Je to přesně sedm týdnů po porodu a já ne a ne shodit těhotenská kila. Sportuju, co to dá a domů chodím výhradně po schodech. Patrně by to mělo větší efekt, kdybychom nebydleli v přízemí, avšak i za tuto snahu bych si zasloužil zhubnout. Dokonce mi přijde, že nabírám na váze, což je skandální.

 

 

 

 

 

 

      Mé kdysi ploché a rajcovně notně bochánkové břicho se jalo stát povislým, všude se roztékajícím a odulým. V této situaci opravdu není čas ani prostor si hrát na hrdinství a bylo potřeba navštívit specialistu. I vydal jsem se tedy na doporučení mého známého za dietologem. Známý si ho velmi vychvaloval, jelikož díky němu shodil krásná dvě kila a dvakrát se pokusil o sebevraždu.

     Dietolog však mému očekávání nedostál. Přišel jsem za ním v dobré víře, že mi pomůže shodit těhotenská kila nenásilnou formou, avšak on mi oznámil, že žádná těhotenská kila nemám, že jsem pouze vyžraný prase a naordinoval mi brokolicovou dietu. Brokolicová dieta samozřejmě nepřipadala v úvahu, jelikož je brokolice hnusná a nedá se jíst. V tento moment jsem začal dietologa nemít rád, ba jsem jím přímo opovrhoval.

 

      Následovala drobnější roztržka, kdy jsem dietologa počastoval nevybíravými slovy a kousnul ho do lýtka.

     Velmi rozrušen a rozladěn poté odcházím z ordinace. Prásknul jsem za sebou dveřmi a v čekárně jsem ze zdi serval nástěnku, kterou jsem venku rozlámal. Tímto činem vycházím z této roztržky jako vítěz nejen morální, ale taktéž materiální a cítím velké zadostiučinění, jak jsem to tomu šarlatánovi natřel. Tím mé hubnutí dosáhlo vrcholu.

     Od té doby, co máme Čeňka doma, nás přestali zdravit sousedé. Patrně jim vadí zvuková kulisa ve formě řevu, které se jim zadarmo dostává. Stará paní sousedka odnaproti z chodby, která ochotně rejžákem myje schody když mám službu na chodbu a která nám vloni na Vánoce přinesla vanilkový rohlíčky (byly sice hnusný, připálený a navíc vanilkový rohlíčky nesnáším, ale oceňuju snahu), mi nedávno plivla do obličeje a označila mě za její přítěž. Tímto tedy asi zřejmě končí její mytí schodů a i s rohlíčkama se naštěstí můžeme rozloučit.

 

      Po pár týdnech, kdy Čeňkův hlásek zesílil a on se mohl do toho řevu pořádně opřít nám dokonce někdo ze sousedů nakreslil fixou na dveře genitál. Je jen otázkou času, kdy nám před dveřmi někdo zapálí dřevěný kříž.

      V domácnosti to začíná šlapat. Podle příruček jsme se rozhodli nastolit Čeňkovi režim, aby si začal zvykat na řeholi, která ho bude čekat (rozhodl jsem se, že budu přísný otec, byť v počátku nepochopen a nenáviděn, v dospělosti Čeněk mé metody prokoukne a docení a do domova důchodců, kam mě bezesporu šoupne, mi nechá poslat k narozeninám karetního kouzelníka).

 

     Takový základní kámen a zároveň výkladní skříň celého našeho výchovného režimu je čtení pohádky před spaním. Na úvod jsme sáhli po jednodušší literatuře a před spaním mu předčítáme Kocoura Mikeše. Je zajímavé, že jsem si toho v mládí nevšiml, ale knížka Kocour Mikeš je nejen rasově předpojatá a nevhodná, protože zobrazuje cikány jako hamižné podvádějící kočovníky, kteří pro potěchu kradou kočky, ale má v sobě i prvky nacismu. Bílý kocourek Nácíček je bezesporu do nebe volající odkaz árijské rasy a to nehledě na fakt, že se bílý kocourek Náciček střetává kulturně i morálně s kocourem Mikešem, který je zde zobrazen (patrně pro svou barvu srsti) jako tulák bez vyšších cílů.

     I přes toto šokující odhalení nadále Čeňkovi předčítáme z této znepokojující knihy a učíme jej předsudkům. Mladý budoucí neonacista Čeněk však na předsudky ani znepokojivé stereotypy nedbá. Dokonce ani nevnímá. Když mu čtu, tak buď slintá, mlátí pěstičkou do barevné dekorace uvnitř postýlky a nebo se poblije.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

     Dalším velkým životním milníkem je bezesporu skutečnost, že Čeněk již není kojen. Natašinina ňadra nebyla schopna uspokojit Čeňkovu poptávku po mléce a proto zastavila provoz. Byla to celkem čára přes rozpočet a hlavně to zhatilo mé plány, že Čeňka budeme kojit do jeho plnoletosti, čímž ušetříme na jídle. Navíc tímto svým vylepšením pozbyl prakticky funkce stravenky, jelikož již nebylo potřeba zvát na oběd celou rodinu, ale příbuzní si odváželi samotného Čeňka, kterého mohli krmit Sunarem.

     Čtením pohádky před spaním a přechodem z mateřského mléka na mléko umělé patrně končí s velkou pompou naše snaha o zavedení režimu, jelikož naše dítě je nerežimovatelné. Jako podle mě další marný pokus o výchovu a takový sebedestruktivní výstřel do tmy, je pokus Čeňka po prvním ranním probuzení uložit mezi nás do postele. Tím pádem jsme blíže řevu, který nyní máme z první ruky kousek od ksichtu, což rodinu tmelí. Rána jsou od té doby ještě radostnější než dříve.

 

      Kolem čtvrté se malý šikula už po několikáte (jak kdy) budí řevem na krmení. Nataša Čeňka přebalí, nakrmí a pro mou potěchu ho řvoucího uloží hned vedle mě, abych z něho taky něco měl. Postupem času k řevu přidává různé roztomilé a trýznitelské manýry, kdy mě mlátí hračkami do obličeje anebo šťouchá prstem do oka.

      Abych ale nebyl pořád zlomeným pesimistou, je potřeba tu sklenku vidět z poloviny plnou. Po šestinedělí totiž končí doba hájení a to může znamenat jen jediné. Sex. Ano, je to tu. Odpalte ohňostroje, vypusťte krakena, zahajte salvu z děl, nechť muzikanti hrají a jak my cool týpci rádi říkáme: "lets rockenroll" (překlad - pojďme rakenroll), protože já jdu na věc.

     Ráno jsem nemohl dospat. Všechno jsem nachystal, veškeré záhyby řádně odchlupil, vycídil a navoněl, střihnul si pár kliků a už jen očekával, co se bude dít. Děly se opravdu velké věci a sláva to byla ohromná. Natašu se mi po pár hodinách přemlouvání, vyhrožování a vzlykání podařilo přemluvit.

 

     Jakmile jsme začali, Čeněk se vzbudil a začal řvát. Nevadí, jedem dál. Nataša následně začala kňučet, jelikož jí to bolí a já začínám být nervózní. Řvoucí dítě a bolestí křičící Nataša měly za následek, že se mi spustila krev z nosu, čímž jsem slavnostně ukončil tuto parodii na sex.

 

     Nejsem si jistý, že to naplnilo očekávání, ale každý sex se počítá. Zvlášť v této složité době...

 

 

DOMINIK LANDSMAN

http://fotruv-denik.blog.cz

 

(pokračování co nejdříve)