Šestinedělí je snové období pro každou matku. Je to čas, kdy navazuje vztah se svým potomkem, je plná ženství a příslibů do budoucna. Je obklopena láskou, hrdličkami, štěňátky a jednorožci, kteří se prohánějí po rozkvetlé louce. Každý nový den s dítětem je pro ní požehnání, je pro ní darem z nebe, je pro ní jako pohlazení.

     .

     Pro otce je šestinedělí období bídy, zoufalství, paniky, temných myšlenek, žaludečních i jiných vředů, spánkových poruch a v neposlední řadě příležitostí k demonstrativnímu sebepoškozování.Já osobně jsem si ve sklepě začal hloubit tunel a připravoval se k velkému útěku, který mi bohužel zhatila má neobratnost, kdy jsem prokopnul potrubí a sklep vytopil.

     Po celou dobu těhotenství to se sexem nebylo příliš valné. Občasné a nárazové akce trvající pár vteřin nebyly nic světoborného. To se naštěstí v šestinedělí změní, jelikož v šestinedělí není sex žádný. V šestinedělí není totiž nic. Jenom mimino.

     Po pár dnech jsem si pomalu začal zvykat na nový režim. Abych byl Nataše i Čeňkovi na blízku, vyhodili mě z práce a já si to mohl vychutnat se vším všudy. Slovo spánek bylo zakázané. Podle studií stačí člověku krátkodobě pět hodin spánku denně, aniž by se mu změnila osobnost nebo vzal pušku, v pravé poledne vyšplhal na radniční věž a začal střílet lidi. Já jsem veškeré studie strčil do kapsy, jelikož já spal denně hodiny tři. V postatě jsem se vědcům vysmíval do obličeje.

      Věděli jste, že novorozenec má jedinou obranu a tou je úsměv? Jelikož je to po fyzické stránce malej chcípáček, co by nepřepral ani veverku, brání se potencionálnímu útoku vyšinutého a nevyspalého rodiče úsměvem. Když jsem ve čtyři hodiny ráno už po desáté během dvou hodin vstával k Čeňkovi, sahal jsem po noži s tím, že to ukončím a bude pokoj, počastoval mě Čeněk v sebeobraně úsměvem, já jsem udělal "jééé", odložil nůž, opětoval jsem mu ospalý pohled rudýma očima s popraskanými žilkami a s odulým ksichtem jsem si šel zase na deset minut lehnout v blaženém očekávání, že mě ve spánku skolí mrtvice.

      Novorozenci v drtivé většině případu spí kolem dvaceti hodin denně. My máme ale výjimečné dítě, další vývojovou fázi člověka, evoluční zázrak a proto ke svému životu spánek nepotřebuje. Akorát je škoda, že my s Natašou jsme zastaralý a očividně přežitý typ člověka, který se ještě nestačil vyvinout a spánek potřebuje. Tady bych viděl toho zakopaného psa. Ještě, že jsme flexibilní rodičové, co dokáží improvizovat a nedostatek spánku jsme nahrazovali zvracením a nárazovým omdléváním.

     Ale dítě není jenom o nevyspání. Kdepak. Skýtá celou řadu jiných lahůdek. Pokoušel jsem se tomu vyhnout, jak to jen šlo, ale nakonec mě to dohnalo. Přebalování. Nataša mi jednoho dne vrazila Čeňka do náruče a poslala mě s ním do koupelny, abych pozvednul vztah otec-syn na další úroveň. Položil jsem Čeňka na přebalovací pult a strategicky vyčkával. Čeněk mě sledoval značně nedůvěřivě a přeměřoval si mě očima. Ani jednomu z nás se do toho očividně nechtělo.

     Na můj dotaz, jak velkou spoušť má v plenkách reagoval nesmělým škytáním. Nebylo zbytí, musel jsem jít na to. Čeněk byl překvapen mou iniciativou a jal se mě povzbudit tím, že se poblil. Opatrně jsem mu rozepnul bodýčko a začal mu sundávat plenu. A bylo to tam. Bylo toho spousty a všude to teklo. Čeněk si řekl, že mi pomůže, takže začal kopat nohama, čímž vše ulehčil. Bylo to všude, ale já jsem to dokázal zkrotit. Čeněk mě posléze za mou snahu odměnil tím, že mi počůral bradu a já se stal fotrem se vším všudy.

     Malé dítě kupodivu však skýtá i výhody. Jedna z hlavních předností dítěte je ta, že se stává stravenkou. Od té doby, co máme Čeňka, nás příbuzní imrvére zvou na jídlo, takže nemusíme vařit. My bychom stejně nevařili, jelikož na to není čas. Jelikož mě Nataša odmítla kojit, stravuju se výhradně po hospodách. Co bych vypíchnul jako zajímavost je to, že Čeněk se na návštěvách chová jako andílek. Jakmile odejdeme z návštěvy, začíná řvát a je posranej. Vždycky.

     Po pár týdnech taktéž začíná opadat nápor a okupace mých rodičů. Moje máma už u nás není každý den, ale pouze každý druhý. Střídá se s Natašinou mámou. Pozitivní je, že nám přináší dary. Méně pozitivní, že přináší i postřehy a návrhy na změnu domácnosti, které většinou převádí do praxe. Můj otec má již natočený materiál na několik celovečerních filmů, ale vypadá, že mu to nestačí a točí dál a dál. Dokonce si pořídil i druhou kameru a začal točit oběma najednou.

     Často k nám zavítá i teta (dodnes nevíme čí je příbuzná a kde jsme k ní přišli) z venkova, která ráda hlasitě i přes Čeňkův řev vypráví různé příběhy a nikdy se nemá k odchodu. Pokaždé přinese v igelitce hnusnou paštiku, která smrdí, načež si u nás odskočí na záchod, kde je podezřele dlouho, následně si uvaří kafe, zapne televizi a udělá si pohodlí. Naštěstí si vždycky vzpomene, že musí k doktorovi, takže nakonec odejde. Paštiku pak spláchneme do záchodu, vyvětráme byt a jdeme utišit řvoucího a vystrašeného Čeňka.

     Jak týdny ubíhají, začínám si zvykat. Od života již nic neočekávám. Jsem vyčerpaný, nevyspalý a neukojený. Mentálně jsem se dostal na úroveň předškoláka a Nataša na tom není o nic lépe. Jsem světloplachý, a když spím víc jak tři hodiny, budím se zmatený, zpocený, nevím, kde jsem a mnohdy se strachy zalykám.

     Stal jsem se strojem na výchovu dítěte. Cokoliv, co naruší denní režim, mi přijde zlé, nelidské, zbytečné a hrůzostrašné. Bojím se venkovního světa. Rád bych se vrátil zpět do dělohy. Pozitivní na tom bezesporu je, že to je pouze úvod do rodičovství a horší teprve přijde...

 

DOMINIK LANDSMAN

http://fotruv-denik.blog.cz

 

(pokračování co nejdříve) 

.