Hned první den v Chitagongu nám byly vysvětleny jemné detaily bangladéšské svatby. Podle toho, co si pamatuji, tak se zásnuby konají zhruba rok před svatbou. Jedná se o velice důležitou událost a je to naprosto závazné. Svatba o rok později je záležitost, která trvá skoro týden a skládá se každý večer z oslav, které pořádají nejrůznější příbuzní.
Jednou rodiče nevěsty, pak rodiče ženicha, strýcové a tak podobně. Svatební obřad jako takový byl v tomhle případě třetí den a byla to klasická svatba v kostele, v „zápaďáckém“ oblečení.
První večer, když jsem oblékl své luxusní saroni, byla normální diskotéka, včetně mohutné aparatury, světelných efektů a laseru. My s Joanne jsme trochu zklamali, protože jsme měli oba díky překročení spousty časových pásem mohutný jetlag. Já se nakonec vzpamatoval a předvedl několik úžasných tanečních kreací, tedy než se přihlásilo žebro, které jsem si nalomil při pádu na náledí ještě v Kanadě, a musel jsem přestat.
Ráno jsme vyrazili s jedním z nevěstiných příbuzných na procházku do ulic. Napřed jsme šli jakousi luxusní čtvrtí, kde byly úřady a residence zahraničních korporací. Byl zde v rovinaté krajině i jakýsi zalesněný kopec, ale na vrcholu byla místo vyhlídky budova střežená chlapem se samopalem.
Slušně jsme ho pozdravili a oklikou se vraceli zpět přes čtvrt obyčejnou, bangladéšskou. Což znamená hory odpadků, otevřené stoky a strašlivý provoz na hlavních ulicích. Některé rikši jezdily neuvěřitelně rychle, protože byly poháněné elektrickým motorem. Baterie byla pod sedadlem pro pasažéry. Dobrý nápad...
Všiml jsem si, že v Bangladéši, na rozdíl od dalších asijských zemí, není příliš mnoho obchodů a reklam západních firem. Většina firem byla místní, pro nás zcela neznámá. Kromě jedné - a tou byla pochopitelně firma „Baťa Shoes“. Ta má svou reklamu nebo obchod doslova na každém bloku, až ze známých červených nápisů „Baťa“ oči přecházejí. Akorát ten háček nad „t“ chybí...
Po návratu „domů“ nás čekala snídaně a s ní projev pána domu o tom, že pro nás jako cizince není strava na ulicích bezpečná, a proto budeme celý týden jíst tři jídla denně u nich. Na naše námitky o nadváze odpověděl pohostinný Alfred nějakým žertíkem a odešel.
Joanne a Wendy
Já a Joanne jsme bydleli v jakémsi hotelovém pokoji, který byl rovněž v komplexu budov vlastněných rodinou Bishwash. Budova i rozsáhlý dvůr patřily křesťanskému teologickému semináři a sirotčinci.
Siroty byly hrozně roztomilé a bavily se většinou sborovým zpěvem, který zněl velice exoticky, nebo tím, že si hrály přímo pod naším oknem kuličky a strašlivě při tom ječely, pištěly, hulákaly a řvaly. Když to Joanne nějak komentovala, vysvětlil jsem jí, že se nalézáme v bývalém Východním Bengálsku a že se tedy jedna o nefalšovaný „bengálský řev“. Když jsem jí objasnil význam tohoto českého výrazu, pochopila a začala užívat výraz „bengál rour“ také.
Ředitelem celé instituce byl důstojně vyhlížející domorodý muž jménem John, který mi hned při prvním setkání vysvětlil, že jeho seminář původně vysílal budoucí duchovní na studie do Ameriky, ale že se tito většinou nevraceli. Proto nyní raději zve americké profesory teologie, aby učili u něho. Když mluvil John po chvíli s Joanne, neopomněl jí taktéž říci, že do jeho semináře přijíždějí učit profesoři až z Ameriky. Později opakoval to samé i Gregovi, ale ten ho přerušil s tím, že už to slyšel včera. Nejspíš se jedna o Johnovo oblíbené téma hovoru.
Druhou noc byl naším hostitelem nevěstin strejda Albert. Na basketbalovém hřišti nás čekala další hostina a malé překvapení. Albert mě odvedl do malé místnosti vedle hřiště, otevřel velkou bednu z umělé hmoty a v ní mezi ledem plavaly plechovky piva Heineken. Vytřeštil jsem oči, neboť jsem byl přesvědčen, že se na téhle svatbě pít nebude. Ale Albert mi vysvětlil, že on, coby manager zápaďácké restaurace Bonanza, má zvláštní povolení pivo koupit, ale nikoliv mimo restauraci servírovat. Takže si máme brát sami.
Brali jsme si, správné tušíce, že už se to nebude opakovat.
On alkohol v Bangladéši úplně nelegální není. V Dhace je údajně jakýsi sklad, kde si mohou cizinci po předložení pasu z nemuslimské země pivo koupit i sami. Cizincům je rovněž dovoleno si dvě láhve do země přivézt, čehož jsme využili a měli na našem pokoji během toho týdne dva tajné dýchánky.
Ten večer si mne oba bratři Biswashové odvedli stranou a začali si ze mne opět dělat srandu kvůli mému krásnému saroni. Určitě ho prý nemám z Kanady.
Řekl jsem jim, že se dozví celou pravdu jen v případě, že se zavážou k úplnému mlčení.
Když souhlasili, řekl jsem jim, že mi mé drahé saroni půjčil tajemný vysoký muž s plnovousem, který bydlel v pákistánském městě Abottabad v domě za strašně vysokou zdi. A který nikdy nevycházel na ulici... Když jsem chtěl saroni vrátit, našel jsem ten dům v plamenech a mohl jsem jen bezmocně přihlížet, jak americké vrtulníky odvážejí mrtvolu toho dobrého může neznámo kam.
Oba bratři začali řvát smíchem, běželi hned mezi ostatní hosty a cosi jim vykládali v jazyce Banghla.
Já rozuměl jen slovům Mikin, saroni, Abottabad a Osama Bin Ladin.
Nojo, Albertova chyba. Neměl kupovat to pivo...
A tak jsme jedli, pili, hodovali a všemu kralovala nevěsta Ruth, kterou odborníci v salónu krásy během asi 6 hodin přeměnili v indickou princeznu. Nedovedl jsem si představit, co nás potká v den příští – v den opravdové svatby.
Osáma bin MIKIN
. 