.

      Pokusil jsem se vzmužit a přejít do protiútoku, že když bude focení, že ten večer půjdu s kamarády do hospody. Bral jsem to jako rozumný kompromis. Za trest, že si vůbec dovolím projevit svou vůli a pokouším se o kompromisy, mě Nataša poslala umýt nádobí a večer jsem musel jít brzo spát. Žádní kamarádi, nic takovýho.

      Hned další den obstarala Nataša fotografa a koupila mi na focení košili v barvě šampaň (co to je proboha za barvu?) s volánky a upnutý džíny, ze kterých jsem krvácel. Pokud bych v tomhle autfitu vyrazil ven mezi lidi, hned za prvním rohem by mě vohnul nadrženej námořník. Čeněk vyfasoval hustopřísnou vestičku s lebkou. Když jsem se dožadoval taktéž hustopřísné vestičky s lebkou, byl jsem opět poslán umýt nádobí. Při generálce na focení (ano, Nataša uspořádala dvouhodinovou generálku na focení, kde jsme jak blbci stáli před zrcadlem a učili se spořádaný rodinný úsměv) si Čeněk svou hustopřísnou vestičku s lebkou poblil, takže se bude fotit ve svetýrku do véčka.

     Je potřeba se zmínit o tom, že fotograf, který nás bude fotografovat je nejen vyhlášená kapacita, ale je taktéž asi třikrát dražší než jiné vyhlášené kapacity. Nataša na fotografovi odmítla šetřit a zajistila nám proslulého francouzského fotografa Žána Piéra. V životě jsem o něm neslyšel. Podle jeho internetových stránek, má Žán Piér široký záběr. Mezi asi tisícovkou rozmazaných fotek sov (patrně je to fanda do ornitologie, což je bezesporu nejdůležitější kritérium při výběru fotografa, který bude fotit vaše dítě) jsem zahlédl i pár fotografií lidí.

     Je smutné, že to byli fotografie mrtvých lidí, ale Nataša tvrdila, že to je umění. Inu, když to je umění, tak to se nedá nic dělat.

     Focení bylo domluveno na odpoledne a Nataša už od rána pobíhala po bytě v natáčkách a vyvolávala zmatek a paniku. Čeněk si spokojeně pořvával a já myl standardně za trest nádobí, jelikož jsem špatně odpověděl, když se mě Nataša zeptala, jestli mi taky přijde, že zhubla. Zhruba dvě hodiny před focením jsem byl vyslán do koupelny, abych se oholil. Přišlo mi, že by bylo velmi humorné a vtipné, kdybych si nechal knírek, ale arbitr humoru Nataša rozhodla, že to velmi vtipné ani humorné není a vyslala mě zpět sjednat nápravu.

      Po té, co jsem byl hladce oholen, musel jsem se pod dohledem nasoukat do ultratěsných riflí a hlavně si obléci svou šampaň košili a mohlo se vyrazit. Jelikož je přední evropský fotograf Žán Piér drahej jak prase, musíme jet autobusem, neboť už nemáme peníze na benzín.

      Autobus nám skoro ujel, protože si Čeněk v půlce cesty vzpomněl, že nemá pana Pandu a začal řvát Tak jsme se pro něj museli vrátit. Respektive Nataša, jelikož ultratěsné džíny mě při jakémkoliv jiném pohybu, než je pomalá chůze s nataženými koleny, nehezky ztrestají.

 

    Cesta autobusem není žádná výhra. Celou cestu musím stát, neboť kdybych si v těch džínách sednul, museli bychom okamžitě do nemocnice. Navíc nás pořád někdo otravuje, že máme roztomilý dítě a kolikže mu je a podobně. Vzhledem k tomu, že mám na sobě šampaň košili s volánky, nemám zapotřebí se vybavovat s cizími lidmi. Čeněk to ale cítí jinak a coby zdatný řečník vysvětluje postarší paní, která se mu nadklání nad kočárkem, že pan Panda je jeho kamarád a že on by se bez něj vyfotit nenechal.

      Do ateliéru jsme dorazili na minutu přesně, což se nám od té doby, co máme dítě, ještě nepovedlo. Všude byly po zdi fotografie sov a ze stropu visely řetězy. Fotograf Žán Piér nás ve dveřích uvítal s ruským přízvukem (ono to s tou Francií zase tak horký nebude) Musím konstatovat, že Žán Piér je hodně posh persona. Jeho košile byla mnohem víc šampaň než ta moje, měl trendy elasťáky s namalovaným terčem na zadku, bradku do špičky a samozřejmě nesměl chybět baret. V náručí třímal natupírovaného bišonka s mašličkou. Profík každým coulem.

      Žán Piér nás postavil před plátno, bišonka odložil na polštářek v rohu, popadnul foťák a nepříčetně začal mačkat spoušť.

     Teď přišel náš čas. Teď jsme mohli zúročit hodiny zkoušení rodinného úsměvu. Čeněk měl očividně málo natrénováno, jelikož místo rodinného úsměvu mě dloubal prstem do oka, což samozřejmě můj rodinný úsměv narušilo a tento jsem nahradil bolestnou grimasou. Žán Piér kolem nás pobíhal a vykřikoval Á šanté. Podle mě nic jiného francouzsky neuměl.

     Asi po půl hodině a po padesáti Á šanté usoudil Žán Piér, že je hotovo a bude následovat focení samotného Čeňka. Nataše přišlo děsně roztomilé, kdybychom Čeňka vyfotili s bišonkem a tak se také stalo. Žán Piér zjevně bišonka nadrogoval, jelikož ten byl neuvěřitelně klidný a tvárný. Nejsem si dokonce jistý, zda byl ještě živý. Byl mnohem tvárnější než Čeněk, který se neustále překuloval a jinak pohyboval.

     Jakmile jsme k němu dali bišonka, Čeněk zbystřel a začal mu vytrhávat chuchvalce chlupů. Zatímco Čeněk cupoval psa, Žán Piér s foťákem tančil kolem a jako v transu vykřikoval Á šanté. Když Čeněk bišonka poblil, bylo hotovo.

     Zpocený Žán Piér začal tleskat a Čeňkovi se hluboce uklonil a my mohli jít domů.