Mám dvě starší sestry. Když mně bylo asi tak patnáct, ta starší, v době její plnoletosti, už byla dost šikovná na všechny ruční práce, tedy i na vaření, pečení a podobné domácí kratochvíle. Vystudovala totiž Rodinku, což byl experiment našeho školství v období Pražského jara. Ta nejstarší, ještě o dva roky starší, v tý době už uměla dokonce uvařit i čaj - asi, protože já ho nikdy nepil ...
A za týhle konstelace obě začaly chodit s klukama. Tenkrát to nebylo jako dnes, že se s návštěvou u rodičů nedělají žádný velký ciráty. Byla to vzácnost, událost roku - aspoň ta první. A tak jsem se jednou dozvěděl, že příští týden přijdou k nám oba chlapci, najednou, na oslavu osmnáctin té starší. A tak začaly v naší rodině přípravy. Protože to mělo být uprostřed týdne, ve všední den, odpadla jedna veliká starost, co by na to asi řek´ táta. Táta totiž byl přes týden na montážích v práci, což se dobře hodilo, protože ještě nebyl na další chlapskou konkurenci v baráku dostatečně psychicky připravenej. Myslím, že na to nebyli připraveni ani již zmínění nápadníci.
Jeden večer se snesly na stůl v kuchyni všechny domácí kuchařky, tedy tištěné, aby poskytly inspiraci, jaké občerstvení se bude podávat návštěvníkům. Kromě klasiky - chlebíčků, dostal - jako hřeb pohoštění - čest hájit barvy naší rodiny punčový dort. Jednak pro svoji reprezentativnost a taky pro zjevnou jednoduchost výroby.
Já sice postup výroby nestudoval, ale i mně - z povzdálí - bylo jasný, že se upečou různě barevný buchty, ty se podélně rozkrojí nožem na různě silný plátky, který se pak střídavě na sebe vrší, mezi ně se namaže nějaká náplň, aby se to všechno slepilo dohromady a je hotovo. Myslím, že tak nějak si postup zprvu představovaly i moje sestry.
A tak den před očekávanou událostí roku se večer začalo s výrobou punčáku. Aby byla nejen chuť, ale i vzhled perfektní, bylo rozhodnuto, že různobarevné vrstvy se budou střídat nejen podélně, ale i svisle. Takže se upečené buchty rozřežou na malé kostky. Během výroby se zjistilo, že vzhledově dort určitě nebude mít chybu, i chuťově bude perfektní, jenom má malý nedostatek, který bude muset být v následujících chvílích ještě vyřešen - nakrájené kostky dostatečně nedrží u sebe a tak se při nakrájení dortu na jednotlivé díly každý štráfek rozpadá. Tomu mělo odpomoci přidání dostatečného množství rumu - tedy nad stanovený limit receptu - který bude sloužit jako lepidlo.
A tak se začal v malých dávkách přidávat rum... Ještěže máma koupila novou půllitrovou láhev. Během večera totiž celý její obsah nakonec zmizel v dortu, aby už se konečně ten proklatej dort slepil, nedělal problémy a vydržel do oslavy pohromadě.
Máma měla sice ještě jednu láhev zašitou vespod ve skříni, jak se nakonec ukázalo, ale vůbec ji nejdřív nechtěla přiznat. Nakonec se otevřela i ta, ale jen s podmínkou, že se z ní použije jenom trochu, protože musí být nějaká zásoba pro případné další návštěvy na grog. Ten večer jsem zjistil, že je poněkud rodina upovídanější než jindy, neboť všichni dospělí - což já bohužel ještě nebyl - museli po každém přidání lepidla zároveň provést i ochutnávku punčáku, jestli má stále ještě i požadovanou chuť.
Zbylou polovinu rumu máma před půl desátou rezolutně zakázala použít na další slepování a zase ji odnesla zašít do nové skrýše. Večer byl zakončen úsudkem, že až se dort vychladí v ledničce, bude dostatečně ztuhlý, aby před zítřejší návštěvou vydržel aspoň chvilku pohromadě, než se rozkrájí a sní.
Druhý den chlapci přijeli společně na kolech a, jak jsem z okna uviděl, přivezli každý sedmičku šampusu. Oslava se rozjela vedle v pokoji bez mé přítomnosti, kde dítě jako já, nemělo ještě co pohledávat. Já jen slyšel, jak vedle bouchá šampáňo.
Pak bouchly dveře od ledničky a když jsem šel za chvíli do ledničky sám, protože vždycky ve středu přivezli k nám do krámu jogurt - a ten já rád, v ledničce už byly jenom chlebíčky. Než jsem dojed´ jogurt, už začala v pokoji hlasitá zábava. Když se vrátila máma v podvečer z práce z kravína, oslava právě končila. U ledničky stály dvě prázdné lahve od šampáňa a v ledničce na poslední tác chlebíčků už nedošlo. Zato punčák měl nepochybně úspěch, neboť nic nezbylo a tak jsem se nedozvěděl, jak vlastně chutnal.
Byla to asi jedna z mála posledních příležitostí, abych zjistil, jak takovej punčák má vopravdu chutnat, neboť zanedlouho se mně totálně změnila chuť, sladký mně úplně přestalo chutnat a tak jsem vod tý doby asi už žádnej punčák ani jinej sladkej zákusek či dort, už neochutnal.
I já už v tý době věděl, že v šampusu nějakej alkohol vedle bublinek bude, ale, že by ho bylo tolik, že by kvůli tomu při odchodu z návštěvy šli oba chlapci od nás tak nejistým krokem - jak jsem pak zjišťoval potají za oknem - že ani nemohli nasednout na kolo, to jsem nečekal. Nojo, já vám ale vlastně chtěl povídat o pizze... Tak jak že to bylo s tou pizzou, to si nechám zase až na příště, protože teď už musím jít, času málo...
TOULAVEJ
Aby byla nejen chuť, ale i vzhled perfektní, bylo rozhodnuto, že různobarevné vrstvy se budou střídat nejen podélně, ale i svisle. Takže se upečené buchty rozřežou na malé kostky. Během výroby se zjistilo, že vzhledově dort určitě nebude mít chybu, i chuťově bude perfektní, jenom má malý nedostatek, který bude muset být v následujících chvílích ještě vyřešen - nakrájené kostky dostatečně nedrží u sebe
no, je vidět, že život člověka přece jen něco naučí, chca nechca. páč otázka, jak to jako bude držet při sobě, mě napadla hned po slově "svisle" :-)
D
Našla jsem i obrázek jak měly vypadat ale vložit ho sem je nad moje síly.
Tu ztrátu chuti na sladký bych taky bral.
Nejsem zdatná kuchařka a tohle jsem tedy nevěděla
Přišlo to najednou a pro mě zcela neočekávaně – jednou jsem se takhle, jako vždycky, vrátil z práce na víkend domů k mámě a doma se nepřipravoval žádný oběd! Máma byla jaksi roztržitá a jen mi oznámila s omluvou v hlase, že nic nevaří . . .
Pochopil jsem rychle, že se něco děje a tak se ani na nic neptal a hned začal přemýšlet, co si tedy dáme – co udělám. Už nevím, co to tehdy bylo, ale od té doby přešla starost o vaření přes víkend automaticky na mě. Ve všední dny totiž začala mámě nosit jídlo z jídelny místního zemědělského družstva sousedka a já byl rád, že si ještě dokáže alespoň uvařit čaj a ohřát to jídlo.
K jídlu nemám žádnej vztah, protože asi nemám správně vyvinutý tyhle chuťový buňky, nebo co a tak je mi, kromě jen několika málo jídel, v podstatě jedno, co sním, hlavně abych neměl hlad. A tak jsem až do týhle chvíle ani nikdy neměl potřebu vařit nebo se to začít učit. Taky proto, že je mi proti srsti plýtvat časem na věci, který pracně vytvoříš jenom proto, aby za chvíli zase nenávratně zmizely a mohl jsi něco podobnýho začít dělat znovu nejspíš ještě tentýž den, jenže – každej další den bys to měl udělat zase . . . A to je ještě ta lepší půlka týhle činnosti – ta druhá hned následuje, mytí nádobí . . .
A tak jsem občas začal alespoň na sobotu vozit už nějakej polotovar, co se tak maximálně ohřeje, třeba grilovaný kuře. Jednou jsem takhle přivezl zmrazenou pizzu. Zrovna ale dávali v tv něco moc zajímavýho, vo co jsem nechtěl přijít – nevím, tak třeba tenis Davis cup, aby to nebyla vysloveně kravina, i když pro někoho asi stejně i tohle bude :-) – a tak jsem jenom v rychlosti podal krabici s pizzou mámě a řekl jí, že nemusí dělat nic jinýho, než ji jenom vyndá z krabice, dá na plech, ten pod pizzou namaže nějakým tukem, aby se nepřipálila a pak plech strčí do zapnutý trouby na trojku, asi tak na 20 minut a občas ať zkontroluje, jak se peče, aby se nepřipálila.
Po nějaký době přišla máma, přinesla pizzu, že už je a abych ji rozkrájel. Tak jsem vzal nůž, rozkrájel pizzu a hned ochutnal ze své půlky. A najednou kousnu do něčeho dost tvrdýho, že se mi ani věřit nechtělo, že něco takovýho v pizze může být. Tak to vydloubnu, prohlížím si ten tvrdej kus hmoty a marně přemýšlím, co by to jako mohlo být. Na nic jsem nepřišel, tak jsem dojedl první kousek a volám na mámu, že se pizza povedla, ať přijde jíst. A než přišla, dal jsem si další kousek. A po pár kousnutí, zase další tvrdej kus, co nejde ani rozkousnout. Už mi to bylo divný, co jsem si to vlastně koupil, ale tenhle druh pizzy jsem si občas dělal i přes týden a nikdy s ní nebyl žádný takový problém, až teď. A protože máma nikde, tak jsem donesl pizzu do kuchyně za ní a jenom letmo přelétl pohledem uhlák u kamen, kde skončila krabice od pizzy. A v tu chvíli mě napadla naprosto nepravděpodobná věc, která by ale mohla leccos objasnit – kde je igelitovej pytlík?
Ale máma o žádným pytlíku nevěděla.
„No ten igelit, co v něm byla zabalená ta pizza, kde je?“, ptám se znovu.
„Já jsem žádnej igelit neměla“, brání se máma.
„No ta pizza byla zabalená v igelitu, ale nikde ho tu nevidím, tak se ptám, kam jsi ho dala?“, se ptám.
„Nikam, nikam jsem nic nedala. Udělala jsem jenom přesně to, cos mi říkal“, na to máma.
A zcela nepravděpodobné se zdálo, že bude pravda . . .
„Když jsi vyndala tu pizzu z krabice, tak na sobě měla ještě igelit. Ty jsi ho nesundávala, že jo?“
„Ne, nic jsem nesundávala, říkal jsi jenom vyndat z krabice a dát na podmazaný plech do trouby.“
A byl jsem doma – ty tvrdý nerozkousnutelný kousky hmoty v pizze byl ten seškvařenej nesundanej igelit . . . :-))).
To jsem měl za to, že mi máma tak bezmezně na slovo věřila. Vod tý doby jsem si už dával pozor, abych všechno, co řeknu mámě, říkal přesně a na nic nepodstatnýho, co by nikoho nenapadlo, že může ale být podstatný, nikdy nezapomněl . . . A to nejen u mámy :-).
