit a vydal se do koupelny k hordě prádla a pračce. Zde vyvstal první problém a to ten, že nevím, jak se pere, jelikož jsem nikdy nepral. Zajímavé zjištění... Byl jsem natolik zaskočen svým prozřením, že jsem šel raději žehlit. Žehličku se mi nepodařilo zprovoznit (ano, ještě nikdy jsem nežehlil), tak jsem si řekl, že to vezmu všechno hezky zlehka. Nejprve vytřu podlahu. To dám. To už jsem dělal. Jakmile jsem začal vytírat, Čeněk zanechal pana Pandu panem Pandou, zbystřil a začal pronásledovat mop. Pokoušel jsem vytírat a zároveň se mu vyhýbat, ale ten prcek mop vždy dostihnul a začal mu žužlat třásně. Pomyslel jsem si, že to příliš hygienická ani gurmánská záležitost nebude, ale je to můj první den na mateřské dovolené, takže pokud dítě bude do večera živé a byt nevyhoří, bude to bráno jako úspěch. Začal jsem vytírat v rychlejším tempu, aby Čeněk nestíhal ožužlávat mop. Nakonec se mi podařilo pronásledovateli unikat. Plazící Čeněk však za sebou v honbě za mopem zanechával poblitou cestičku, tedy jsem musel vytřít znovu. Tentokrát jsem vytíral již s Čeňkem přisátým na mopu, což se ukázalo jako pokroková strategie, jelikož se podlaha skvěla čistotou.
Vytřeno mám, tedy jdu prát. Nebudu se toho bát (Ano, čtete správně. Je to rým. Jsem poeta). Čeňka jsem uložil do jeho dětského koutku a šel do koupelny studovat návod k pračce. Ani jsem tam nedošel, když se ozvalo z dětského koutku vzlykání a různý povyk. Čeněk zřejmě tesknil po mopu a demonstrativně se dávil látkovou plenou. Uložil jsem Čeňka do postýlky, aby se nikam neodplazil a nepřivodil si zranění a odběhl zpět do koupelny k pračce. Asi po pěti minutách upřeného pohledu do bubnu pračky jsem vydedukoval, že se pračka sama nezapne. Návod v němčině (český návod byl poničen - cáry zbytku návodu, a ožužlaný a rozpitý přebal vrhal stíny mého podezření na Čeňka) mi nebyl k ničemu. Nacpal jsem tedy všechno prádlo dovnitř, nasypal prášek do nádržky a pro sichr i do bubnu pračky, zapnul jsem start, náhodně vybral jeden z asi deseti módů a bylo. Prostě se to vypere.
Čeněk mezitím v postýlce hlasitě hartusil a lomcováním se šprušlemi dával na odiv svou nespokojenost. Jeho ryk byl jako balzám na mé nervy. Vzal jsem dítě z postýlky a položil do hracího koutku, kam jsem mu přinesl i mop. Čeněk byl spokojený a předl (nevím, jestli mimino umí příst, ale asi ano). Dítě si tedy hraje s mopem, takže mám možnost vrhnout se na žehlení. Prostě a jednoduše jsem žehličku zapojil do sítě, otočil jediným čudlíkem a žehlil. Šlo mi to hezky od ruky a svižně jsem si pobrukoval. Asi po dvou vyžehlených plenách se z žehličky začalo kouřit a záhy z ní létaly jiskry. Nebyl jsem si úplně jistý, zda to ta žehlička má dělat, anebo nastala někde chyba. Nechal jsem žehličku ještě chvíli jiskřit, když už mi to nedalo a začal jsem se pídit po návodu. Ten jsem našel dokonce i v češtině a už nápis velký jak kráva přes celou přední stranu "napařovací žehlička" napovídal, že chybu udělala Nataša, jelikož mi neřekla, že do žehličky mám nalít vodu. Ani jsem se nestihl na Natašu pořádně rozohnit, když se z dětského koutku opět ozval řev. Čeněk odněkud dotáhl vázu s kytkou a vodou a tuto na sebe převrhnul. S úsměvem na rtech jsem opět vytřel podlahu. Čeňka jsem již potřetí převlékl a odložil zpět do hracího koutku k mopu a vrátil se k žehlení.
Žehlení je pěknej vopruz. Navíc mi přijde, že v žehličce je nějaká cizí toxická látka, jelikož se mi z těch výparů motá hlava. Nemám však čas se tím zaobírat, jelikož dětský koutek hlásí opět nějaké neštěstí. Přibíhám k řvoucímu Čeňkovi a odhaluji příčinu problému a tou je opět převržená váza. Očividně se tito dva nesnesou, proto musí jeden z nich z domu. Řvoucí poblité dítě mě nutí ke krátkému zamyšlení, ale nakonec byt opouští váza. Vysvlékl jsem Čeňka a odmítl ho již po čtvrté oblékat. Nechal jsem ho pouze v plenách. Jsem sám se sebou spokojen, jelikož takový plán by žádnou matku nenapadl. To totiž musí přijít vynalézavý otec a dítě prostě a jednoduše neobléknout. Jedině tak zůstane jeho oblečení čisté. S dobrým pocitem jsem se vrátil k žehlení. Žehlička mezitím propálila košili i potah na žehlicím prkně a zkratovala. Tedy tolik dnes k žehlení. Propálenou košili jsem děsně tajně, aby to Nataša neobjevila, vyhodil hrdinně z balkonu. Co se týče rozbité žehličky, tak až se bude Nataša ptát, proč není vyžehleno, řeknu, že žehlička je rozbitá. Ten plán je neprůstřelný. Doufám, že zkratuje i pračka.
Chvíli lomím rukama nad malou tragédií, když tu jsem si uvědomil, že nějak podezřele dlouho nejsou žádné zprávy z dětského koutku. Vybíhám se tedy podívat, zda dítě žije. Propálená košile a mrtvé dítě není dobrý start mateřské dovolené. Čeněk žije. Akorát se tedy posral a vzhledem k tomu, že jsem mu šibalsky nedal žádné oblečení, všechno to z plenek proteklo a Čeněk se v tom se zájmem cachtal a roztíral to všude kolem. Nejvíc to schytal pan Panda. Proboha. Čeněk jde okamžitě pod sprchu, jelikož na toto vlhčené ubrousky nestačí. Řve jako by ho na nože brali, ale oba víme, že se nepoučí, a když dostane příležitost, udělá to znovu. Jakmile byl opět dočasně čisté a voňavé miminko, putoval do sedačky, jelikož byl čas jídla. Dal jsem mu do mikrovlnky ohřát jeho oblíbený příkrm - brokolice s brambory, po jehož pozření by běžnému dospělému člověku slezly nehty a mezitím opět dnes již po třetí vytřel podlahu a pana Pandu polil Savem (beztak si následky ponese do konce svých dnů).
Příkrm mezitím dosáhl v mikrovlnce bodu varu a začal bublat. Asi jsem ho tam nechal moc dlouho. Nemám čas ani náladu příkrm nějak ochlazovat, takže si Čeněk pošmákne na vařící brokoličce. Ač jsem každé sousto důkladně pofoukal, očividně to na něho bylo moc horké, jelikož každé sousto za úpěnlivého pláče vyprskal. Jakmile byl obsah celé lahvičky na zemi, na mé tváři, na mém oblečení a na zdi, krmení skončilo a já se mohl vrhnout na domácí práce. Hladové a řvoucí dítě jsem dal spinkat do postýlky, kde nespinkalo v žádném případě. Pouze jsem stihl zaběhnout omrknout pračku, ve které něco znepokojivě bouchalo, a už jsem musel zpět k dítěti, které zlostně lomcovalo pryčnou postýlky a řvalo. Uklidnil se až po náloži Sunaru. V obavách jsem ho položil do dětského koutku, ze kterého jsem musel po minulé nehodě vymýtit ďábla, a odešel jsem vařit večeři. Mé kulinářské ambice byly nejvyšší a hodlal jsem Nataše vytřít zrak. Bešamelová omáčka s jehněčím bude pro tento můj záměr ideální.
Stihl jsem pouze zapnout troubu, když malý Satan z problémového dětského koutku zase něco požadoval. Tentokrát však pouze prahnul po lidském teple, tedy jsem ho pochoval a upaloval zpět do kuchyně. Na nějaké edukativní hry a básničky kašlu. Na to nemám čas ani náladu. Ve škole ho naučí vše, co potřebuje.
Jehněčí jsem dal rozmrazit na talíř a běžel se podívat do koupelny na pračku. Při průchodu kolem Čeňka, mě protnul vyčítavým pohledem, že se mu dostatečně nevěnuju a hlavně absence edukativních podnětů má za příčinu, že vývojově strádá. Celý zpocený se tedy nad ním na chvíli skloním a zazpívám mu jeho oblíbený hit "skákal pes přes oves". Během mého vystoupení se Čeněk poblil, čímž dal jasně najevo, že má mé umění na háku. Nechal jsem poblitého Čeňka Čeňkem a pospíchal zkontrolovat pračku, která už dobrých pět minut hlasitě pípala. Na displeji svítila červená kontrolka. Nebyl jsem si přesně jist, co to znamená, ale pravděpodobně bylo vypráno. Po vyndání prádla z pračky vypluly na povrch dvě skutečnosti. Za prvé to bouchání během praní byly moje klíče a peněženka, které jsem zapomněl v kapse riflí a za druhé je všechno původně světlé prádlo růžové. Zpětně jsem se dozvěděl, že například bílé prádlo má během praní tendenci nasát červenou barvu z prádla červeného.
Prádlo sice změnilo barvu, ale je vyprané, takže mi Nataša nemůže nic zazlívat. Po úspěchu na poli praní jsem běžel zpět do kuchyně dělat večeři. Čeněk opět začal vzlykat, což mělo za následek úpadek mého entusiasmu na poli gastronomie. Místo bešamelové omáčky jsem šoupnul do trouby mraženou pizzu a utíkal zpět k dítěti. Už jsem mlel z posledního a to bylo ještě potřeba pověsit prádlo. Pohrával jsem si s myšlenkou, že prádlo poletí z balkonu za propálenou košilí a koupíme nové. V záchvatu přicházejícího psychického kolapsu jsem popadl prádlo a vyrazil směr balkon. Naštěstí zacinkaly klíče v zámku a přišla Nataša. Nevděčný Čeněk se začal okamžitě smát a sápat se za mámou a já šel vyčerpáním do kolen. Polovina dne utekla jak voda. Ani jsem nepostřehl, kolik je hodin. Domácnost ihned převzala Nataša a já jsem odpadl do postele.
Ještě téhož večera jsem se zamyslel nad pojmem mateřská dovolená, kdy jsem nebyl s to přijmout a ztotožnit se s tím slovem "dovolená". Dovolenou si představuji jinak. Možná je to slovo "dovolená" myšleno, že mám dovoleno to tu všechno zapálit a zdrhnout někam za hranice. Třeba do Sarajeva nebo do Sardínie. Tak jako tak je jeden den za mnou a mě už čekají pouze dva roky. Už se mi to krátí. DOMINIK LANDSMAN http://fotruv-denik.blog.cz (pokračování co nejdříve)
Komentáře
 |
