V době, kdy vaše partnerka vypadá, že pukne (jelikož takhle tělo neřkuli abdomen roztáhnout nejde, to není možný) je čas si připustit, že porod je nasnadě a začít dostatečně panikařit. I já jsem pořád s vědrem a hadrem pobíhal za Natašou a čekal, až jí praskne břicho a já malýho Čeňka budu sbírat po zemi.

 

      Ještě než došlo na samotný porod, jsme se byli v rámci předporodního kurzu podívat do porodnice. Zážitek je to chlapácký a po stránce uvědomění si své mužnosti šlape na paty okamžiku, kdy jsem s Natašou (podotýkám, že pouze coby doprovod) navštěvoval gynekologa.

     Před porodním sálem si za dvacku můžete koupit v automatu celý chirurgický set, který obsahuje chirurgickou čepičku, chirurgický plášť, roušku na obličej a návleky na boty. Stetoskop ani skalpel v setu nebyly (pravda, za dvacku bych toho asi chtěl moc), z čehož jsem na místě lehce posmutněl. Absence širší chirurgické výbavy mi však nezabránila automat na chirurgický set řádně podojit.

     Do kantýny jsem si skočil rozměnit drobný a následně vzal z automatu sety za pětikilo na, jak jsem doufal, zvrácené a znepokojivé vášnivé hry s Natašou (to jsem ještě nevěděl, že s příchodem dítěte bude jediná zvrácená a znepokojivá vášnivá hra utírání posranýho přebalovacího pultu).

     Se třemi igelitovými taškami plnými chirurgický setů v podpaždí jsem byl spolu s ostatními vpuštěni s lékařským doprovodem do prostorů porodnice. Zde se nachází několik různých oddělení. První je přípravní místnost, kde se provádí různá vyšetření a odhaduje se, za jak dlouho přijde porod. Naše doprovodná lékařka odvedla celou naší skupinu zrovna do jedné z těchto místností, kde aktuálně ležela rodička s roztaženýma nohama na roztahovacím křesle.

      Kupodivu nebyla ze skupinky cizích lidí u vytržení a když jeden z tatínků z naší úderné skupiny návštěvníků začal tajně s bleskem fotografovat její ne příliš zahalené prostory, byly jsme z místnosti bez okolků vykázáni primářem.

     Náš lékařský doprovod záhy pravděpodobně nabyl oprávněně dojmu, že naše zvídavá skupinka je banda nevděčníků a pubertální chátra, tedy razantně zkrátil naší návštěvu porodnice. Pouze nás odkázal na prohlídku prázdných porodních sálů, které byly zcela nekorektně rozděleny podle ceny. Nejprve jsme byli v nadstandardu, kde byla vířivka, televize, odpočinkové křeslo pro tatínka a vana pro maminku.

     V druhém, taktéž nadstandardu, to už bylo slabší. Tam byla jenom postel pro rodičku, rádio, záchod a malé štokrle pro otce. Poslední pokoj byl standard hrazen pojišťovnou.

     Na zemi byl flek od krve, na oknech byly mříže, na stropě blikala zářivka, uprostřed byla postel pro matku a v rohu na stole ušmudlaná návštěvní kniha s přidělaným utrženým řetízkem, kde pravděpodobně bývala přidělaná propiska, než jí někdo urval a použil bůhví k čemu. Výběr nadstandardu se přímo nabízel, avšak já jsem i přes hlasitý apel Nataši stále váhal.

      Návštěva porodnice naskýtala jistě řadu věcí k zamyšlení, avšak já už měl jasno. Měl jsem svojí vizi. Vizi otce-hrdiny.

     Plán byl jasný. Až to na Natašu přijde, vezmu jí do náruče, do zubů vezmu její zavazadla a poběžíme do auta. Samozřejmě, že bude pršet, ne-li přímo sněžit. Bude temná noc. Cestou nám dojde benzín, takže zastavíme u krajnice. V rádiu v autě naladím nějakou motivační hudbu (Šakiru, Byjoncé a nebo nějakou podobnou hrůzu), nasadím si golfové rukavice a nebo spíš igelitové rukavice z benzinky, jelikož golfové rukavice nemám, rozervu svůj chirurgický set, který mám z nemocnice za dvě pětky a svého syna porodím sám v příkopu.

      Pupečník podvážu svým páskem Hugo Boss (musím si koupit pásek Hugo Boss a nebo si ho rychle přát jako dárek k něčemu), načež pupeční šňůru překousnu a plačící dítě položím matce na hruď. Tehdy budu vítěz a otec roku.

     Skutečnost však byla mnohem méně romantická...

..     Žádný porod jak z červené knihovny od padesátileté nepolíbené panny, která čeká "na toho pravého", jelikož je hnusná, má hrb a když mluví, tak se jí chvěje vole a kroutí knírek, se nekonal.

     Den před termínem porodu jsme byli s Natašou na kontrole, kde jsem očekával potvrzení termínu. Abych okolí včetně vyšetřujícího doktora i nenarozeného Čeňka utvrdil, že to myslím vážně a datum porodu nehodlám posouvat, vzal jsem s sebou i Natašiny věci do porodnice s tím, že jí v porodnici už zanechám a bude pokoj.

     Věci do porodnice čítaly čtyři metrákový kufry na kolečkách, které se v závějích sněhu půldruhého kiláku od parkoviště do porodnice přepravovaly v podstatě samy, ne-li ještě lépe.

    Samozřejmě, že bylo potřeba, aby s sebou do porodnice Nataša tahala svůj nadpozemský notebook z konce osmdesátých let, který váží jako malý rodinný vůz, aby na něm mohla hrát například solitér, jelikož nic jinýho ten starej křáp neumí. Stejně tak bylo více než nutné brát s sebou do porodnice fén, žehličku na vlasy a další podobný záležitosti, který zabírají polovinu koupelny (v druhé polovině je kosmetika a tampóny.

     Já si čistím zuby na hajzlu a pastu na zuby spolu s deodorantem mám lišácky schovaný pod záchodovou štětkou nebo, pokud se zadaří, tak zamotaný v rezervním hajzlpapíru).

     Asi po hodině, kdy jsem se prodíral sněhem s kuframa v zubech, dělal stopu pro těhotnou Natašu a po několika zpřetrhaných vazech v koleni a naštípnuté patě, kdy jsem špatně trefil obrubník, jsem se dopotácel ke vstupu do gynekologicko-porodního pavilonu. Zde jsem odpadl vyčerpáním. Nataša mě romanticky překročila a namířila si to do čekárny. Akce porod byla tedy v plném proudu.

     Asi po čtyřech hodinách, kdy jsme v podstatě tři hodiny a padesát pět minut čekali v čekárně, pro nás také akce porod pro dnešek skončila. Pan doktor nařkl Natašu z toho, že je málo otevřená, respektive vůbec a proto máme přijít až koncem týdne.

     Takže super. Vzal jsem tedy opět všechny kufry do zubů a do podpaždí a jako ten nejubožejší portýr jsem se šinul zpět k autu.

     Za čtyři dny se situace opakovala, vyjma toho, že tentokrát jsem táhnul kufrů pět a Nataša byla otevřená ještě míň, neřkuli byla přímo zavřená. Opět jsme se měli ukázat až po pár dnech.

     Když ani po třetí návštěvě a desíti dnech po termínu porodu stále nic, byl čas jít na to od lesa. V podstatě jsem tam Natašu zavezl, nechal ji tam a odjel. Doktorům se jí patrně zželelo, tedy jí začali vyvolávat porod a umístili jí na oddělení rizikového těhotenství.

     Druhý den jsem jí jel navštívit s tím, že porod je nasnadě. 

 

     Nataša nebyla zrovna ve stoprocentní kondici. Celou noc jí vyšetřovali a vyvolávali porod, leč stále se nic neděje.

    Pro její potěchu byla na pokoji spolu se zkušenou rodičkou, ostřílenou harcovnicí a profesionální matkou - šestnáctiletou paní Balogovou. Když jsem za Natašou dorazil, měla paní Balogová návštěvu asi patnácti příbuzných, tedy jsme se s Natašou raději šli projít po chodbě. Vypadala velmi poklesle. Pokusil jsem se jí obveselit netaktním humorem adresovaným na její nateklou postavu, načež jsem byl poslán domů.

     Druhý den jsem mohl za Natašou už přímo do pokoje, jelikož Balogovi zabrali vestibul i přilehlé chodby, kde tančili a hráli na kytary. Pokoj byl tedy prázdný, takže jsme s Natašou měli soukromí. Opět jí celou noc vyvolávali porod a večer jí převezou na porodní sál. Ne však proto, že už bude rodit, ale proto, aby mohli ve vyvolávání porodu přitvrdit, aby zaplatila víc za nadstandardní porodní sál, který se platí ode dne, kdy tam vkročíte a hlavně, aby uvolnila místo pro Balogovi, kteří si do pokoje večer dotáhnou maringotku.

     Další den tedy mířím už na porodní sál.

    Zatímco v noci Nataše tradičně vyvolávali porod, odrodili ve vedlejších sálech tři ženy včetně paní Balogové. I během mé návštěvy se řinul z vedlejšího pokoje nelidský řev, který dal vědět, že se zde odehrává zázrak zrození života. Podle intenzity řevu jsem usoudil, že porod patrně bolí víc než dostat balonem do rozkroku, což považuju (jistě zcela oprávněně) za vrchol bolesti.

. 

     Jednu chvíli jsem měl nutkání zeptat se sestřičky, která zrovna probíhala kolem, zda to rodí opravdu člověk, jelikož zvuky silně připomínaly výbuch kombajnu s patnácti zemědělci na korbě (znáte takový zvuk, viďte?). Každopádně pokud ženy u porodu takovýto rámus opravdu vydávají, mám se na co těšit. Sice to podle průběhu porodu vypadá, že si tak půl roku počkám, než začne Nataša rodit, ale i tak je to znepokojivé zjištění.

     Celý bílý se potácím po pokoji, když tu přijde doktor, vyšetří Natašu a oznámí nám, že já jsem pravděpodobně víc otevřený, než Nataša.

     No nic. Je čas opět jít domů a zítra na novo. Třeba už se konečně zadaří...