KAMIOŇÁKEM V AMERICE - 25. |
Středa, 19 březen 2014 | |
Odjel domů a v deset hodin následujícího dne jsem stál na autobusovém nádraží v San Diegu. Řekl jsem jim, že se teď s nimi o ničem bavit nebudu, jedu domů spát. Místo toho jsem jel do místní autobusové společnosti Kopecky bus, podle jména evidentně s českým majitelem.
Původní pan Kopecký už nežil a podniku vládl jeho syn, ale to že jsem Čech, spolu s příběhem z posledních dvou dnů mě kvalifikovalo k okamžitému přijetí. Následujícího rána zase ve čtyři zazvonil telefon, že mám jet do Tijuany a pak do Los Angeles. Řekl jsem jim, že nepojedu, protože už u nich nejsem zaměstnán. Dispečer se mi pokoušel vyhrožovat vyhozením a teprve ujištění, že mně vyhodit nemůže, protože už tam nepracuju, ho postavilo zpět do reality. Ráno jsem ještě zajel do Greyhoundu odevzdat závodní průkaz a manažer se začal vyptávat, co se stalo.
Vysvětlil jsem mu mou anabázi a on překvapivě přiznal, že se mi nediví. Tak jsem zaměstnancem Pat Phillips Trucking s mobile-homes a Kopecky bus, zájezdové autobusy. Nová kariéra se otevírá přede mnou, kdo ví co přinese…
Pat Phillips a jeho podnik mně potřebovali čím dál tím míň, některé týdny vůbec ne. Kopecky bus, to byly hlavně jízdy po městě a do Los Angeles, nejvíc s Mormony do jejich chrámu. A hlavně čekání. Odvezl jsem někam lidi a čekal. Vytáhl knihu a četl si, vytáhl televizi a díval se na něco, to je jedno na co, hlavně zabít čas. Náš podnik skomíral, neměli jsme pořádné tj. pěkné autobusy a na to se moc dbá. Nový autobus MCI americké výroby stojí v základní výbavě přes 200.000 dolarů. Podnik musí mít opravdu jistotu, že se vynaložené peníze vrátí a tu u Kopeckých neměli. Tak k mým dvěma zaměstnáním přibylo třetí, podpora v nezaměstnanosti. Kvalifikoval jsem se, protože pro mě podnik neměl dost práce.
Jezdil jsem s nimi po Los Angeles a hlavně se učil, co se od řidiče autobusu čeká a chce. U Kopeckých to bylo jen takové příštipkaření, teď jsem byl poprvé s pravými turisty. Můj průvodce byl přímo fantastickej chlap, měl se mnou trpělivost a vysvětloval a vysvětloval.
Po třech dnech měl přijít čas výměny, ale měl jsem z pekla štěstí, ten "můj" průvodce byl vedoucí celého zájezdu a postavil si hlavu, že se žádný autobus měnit nebude a že chce tenhle a tohohle řidiče a basta. Zákazník je zákazník, dostal co chtěl. Pravda je, že zbývající autobusy byly americké MCI 102, to číslo je šířka v palcích, autobusy dobré a spolehlivé. Jenže já tam byl s prudce elegantním belgickým Van Hoolem..
Americké trucky i autobusy mají poměrně malá okna, to je kvůli teplu a chladnu, sklo se nedá tak dobře izolovat, i když jsou okna autobusů dvojitá. Evropa v tomhle není tak úzkoprsá, pohodlí zákazníka je důležitější než ekonomika provozu a spotřeba nafty. Van Hool má skoro celou přední stěnu prosklenou, od řidiče vedou do autobusu dva schody a cestující sedí výš a vidí líp.
Moji skotští cestující byli rádi, že s nimi sedím u stolu, jako Čech jsem byl pro ně navíc další turistická atrakce. No uvědomte si tu absurditu: Přijeli do Ameriky na turistický zájezd a tam je po místních krásách a památkách vozí Čech, se kterým se téměř nedomluví, protože jejich jazyk se angličtině podobá asi jako čeština maďarštině.
Dál pak vede silnice údolím podle říčky, kde v jednom místě je přírodní skalní skluzavka a vždycky nával klouzajících se. Kus dál jeden vytvořil z písků sousoší podle obrazu Leonarda da Vinci Poslední večeře Páně, zastíněné plastikovou plachtou jako střechou a tvůrce tam neustále obchází se sprejovou lahví a vlhčí své dílo, aby se mu nerozsypalo.
Pak začne silnice stoupat a je příležitost k hrůzostrašným pohledům do údolí, kdy z oken autobusu ani není vidět kopec dolů, jen ta díra. V Americe se moc nezatěžujeme s instalací svodidel, když chce někdo jet zkratkou... Na vrcholku je odpočívadlo a vyhlídka, kde indiáni prodávají stříbrné a krásné šperky.
Ve Flagstaffu jsme přespali, příští atrakce je Grand Canyon. Moc už toho bylo napsáno, mnohokrát byl nafilmován, viděl jsem fotografie a myslel jsem si, že jsem připraven. Omyl, stál jsem tam a civěl. Byl jsem tam později ještě mnohokrát, ale první návštěva je nejkrásnější. Můj průvodce to tam pochopitelně znal a tak místo obvyklého popojíždění od vyhlídky k vyhlídce rozdal lidem mapy a poslal je objevit „svůj“ Grand kaňon. Autobusy jsou v parku v ceně vstupného, zastaví kdekoli na mávnutí, tak ať si každý dělá, co chce.
Odpoledne jsme naložili spoustu dospělých "dětí" s rozzářenýma očima. Někteří rejdili a prolezli vše, co se jen dá vidět, někteří, tak jako já, jen civěli. Moc se mi tenhle způsob líbil a při pozdějších cestách jsem ho průvodcům doporučoval. Turisté byli spokojeni a my dva ostatně taky. Místo popojíždění jsme si leželi v hotelu u bazénu a ještě jsme za to byli placeni…
MICHAL
Komentáře
Michale, : Mikin
ta krajina je tam fakt neskutecne nadherna. Ja tam byl poprve v listopadu, takze byly studene noci ale pres den bylo prekrasne. Na North Rim Grand Canyonu jsem byl asi hodinu uplne sam a byl to zazitek....
Pak jsem byl dva tydny v Arizone u kamarada (puvodne z Brna), ktery tam delal ajtaka. Zajimave na tom bylo, ze jeho zamestnavatelem byl kmen Apacu. (Jicarilla Apache) březen 23, 2014 08:02
|