Odjel domů a v deset hodin následujícího dne jsem stál na autobusovém nádraží v San Diegu. Řekl jsem jim, že se teď s nimi o ničem bavit nebudu, jedu domů spát. Místo toho jsem jel do místní autobusové společnosti Kopecky bus, podle jména evidentně s českým majitelem.

Původní pan Kopecký už nežil a podniku vládl jeho syn, ale to že jsem Čech, spolu s příběhem z posledních dvou dnů mě kvalifikovalo k okamžitému přijetí. Následujícího rána zase ve čtyři zazvonil telefon, že mám jet do Tijuany a pak do Los Angeles. Řekl jsem jim, že nepojedu, protože už u nich nejsem zaměstnán. Dispečer se mi pokoušel vyhrožovat vyhozením a teprve ujištění, že mně vyhodit nemůže, protože už tam nepracuju, ho postavilo zpět do reality. Ráno jsem ještě zajel do Greyhoundu odevzdat závodní průkaz a manažer se začal vyptávat, co se stalo.

Vysvětlil jsem mu mou anabázi a on překvapivě přiznal, že se mi nediví. Tak jsem zaměstnancem Pat Phillips Trucking s mobile-homes a Kopecky bus, zájezdové autobusy. Nová kariéra se otevírá přede mnou, kdo ví co přinese…

Pat Phillips a jeho podnik mně potřebovali čím dál tím míň, některé týdny vůbec ne. Kopecky bus, to byly hlavně jízdy po městě a do Los Angeles, nejvíc s Mormony do jejich chrámu. A hlavně čekání. Odvezl jsem někam lidi a čekal. Vytáhl knihu a četl si, vytáhl televizi a díval se na něco, to je jedno na co, hlavně zabít čas. Náš podnik skomíral, neměli jsme pořádné tj. pěkné autobusy a na to se moc dbá. Nový autobus MCI americké výroby stojí v základní výbavě přes 200.000 dolarů. Podnik musí mít opravdu jistotu, že se vynaložené peníze vrátí a tu u Kopeckých neměli. Tak k mým dvěma zaměstnáním přibylo třetí, podpora v nezaměstnanosti. Kvalifikoval jsem se, protože pro mě podnik neměl dost práce.

        Pak se náhle začaly věci obracet; našel jsem ještě čtvrté zaměstnání, u další autobusové firmy, American Pacific International. Jezdil jsem několikrát týdně na lince skrz San Diego, posbíral na zastávkách lidi, kteří jeli do kasina v indiánské reservaci. Takhle to šlo až do září 1991.

     V devět hodin večer zazvonil telefon, zda jsem ochoten být příští den v osm v Hollywoodu, vyzvednout v hotelu skupinu turistů. Ovšemže jsem byl ochoten, jen to znamenalo vstát ve tři ráno a pak hlavně celý den neusnout. Má skupina byli praví Skoti ze Skotska, byly jich čtyři autobusy a s nimi angličtí průvodci. Měl jsem s nimi být jen tři dny a potom mé lidi měl převzít jiný řidič z naší sesterské či snad lépe řečeno mateřské firmy Star Line z Los Angeles.

Jezdil jsem s nimi po Los Angeles a hlavně se učil, co se od řidiče autobusu čeká a chce. U Kopeckých to bylo jen takové příštipkaření, teď jsem byl poprvé s pravými turisty. Můj průvodce byl přímo fantastickej chlap, měl se mnou trpělivost a vysvětloval a vysvětloval.

Po třech dnech měl přijít čas výměny, ale měl jsem z pekla štěstí, ten "můj" průvodce byl vedoucí celého zájezdu a postavil si hlavu, že se žádný autobus měnit nebude a že chce tenhle a tohohle řidiče a basta. Zákazník je zákazník, dostal co chtěl. Pravda je, že zbývající autobusy byly americké MCI 102, to číslo je šířka v palcích, autobusy dobré a spolehlivé. Jenže já tam byl s prudce elegantním belgickým Van Hoolem..

Americké trucky i autobusy mají poměrně malá okna, to je kvůli teplu a chladnu, sklo se nedá tak dobře izolovat, i když jsou okna autobusů dvojitá. Evropa v tomhle není tak úzkoprsá, pohodlí zákazníka je důležitější než ekonomika provozu a spotřeba nafty. Van Hool má skoro celou přední stěnu prosklenou, od řidiče vedou do autobusu dva schody a cestující sedí výš a vidí líp.

      Vyjeli jsme z Los Angeles na den do San Diega a potom na východ do Arizony, do Scotsdale. Cestou nám náš průvodce předčítal z knihy mého milovaného autora Jamese Herriota, já poslouchal ani jsem nedutal. Co na tom, že jsem jeho krásné britské angličtině s bídou rozuměl, měl jsem mého miláčka přímo v originále a bylo to jakoby to vyprávěl On.

     Scotsdale je dnes už část Phoenixu, ovšem ta bohatá část. Večer jsme vyrazili na večeři na Pinacle Peak Patio, podnik v horách, s živou country muzikou, kde servírovali mohutné steaky dělané na mřížích nad dřívím po cowboysku, k tomu fazole, k pití pivo, co já nemohl, ale ono to při kvalitě zdejšího piva zas tak nevadilo. Byl nádherný chladný letní večer a já byl v sedmém nebi. O tomhle se mi za volantem trucku ani nesnilo.

Moji skotští cestující byli rádi, že s nimi sedím u stolu, jako Čech jsem byl pro ně navíc další turistická atrakce. No uvědomte si tu absurditu: Přijeli do Ameriky na turistický zájezd a tam je po místních krásách a památkách vozí Čech, se kterým se téměř nedomluví, protože jejich jazyk se angličtině podobá asi jako čeština maďarštině.

    Druhý den jsme vyrazili na sever, do dobře známého Flagstaffu. Cestou jsme zastavili v Montezuma Castle, podivném městě v údolí či spíš kaňonu říčky, kde si indiáni Hopi postavili své domy vysoko ve srázu nad zemí, pod jakýmsi převisem. Říká se tomu Montezumův zámek, protože kdysi, když bylo toto město "objeveno", se domnívali, že je to tajné město, kam se kdysi ukryli mexičtí indiáni po kolonizaci Španěly. Byla to svým způsobem obranná pevnost, protože žádný nepřítel neměl šanci se tam nahoru dostat. Vodu měli přivedenu podzemím z nedalekého jezírka a měli jí dost i pro případ obléhání.

Na půli cestě z Phoenixu do Flagstaffu je město Sedona, musíte ovšem sjet z dálnice na původní silnici. To si prosím vás nenechte ujít a zastavte se tam kdykoli pojedete z Phoenixu do Flagstaffu, stojí to za to (tedy, pokud se tam dostanete). V okolí je spousta těch pravých a pro Arizonu typických homolovitých kopců, v džípu vás tam mezi nimi povozí a ukáží to nejzajímavější. No a město samo stojí za procházku.

Dál pak vede silnice údolím podle říčky, kde v jednom místě je přírodní skalní skluzavka a vždycky nával klouzajících se. Kus dál jeden vytvořil z písků sousoší podle obrazu Leonarda da Vinci Poslední večeře Páně, zastíněné plastikovou plachtou jako střechou a tvůrce tam neustále obchází se sprejovou lahví a vlhčí své dílo, aby se mu nerozsypalo.

Pak začne silnice stoupat a je příležitost k hrůzostrašným pohledům do údolí, kdy z oken autobusu ani není vidět kopec dolů, jen ta díra. V Americe se moc nezatěžujeme s instalací svodidel, když chce někdo jet zkratkou... Na vrcholku je odpočívadlo a vyhlídka, kde indiáni prodávají stříbrné a krásné šperky.

Ve Flagstaffu jsme přespali, příští atrakce je Grand Canyon. Moc už toho bylo napsáno, mnohokrát byl nafilmován, viděl jsem fotografie a myslel jsem si, že jsem připraven. Omyl, stál jsem tam a civěl. Byl jsem tam později ještě mnohokrát, ale první návštěva je nejkrásnější. Můj průvodce to tam pochopitelně znal a tak místo obvyklého popojíždění od vyhlídky k vyhlídce rozdal lidem mapy a poslal je objevit „svůj“ Grand kaňon. Autobusy jsou v parku v ceně vstupného, zastaví kdekoli na mávnutí, tak ať si každý dělá, co chce.

Odpoledne jsme naložili spoustu dospělých "dětí" s rozzářenýma očima. Někteří rejdili a prolezli vše, co se jen dá vidět, někteří, tak jako já, jen civěli. Moc se mi tenhle způsob líbil a při pozdějších cestách jsem ho průvodcům doporučoval. Turisté byli spokojeni a my dva ostatně taky. Místo popojíždění jsme si leželi v hotelu u bazénu a ještě jsme za to byli placeni…

MICHAL