Náhle jsem zase neměl co dělat. Sice mně tu a tam potřebovali, ale tady neexistuje něco jako překážka v práci z viny organizace, když není co dělat, jsem doma zadarmo. V novinách se pak objevil inzerát, hledající lidi ochotné se naučit jezdit s autobusem. Řidiči Greyhound, celoamerické autobusové společnosti se dali do stávkování a podnik zoufale hledal náhradníky. Já vím, že dělat stávkokaze je špatné, ale jejich stávka a má rodina jsou dvě různé věci a tak jsem se přihlásil. Přijali mne a poslali na týden do kurzu do Sacramenta. Luxusní hotel byl placený a my se učili nejen řídit autobus, ale spoustu předpisů a podrobností, ze kterých jsem si zapamatoval snad desetinu, ale spíš ještě míň.

      Když jsem se vrátil z kursu, přihlásil jsem se řádně do služby, ale protože byla neděle, řekli mi, že se mnou nic dělat zatím nebudou, až v pondělí po místním orientačním školení. V pondělí ve čtyři ráno zazvonil telefon, že mám v šest odjet s autobusem do Tijuany v Mexiku. To je městečko hned na hranicích, co by kamenem dohodil.

      Řekl jsem dispečerovi, že jsem ještě nebyl zorientován a nejsou vyřízeny formality. A to že prý nevadí, že je to opravdu jen do Tijuany a pak bude čas na formality. Po návratu s autobusem plným lidí jsem zastavil na autobusovém nádraží, vzal svůj kufřík a vystoupil. Mezitím se vyměnili dispečeři, ten "můj" byl pryč a ten nový se mne ptá, kam že se hrnu, autobus přeci jede do Los Angeles. Já na to naštvaně a tedy drze, že autobus ať si jede, ale beze mne. Vysvětlil jsem mu proč, ale on trval na svém a že tam nikoho nemá a že to vše se vyřídí, až se vrátím.

      Tak jsem jel. Byl to rychlíkový spoj, nikde jsme nestavěli a neměl jsem žádné problémy, které se daly očekávat při mých neznalostech o tarifních záležitostech a jiném papírování.

      Po příjezdu do Los Angeles mi jiní řidiči řekli, co mám dělat a jak zavolat místního dispečera. Ohlásil jsem se mu a on mne poslal s autobusem do garáží. Jen jsem vystoupil, už slyším místní rozhlas vyvolávat, že se mám dostavit do dispečinku. Nic proti tomu, ale kde to je? Bloudil jsem budovou, kde bylo snad vše včetně noclehárny pro řidiče, ale nikde ani živáčka, kterého bych se zeptal. Konečně jsem našel dispečink, tam se na mne vrhl člověk, už na první pohled nepříčetný, oči vytřeštěné, vlasy rozcuchané: "Tady máš jízdní řád, tady jsou mapy, abys našel stanice, vem si nějaký autobus a jeď rychle na nádraží. Tam ho někde nech, na nástupišti čeká autobus do San Franciska, ty seš řidič a máš už dvě hodiny zpoždění!"

      Snažil jsem se vzdorovat, ale vše bylo marné. Snad jen okamžitá výpověď by mně mohla od další jízdy zachránit, ale to mně nenapadlo.

     Udělal jsem vše co chtěl, vyjel na sever s hromadou papírů, ve které jsem se za jízdy snažil orientovat a najít, ve kterém městě a pak kde v tom městě je má příští stanice. Takhle jsem dojel do Bakersfieldu, takového trochu většího městečka na sever od Los Angeles. Tam mají autobusové nádraží a já doufal, že tam třeba snad bude čekat řidič, který by mně vystřídal, alespoň o takové možnosti byla v Los Angeles řeč. Nebyl tam, nebyl tam ani žádný personál, který by mi naložil zavazadla a krabice, co jsem měl vzít sebou. Nacpal jsem to do zavazadlových prostor a vyrazil na další pouť.

      Postupně jsem nabíral čím dál větší zpoždění, už jsem se ani nesnažil o všechny předepsané procedury s lístky, jako doplňovat seznam cestujících - s místem, kam jedou, kolik jich přistoupilo a vystoupilo. Lístky se neprodávají v autobuse, lidí nastupovali s lístky v ruce a já je všechny jednoduše házel do papírového pytlíku od svačiny, co tam někdo odhodil.

     Pak přišlo Fresno, další trochu větší město na cestě. I tam je autobusové nádraží. Jak jsem zastavil, vrhl se ke mně někdo v uniformě Greyhoundu, že mám jít okamžitě k dispečerovi. Tamhle. Jen jsem vešel do místnosti začal někdo na mě řvát: " Proč jsi mi nezavolal z Bakersfieldu!" Mně už bylo všechno jedno, bylo po deváté večer a nějak se to ve mně konečně hlo. S ledovým klidem povídám: "Proč bych ti měl volat z Bakersfieldu? V životě jsem tě neviděl a rozhodně není můj koníček volat neznámým lidem z Bakersfieldu".