Mnozí z vás to jistě nevědí a ani já jsem to nevěděl. Kdo by to také věděl. Skutečnost se má tak, že vlastní porod je záležitostí převážně veskrze byrokratickou.

 .

      Jakmile jde o lejstra, jde lidskost stranou. Věc se má tak, že dokud nevyplníte všechny dokumenty, neporodíte. Před vlastním porodem je rodička zavezena do temné místnosti s jednou lampičkou a stohy dokumentů. Do této místnosti otec nesmí a proto musí postávat a okounět venku před dveřmi. Otec může přešlapovat z místa na místo jak chce, může sebevíc sedět na křesle před místností a vrtět sebou, co to dá, ale nic neurychlí. Dokud nebude vše vyplněno, porod nebude a přes to vlak nejede.

      Pokud by nedej bože rodička začala během vyplňování lejster rodit, přispěchá pan doktor a jemným dotykem dítě v děloze přidrží, dokud nebude podepsán poslední informovaný souhlas. Bůhví, co všechno rodičky podepisují. Nedělám si iluze, že v bolestech a ve stresu všechny dokumenty nejprve pětkrát přečtou. I Nataša musela vše podepsat, tedy očekávám, kdy k nám dorazí pán, který nám vezme dítě, nábytek a mou ledvinu a ohánějíc se podepsaným lejstrem bude tvrdit, že to je v pořádku, že to je tak podepsaný a že všechno pak bude lepší. (I když Nataša měla na vyplnění dokumentů několik dní, tak si je snad přečetla.)

      My jsme měli vše podepsáno, vše přichystáno, bábovku jsem upekl (lžu) a stále nic. Malýmu Čeňkovi se vůbec nechtělo ven. Už to vypadalo, že z porodu sejde a celá ta záležitost s dítětem tak nějak zmizí do ztracena. Něco jako dlouhý vztah, který je nudný a postupně vyšumí. Prostě porod budou vyvolávat čím dál tím méně často, já budu čím dál tím méně často jezdit do porodnice až postupně do porodnice přestanu jezdit a Nataša postupně přestane rodit a všichni budou dělat, že se nic nestalo a nikdo těhotný nebyl.

     Když už jsem to nejméně čekal, zvonil mi brzy ráno telefon a na druhé straně mi Nataša oznámila: "už". To byl podle mě neklamný signál, že začíná rodit. I když jsem se na tuto chvíli připravoval několik měsíců, měl jsem nacvičený postup a přichystány pokyny, zmocnila se mě panika. Celý zelený jsem se vypotácel ze dveří, nepříčetně jsem srazil klečící stařičkou sousedku na schodech, která rejžákem drhla podlahu na chodbě, ač jsem měl tento týden službu na chodbu já (toto nesmyslné pravidlo se službami na úklid ignoruji, jelikož mi přijde zpátečnické a proto mě mají sousedé rádi a váží si mě za to) a s vlasteneckou písní na rtech jsem usedl do auta a odjel směr porod.

     Cestou se mě zmocňovala řada chlapeckých myšlenek jako třeba, že bych mohl místo do porodnice jet do Chorvatska k moři, vypnout si telefon a doufat, že se ta situace nějak přežene a podobně.

     Nakonec jsem místo do Chorvatska dorazil do porodnice, což mě šlechtí a dokazuje, jaký jsem charakter. Jelikož jsem v roztržitosti doma zapomněl porodní balíček, kterých máme ve skříni několik kilo, musel jsem si koupit nový. Nasoukal jsem na sebe ty jednorázový doktorský hadry, nasadil si roušku, rukavice a vyrazil na porodní sál za Natašou v domnění, že tam přijdu zrovna včas na to, abych dítě odrodil, přestřihl pupeční šňůru, připil si s primářem a zase odjel domů.

     Počítal jsem, že za půl hoďky budu doma.

     Nataša však vůbec nevypadala, že do půl hodiny budu doma. Potácela se po pokoji a opíraje se o kapačky se pokusila vyloudit úsměv. Žádný kontrakce, nic, nula.

     Teď nastává ta velmi zajímavá čtrnáctihodinová pasáž, kdy jsem střídavě seděl, střídavě chodil a občas seděl nebo dokonce chodil. Narozdíl ode mě však Nataše občas ležela a taky někdy chodila. Jednou za čas se nás uráčil navštívit doktor, který Natašu vyšetřil spiklenecky na mě mrknul, řekl, že se nic neděje a odešel. Asi po pěti hodinách přišla velká událost. Nataša by přísahala, že cítila jednu malou kontrakci.

     To bylo slávy. Celé oddělení se na tu událost přišlo podívat a vrchní sestra mi dokonce s pláčem potřásla rukou. To bylo na další tři hodiny vše. S Natašou jsme si povídali o té kontrakci a s láskou jsme na ní vzpomínali. Je škoda, že jsem si tu kontrakci nevyfotil, jelikož už očividně žádná další nebude.

     Po osmi hodinách se na porodnici vystřídala směna, tedy se na nás přišla podívat nová doktorka i nové sestřičky. Mezi nimi byla i jedna postarší sestřička, jejíž ambice byly ty nejvyšší a očividně se jednou stane doktorkou, ne-li přímo nějakou hezkou nemocí. Když doktorka zmizela z dohledu, přispěchala tato ochotná a příjemná sestřička k Nataše a jala se jí sama vyšetřovat. Co na to, že Nataša řvala bolestí jak tur, já jsem z té situace omdlel a mladší sestřička hořekovala, ať toho nechá. Ona si dál šla za svým snem a vyšetřovala.

     Jakmile vyšinutou sestřičku i s jejíma ambicemi odvedli do sklepa, kde byla utracena, přišel nás navštívit sám pan primář. Pan primář se na nás usmál, popřál hodně úspěchů a odešel. Čekal jsem od něj větší výsledky.

     Po čtrnácti hodinách konečně doktorka usoudila, že přirozenou cestou to nepůjde a dítě půjde ven císařským řezem. Je zvláštní, že to po celou dobu nikoho nenapadlo a všichni se snažili o nemožné. Nataša byla tedy odvezena na operační sál a já byl zanechán sám na porodním sále.

    Je skandální, nakolik je otec u porodu ignorován a přehlížen. Padesát procent dítěte je v podstatě jeho, ale personál se chová, jako by byl duch. Ještěže rodička otce vnímá a v bolestech proklíná jeho jméno a častuje jej nevybíravými slovy. Mě si za celou dobu nikdo nevšiml. I když jsem omdléval, krvácel z nosu a občas vykřikoval strachy, nikoho jsem nezajímal. Ani když už bylo finále, nikdo mi nic neřekl. Natašu odvezli a já byl sám na porodním sále.

     K porodu císařským řezem otec vpuštěn není. Pokusil jsem se argumentovat tím, že mám přeci doktorský plášť, čepičku i roušku z automatu za dvacku, tedy jsem skoro doktor, ne-li ještě něco víc, ale mé úspěchy na poli medicíny nikoho nezajímaly a musel jsem zůstat sám na porodním sále. Mou bezradnost navíc podtrhla uklízečka, která asi po desíti minutách, kdy jsem bezcílně bloumal po pokoji, přišla pokoj vytřít. Nejenom, že nemůžu být u porodu, nikdo mě neinformuje o jeho průběhu a nikdo se ani nestaví se podívat, jestli žiju, ale navíc teď musím sedět na sesli v rohu místnosti s nohama nahoře, aby uklízečka mohla vytřít.

    Navíc nesmím stoupat na podlahu, dokud tato nebude uschlá, jinak a nyní cituji paní uklizečku: "Se na to tady všechno můžu vykašlat. Já tady uklízet nemusím. Už jsem v důchodu a mám nemocný nohy". Aby potrhla svá slova, odplivla si směrem ke mně a odešla. Jářku, mé představy o porodu vzaly za své. Sedím sám na porodním sále s nohama nahoře a nemůžu vstát a jít se podívat aspoň na chodbu a čekat, až tudy povezou Čeňka.

    Asi po hodině, kdy jsem usoudil, že podlaha už je suchá, jsem se odvážil na ní postavit. Zároveň v tu dobu jsem zaslechl z operačního sálu dětský pláč. A je to tu. Synátor řve jako by ho na nože brali. Běžel jsem aspoň do futer dveří a čekal jsem, až se rozrazí dveře sálu a vyjde doktor s Čeňkem. Záhy se dveře sice rozrazily a doktor cosi nesl, avšak pevně jsem doufal, že to Čeněk není. Už proto, že to bylo neforemné, krvácelo to a navíc to dal doktor do ešusu a vložil do skříňky. Patrně to byla placenta, ale co s ní budou dělat, to raději nedomýšlet.

    A pak to přišlo.

    Doktor odnáší řvoucí mimino kamsi do jiné místnosti a já na chvíli zahlédnu plod mého penisu. Musím přiznat, že to byl silný moment. Asi po čtvrt hodině, kdy nemám ponětí, co mám dělat, tak postávám ve dveřích a často nahlas pokašlávám, aby si mě někdo všimnul, za mnou přijde sestra a ptá se, zda jsem otec (zde končí a padá jakékoliv bezpečností opatření porodnice, jelikož když kdokoliv bude chtít dítě, stačí si zajít do porodnice, opřít se o dveře, tvářit se zmateně, a až se ho někdo zeptá, jestli je otec, stačí přikývnout a zajít si pro dítě) a jsem konečně odveden za Čeňkem.

     Začíná se mi motat hlava a je mi na zvracení. Patrně mě zastihla tíha otcovství.

     Čeněk je malej a řve. Aby ho asi ještě víc nasrali, tak mu sestřička strčila do zadku teploměr. Čeněk řve ještě víc. Ocitám se v jakémsi deliriu. Mé plány, že budu fotit jak zběsilý, vzaly za své. Kdyby mi sama sestřička nepřipomněla, že mám v ruce foťák a že bych měl asi fotit, vůbec by mě to nenapadlo.

     Beztak jsem vyfotil Čeňka jenom dvakrát, a z toho jednou rozmazaně a podruhý jsem se netrefil a vyfotil jsem strop. Jakmile mu změřili teplotu, zvážili ho, změřili, zabalili, dali mi ho do náruče.

     Čeněk přestal na chvíli řvát a začal dělat ze slin bublinky. Je to šikovnej kluk. Následně mi ho vzali a odvezli. Nataša v narkóze a dítě odvezeno na novorozenecké oddělení.

     Ideální čas na to, jít se opít.

DOMINIK LANDSMAN

http://fotruv-denik.blog.cz

 

(pokračování co nejdříve)

.,,