Den začal naprosto nevinně. Měla jsem jít s prtětem k doktorce na očkování. Další plán byl nákup a pak jsem se těšila, že po obědě dám prtě spát a já si vychutnám v klidu kafe. Oblékla jsem malému skřítčeti punčocháčky a čisté tričko, sebe jsem šla zkrášlit do koupelny.
Ano, dosud probíhalo vše jak má být. Dítě si hezky hrálo s barbínkami. Velká sestra tu nebyla, tak mělo všechny panenky samo pro sebe... Brala jsem to fofrem. Umyla jsem si vlasy, vysušila fénem a hledám šminky, že se namaluju. No a tady nastal problém, nemůžu najít svou kosmetickou taštičku. V kabelce není. Prošla jsem koupelnu, kuchyň, dílnu, prohledám asi popáté kabelku. Jsem si jistá, že byly v ní...
Dítě si klidně hraje, ani o ní nevím. V tu chvíli se zarazím. Nevím o ní, je nějak potichu, nic nikde nerachotí ani nepovídá. Varovný maják zablikal. Rychlostí světla letím do obýváku. Panenky leží na sedačce, dítě nevidím. Dva kroky a vidím vše. Dítě sedí v posteli a vypadá jak indián na válečné stezce.
Ta malá můrka mi nějak nepozorovaně uzmula mou kosmetickou taštičku, než jsem si vyfénovala vlasy. K tomu si navlékla na sebe fungl nové Gabčiny šaty na karneval, které jsme včera koupili, a rozpatlala během chvilky vše, co tam našla. Nový make up od Mary Kay, kterým jsem si udělala radost pod stromeček, novou řasenku, kterou mi dala na Vánoce dcera, pudr, stíny, rtěnky - prostě všechno. Princeznovské šaty zničené, béžové, růžové, černé, fialové a hnědé fleky všude. Postel zapatlaná, skříň pomalovaná, no děs.
Jdu se picnout. I nějaké nehezké slovo padlo. Nejedno.
Pohled na hodinky mluví za vše. Dítě svléknout, šup do vany, zaplácaná je všude, ve vlasech, na obličeji, na rukou. Šampon a mýdlo v hlavní roli. Napěnit, spláchnout, napěnit, spláchnout. Kvalitní make up drží na vlasech lépe než na zbytku těla. Řasenku dočistit odličovacím mlékem, taky dobře drží. Nejvíc pod nosem a na bradě.
Na poliklinice se šikovnému dítku už smějeme spolu s paní doktorkou a sestřičkou. Šikovné dítko při injekci ani nehlesne, vyfasuje obrázek a lipo a vzorově poděkuje. Člověk by nevěřil, čeho je schopné. Další dějství proběhne až po obědě, v době, kdy šikovné dítko už nevinně oddechuje v postýlce. Udělala jsem probírku padlých šminek. Zajímavé je, že věci, které bych oželela, zůstaly téměř netknuté, jen byly zapatlané zvenčí.
Řasenka nepřežila, tuhý pudr už dávno není tuhý, není vlastně žádný. Rozptýlen po okolí byl vysát vysavačem. Dvě rtěnky, které nyní nejvíc používám, jsou jako hluboké krátery. Nebo spíš prostě nejsou, jsa vyhloubeny malým nenechavým prstíčkem až do dna... jedna starší, kterou nepoužívám, zůstala celá. Jedny stíny nepřežily útok zvědavého batolete, dvoje mají hluboké jizvy.
Škody na šatech budu počítat, až uschnou. Ale jdu pro jistotu koupit Vanish, tomu přece žádná skvrna neodolá. Jestli tyhle odolají, budu to reklamovat u výrobce. Momentálně moc, ale opravdu moc chci věřit reklamě.
PAVLA - VODOMĚRKA
Náš Martin coby batole kdysi zbaštil kus telefonního seznamu - J-K Podniků a institucí. Listoval a "přečtené" pojídal :-).
Celá vyděšená jsem volala doktorce, co mám dělat, že tiskařská čerň je jedovatá.
Doktorka se smála a řekla mi, že mu to mám dát hodně zapít
.
Na obrázku vypadá ta malá kouzelně. 
(Asi hodně čtete pohádky). Co je to pár flekatých hadříků proti nekonečnu...
Na to ji už prostě znám víc než vlastní boty... hahaha..
To jsem nějak přehlédla.
Nemá chybu, to je Tvoje dílo? Kus chlapa, neohrožený silák a matlafous
V tomhle jsou děti fantastické, tohle nedokážeme i kdybychom se sebevíc snažili - my nudní dospěláci.
Jinak to znám taky... opatlátko patlalínové máme v holčičím provedení... teda teď už většinou
jí tak nějak slušněji, ale semtam pojme jogurt jako výtvarné médium a štětce netřeba, na rukou
najde deset prstů...
No a já teda nejsem tak pohotová, než hledat foťák, tak jsem rychle dítě odbahnila a až poté
jsem vyfotila ten zbytek...
Ono to chce přeci jen nervy. Já jsem takhle ještě nefotila, ale točila situaci, která mne přilákala zvukovými projevy, možná se opakuji - můj mladší v nestřežené chvíli, kdy běhal s holou a zdravě větrající prdelkou po bytě, se (jistě záměrně) vykakal pod stolem v obývacím pokoji na koberec a nějak ho přepadla kreativita - a tak s tím začal dělat neco malinko podobného, jako Opasův chlapeček se zaměřením spíše na ten koberec, nežli obličej. Byl obdivuhodný, jen se mu u toho zvedal kufr. A teď si představ supermatku, která bafne videokameru a s ledovým klidem tu spoušť natáčí....dodnes je mi ze mne špatně.
Ale dokument je to jedinečný - nikdy ho nepoužívám proti tomu dospělému krásnému jedinci, který je o pár hlav větší, než já, jen se tím občas těším a užívám si toho klidu a čistého bytu, který bez námahy nyní obývám. Ovšem jako matka a ochránce čistoty domova jsem tehdy prohrála boj s ...já nevím, jak to nazvat, vzpomínkochtivostizakaždoucenu nebo tak nějak.
Tak příště až prtě udělá podobný masakr - a nebude to dlouho trvat, potlač v sobě tu mámu a vytáhni foťák, bude to stát určitě za to. S tímhle materiálem - jak se tak na to Tvoje pěkné vysmáté éro koukám
Budu se těšit!