Ráno po porodu pro mě začalo odpoledne. Tehdy jsem se probral z deliria, vypotácel se z postele, chvilku jsem se dávil nad košem na prádlo, vypil skoro celý vodovod, načež jsem se zřítil na podlahu, kde jsem kňučel jako podsvinče. Čeňka jsem minulou noc zapil notně.
Skutečnost, že mám na noze jednu botu (která navíc nebyla moje) trenýrky mám natažené na kalhoty (trenýrky opět nejsou moje), o stěnu je opřený papundeklový policista (takový ten podvod, který stojí u krajnice a simuluje opravdového policistu, majíc za úkol motivovat řidiče ke zpomalení jízdy), který má přes celý obličej fixem nakreslenou vagínu a naprosto netuším, kde jsem byl a jak jsem se dostal domů (jsem vůbec u sebe doma?), dávala tušit, že to včera bylo veselé a divoké.
Taťka sice zařve na cirhózu jater, ale Čeněk bude zdravej jak řípa, když jsem ho toliko zapil. Po chvíli sténání na studené podlaze a provolávání jména Božího, jsem si všimnul v rohu pohozených dárků, které dostal Čeněk od mých kamarádů - kořalů.
Slzičku jsem zamáčkl při myšlence, kolik z mých kamarádů pravděpodobně včerejší oslavu nepřežilo a velmi nehbitě jsem se sunul k dárkům. Se zálibou jsem si je prohlížel. Je až s podivem, že se mi je podařilo dopravit domů. Vedle klasických bodýček, nevkusných triček a hraček, které Čeněk buď vdechne a nebo se o ně pořeže (muži neumí kupovat dárky pro mimino, oni to tak mají geneticky (už pračlověk neuměl koupit pramiminu nic kloudnýho, tak dostalo chobot mamuta a buď se s ním udusilo a nebo přežilo), jsem mezi dárky objevil i vystřelovací nůž.
Marně jsem hledal na rukojeti dětské ornamenty, ale jediné, co jsem našel, byly skvrny od krve na čepeli. Vskutku neotřelý dárek pro dítě.
x x x
Bylo také načase zajet do porodnice za mou nově rozrostlou rodinou. Necítil jsem se úplně nejlépe, ale to se nedá nic dělat. Šel jsem se alespoň opláchnout ledovou vodou a při té příležitosti jsem ponožky ze včerejška spláchnul do záchoda, jelikož to se fakt nedalo. Ještě jsem do sebe hodil půl litru kafe (jedna ku jedný s vodou), promnul si ospale oči a vyrazil jsem na parkoviště pro auto.
Cesta do porodnice byla dobrodružná. Kdyby mě stavila policie a dala mi dýchnout, na místě by mě bez soudu popravila ranou do týla a tělo ledabyle pohodila ke krajnici. Jistě bych nadýchal několik procent. Z tohoto důvodu jsem se snažil nevyčnívat z davu, ale taktéž příliš neriskovat. Štrádoval jsem si to ulicemi autem rychlostí chůze, což jsem vydedukoval za dostatečně kamuflážní.
Policie mě sice díky bohu nezastavila, ale když jsem projížděl křižovatkou, z ničeho nic ke mně přiběhli dva chlapi a začali mě roztlačovat v domnění, že mám poruchu. Marné bylo mé volání: "Nechte mě na pokoji! Tohle tady nemá nikdo zapotřebí". Když se mi začali sápat pod kapotu a ve zpětném zrcátku jsem zahlédl dalšího chlapa, jak se taktéž přibližuje, mává nad hlavou heverem a pokládá ke krajnici výstražní trojúhelník, šlápl jsem na plyn a přemotivovaným samaritánům raději ujel.
Cestou do porodnice jsem jakž takž vystřízlivěl, tedy jsem mohl svou roli otce začít sehrávat optimálně. Ještě jsem pro osvěžení dechu rozžvýkal mentolové kapesníčky, které jsem seprané objevil v kapse u kalhot a mohlo se vyrazit po schodech za Natašou.
Jelikož jsme s Natašou honorace a horních šest milionů, měli jsme zaplacen nadstandard úplně ve všem, co to šlo. Například pokoj po porodu měla jenom pro sebe a navíc s televizí, kde byly dva polské kanály, a čété dvojka, která zrněla. Bez klepání jsem vtrhnul do pokoje a s šibalským výrazem zakřičel: "Tak kde je ta moje rajda?" Moje rajda zrovna ležela na lůžku a velmi nevybíravě až vyčítavě se na mě podívala.
Stejně jako to udělaly další čtyři ženský, s nimiž byla na pokoji. Jako bonus začaly brečet děti, které tam měly matky s sebou a jedna z matek, která zrovna kojila, vykřikla hrůzou. Byl jsem velmi překvapen, ale nedal jsem na sobě nic znát. Tvářil jsem se, jako že to celé byl můj záměr a klidně to udělám znovu, jelikož já jsem prostě takovej a je to můj styl. Důležitě jsem pokynul na Natašu, ať se ráčí dostavit ven před pokoj, tajemně jsem pokynul směrem, kde nikdo nebyl a zavřel za sebou dveře.
Jednolůžáky jsou bohužel plné, takže Nataša musí počkat, až se jeden uvolní, což by mělo nastat ještě dneska. O mém faux pas jsme příliš nehovořili a dělali jsme, že se nic nestalo. Nataša zašla pro Čeňka na kojenecké oddělení, jelikož ženám po císařském řezu, ženám kardiačkám, ženám se zvýšenou hladinou mužského hormonu a ženám se sklony nožem ohrožovat své dítě na životě, děti na pokoji nenechávají.
Čeněk zrovna spal. Byl opravdu velmi malý, a kdybych chtěl, tak bych ho přepral a možná i rozmačkal. Já ale nechtěl. Zkontroloval jsem, zda má vše, co má mít a nemá nic navíc. S potěšením jsem po prohlídce mohl oznámit, že je v pořádku a že je zdravý. Mé prohlášení se nesetkalo s bouřlivými ovacemi, v jaké jsem doufal. Nataša i ostatní přihlížející mému prohlášení na chodbě ve mně neviděli dostatečnou autoritu na poli medicíny, nehledě na to, že vyjma Nataši, nevěděli, kdo jsem a o čem to mluvím.
Tento drobný nezdar mi však náladu nezkazil. Při prohlídce jsem objevil taktéž Čeňkovo novorozenecké vysvědčení. Bylo na něm jeho jméno, váha, výška, datum narození a tři kolonky - zvracení, močení, stolice, kde u každé kolonky bylo datum a počet. Dneska se Čeněk může pochlubit třemi zvraceními, dvěma stolicemi a šesti močeními. Dmul jsem se pýchou. Navíc jsem nenápadně obešel i jiné děti a sleduje jejich vysvědčení jsem zjistil, že takových výkonů na poli vyměšování jako Čeněk dosahuje jen málokdo. Byl jsem tomu rád.
Druhý den jsem se dostavil do porodnice v mnohem lepším stavu s tím, že se přijedou podívat i mí rodiče na svého prvního vnuka. Očekával jsem, že budou velmi rozradostnělí, avšak skutečnost překonala mé očekávání. Přijeli s hodinovým zpožděním, jelikož můj otec natáčel na kameru celou cestu do porodnice s tím, že ještě rádi za pár desítek let zavzpomínáme u sledování videa, jak s mojí mámou jeli do porodnice.
Můj otec je totiž zapálený dokumentarista amatér, který filmuje úplně všechno. Doma má plnou skříň rodinných videí, na která se nikdy nikdo nebude koukat, ale je potřeba tato kupit a neustále točit nová a nová. Legendární sbírka dvaceti vánočních rodinných videí, která jsou úplně stejná, akorát se liší dárky, které dostaneme, již dávno vstoupila do zlatého fondu mé rodiny.
Novopečený děda tedy smýkaje novopečenou babičkou po schodech dorazil do pokoje. Ihned se vrhnul k Čeňkovi s kamerou. Chvíli ho filmoval jak spí, načež ho bez skrupulí vzbudil, jelikož prý potřeboval pro své video záběry, kdy je vzhůru. Čeněk otcovo nadšení pro dokument nesdílel a nebo ho možná špatně pochopil, každopádně začal hystericky řvát. To se konečně chopila slova moje máma a poslala tátu i s kamerou za dveře, kde se má uklidnit.
Tomu to očividně nevadilo a s kamerou pobíhal po chodbě a natáčel jiné rodičky s dětmi, než mu byla kamera zabavena přivolaným zřízencem a dostal jí až při odchodu z porodnice. Po celou dobu návštěvy s ním už proto nebyla řeč. Pouze uraženě přešlapoval po pokoji a mumlal si pod vousy.
Tolik k návštěvě babičky s dědou. Zítra jede Čeněk s Natašou z porodnice domů. Asi by to chtělo v bytě lehce uklidit...
