Vyprávěl jsem vám tu mimo jiné o svých cestách s Garym. Na něj nezapomenu nikdy, ti všichni, kdo přišli po něm, mi už splývají. Ne, to není přesné, ale nepamatuju si už jejich jména; jen tváře a zážitky zůstávají.
Jednou, bylo zrovna léto v plném rozpuku, jeli jsme pouští Nového Mexika. Venku přes 50° celsia. Najednou mne kolega budí, a huláká, jako by ho vraždili:
"Mike, co mám dělat, když bude na mostě led?"
Já na to: "Proč by proboha měl být na mostě led?"
"Protože tam byla cedule, že na mostě může být led!"
Poradil jsem mu, aby se v takovém případě rychle probudil, protože se mu něco zdá. Ty cedule jsou tam od minulé zimy a připraveny na tu příští...
Kdysi jsem miloval knihu Zlomený šíp. Pokud ji neznáte, je z období před a během občanské války, odehrává se v oblasti Tucsonu a okolí. Vypráví o indiánském kmeni Chiricahujských Apačů, jejich náčelníku Cochisovi a o kapitánu Jeffordsovi. Oblast, kde se to vše odehrává, jsem si na dálku zamiloval a po "přestěhování" do Ameriky jsem si umiňoval, jak se tam jednou podívám.
Což o to, podařilo se mi to, ale ono to tam vypadá úplně jinak, než jsem si vysnil. Pochopitelně, vždyť když jsem o těch končinách snil, netušil jsem co to je a jak vypadá americká poušť. Že tam nejsou písčité duny, to jsem věděl, psalo se tam o keřících. Ve skutečnosti je to písčitá země, kde neroste nic než jakási křoviska, která se zazelenají na jaře, když roztaje sníh a pak ještě na podzim když prší, a hlavně spousty šalvěje, který po ránu, když leží rosa, nádherně voní a voní...
Půda, ve které se voda neudrží - co se do nenávratna nevsákne, odteče po povrchu. Však je ta oblast Arizony známa „flash flood“, tj. bleskovými záplavami. Někde daleko za obzorem spadne déšť, on to je skutečně pád vody, deštěm se to nedá nazvat. Příval i několik metrů vysoký se potom valí s kopců, a co je v cestě, všechno odnese.
Tak tam jsem se tak těšil, na místa důvěrně známých jmen - Tucson, Willcox, Bowie, Dos Cabezas. Jo – ale všechno je jinak, jen ta jména si pamatuju a taky dobře vím, kde ta místa jsou...
Jeli jsme tehdy ze San Diega do Chicaga; nejkratší cesta vede po I-8 do městečka Gila Bend v Arizoně, mimochodem jednoho z těch míst, kde na mou duši nechápu, proč tam vůbec bydlí lidé, když to není kriminál a mohou se odstěhovat. Městečko, kde jediná pozoruhodnost je šedesát obyvatel, kteří snad v sobotu chodí poslouchat na místní vrakoviště, jak rez chroupe plech. Jinak tam není lautr co dělat a ani kam jít.
V létě jsou tam denní teploty kolem 50 stupňů, kdo nemusí, nevystrčí nos z klimatizovaného baráku. Proč taky, kam by šel? Jo - vlastně na to vrakoviště...
To městečko je ovšem velmi dobře známo všem truckerům, protože tam odbočuje highway 85, zkratka na I-10 do Phoenixu. Což byla i naše cesta. Dojel jsem do Gila Bend a bylo už po půlnoci, když jsem předal řízení "učedníkovi". Uvozovky tam jsou proto, že mu bylo kolem šedesátky a na tohle řemeslo se dal poté, co se s ním manželka dala rozvést.
Pečlivě jsem mu vysvětlil, jak má jet pořád po téhle silnici, až přijede zas na dálnici; pak po ní doprava, tedy na východ, až do Phoenix. Tam odbočit na dálnici I-17 na sever, po ní do Flagstafu a pak I-40 na východ.
"Jen klid šéfe," ujistil mě, odříkal mi domácí úkol a já zalezl do pelechu.
Když jsem se vzbudil, svítilo škvírami v silné zácloně do ložničky slunce, venku bylo jedno z těch překrásných rán s kýčovitě tmavomodrou oblohou. Byl jsem zvědav, kde jsme a vystrčil jsem opatrně jedno oko do kabiny. Za okamžik jsem přijeli k mílovníku, aha, jsme na míli 362, sakra ten ale jel dobře. Počítám si v duchu, jak daleko to bylo na I-10, pak do Flagstafu, pak ale - tam přeci nemůžeme být! Takové číslo ani na I-40 není!
Asi jsem se spletl a vystrčil jsem teď druhé oko.
Vtom jedeme kolem odbočky do Bowie. OK, Bowie, co? Bowie?!?, od kdy je sakra Bowie na I-40?
To už jsem do kabiny vlít celej: "Kde to k čertu jsme?". Klidná odpověď ctihodného kmeta s bílými fousy na prsa a dýmajícího z fajfky zněla: "Zrovna jsme projeli kolem Bowie". "To k sakru vidím, ale na které dálnici?" ptal jsem se docela nelogicky. "No na I-10 přece, za chvíli jsme v Novém Mexiku".
"Ale proč ?" já na to, "měl jsi jet po sedumnáctce na Flagstaff a pak čtyřicítkou na východ". S naprostým klidem mi řekl, že mu cosi říkalo, že by snad měl ve Phoenixu odbočit na sever, ale že si nebyl jistý a protože mně nechtěl budit, jel dál...
Na vysvětlenou, přátelé, Gila Bend, Phoenix a Eloy, kde se stýká I-8 s I-10, tvoří téměř rovnostranný trojúhelník o straně asi 60 mil. Ta nejistota nás stála tři hodiny jízdy navíc, ještě k tomu neplacené, protože jsme byli placeni podle mil v mapě, ne na tachometru.
Tak honem, co teď? My se musíme stočit na sever, musíme se dostat do Oklahoma City, odtud zase trochu na sever, skrz Tulsu do Joplin v Missouri, Saint Louis a pak Chicago, náš cíl. Vzpomněl jsem si, jak mi kdysi kdosi vyprávěl o silnici z Novomexického Las Cruces přes dnes raketové Alamogordo, památné atomovou pumou, tou vůbec první vyrobenou. Je to dvouproudá silnice, která vede do Texasu do Amarilla a to už je na naší trase.
Jak řekli tak i udělali, a byl jsem hned několikrát překvapen. Tím, kolik trucků jsme potkávali. Ono se totiž ukázalo, že je to oblíbená zkratka a taky tím, co jsme cestou viděli: bájnou řeku Rio Hondo, Tularosa, Mescalero. Bohužel, na Národní park Bílé písky jsme neměli čas, tak jako na mnoho jiného, přesto to byl krásný výlet.
Od téhle příhody jsem tu cestu používal, jen jsem si nezajížděl z Gila Bend přes Phoenix...
Když jsem tohle dobrodružství dával jednou k lepšímu, trumfnul mne jiný řidič – trenér - nepřekonatelným příběhem. Vyjeli z Chicaga a měli namířeno do San Franciska. To je jednoduché, I-80 a pořád na západ. Najel vlastnoručně na I-80, tam předal řízení učedníkovi a zalezl dozadu do postele.
Oni se střídali po deseti hodinách, ne po šesti jako my. Když se konečně probudil a vylezl, jeho překvapení neznalo hranic. Byli v Chattannooga v Tennessee, na dálnici do Atlanty v Georgii. Pokud to položím na mapu Evropy, jeli z Ústí nad Labem do Hamburku, ale octli se v Českých Budějovicích. Pochopitelně – ty jejich vzdálenosti byly ve skutečnosti podstatně větší.
Nikdy se však nedozvěděl, jak se tam vlastně dostali, nebyla jiná možnost, než sjet z dálnice, přejet most a zas zpátky na dálnici najet, ale v opačném směru. Proč to ten žák udělal, nikdo neví a taky se nedoví.
A takhle to pak bylo pořád dál, na východ, na západ, jednou s tím, podruhé s oním.
Ještě jeden člověk mi utkvěl v paměti. Byl to Rumun, anglicky uměl ještě hůř než já a poslali ho se mnou, protože jim ho bylo líto rovnou vyhodit a chtěli mu dát ještě jednu šanci. Jako řidič nebyl špatný, ale jako člověk – to vám byl vůl k pohledání. Takového machra hned tak nenajdeš. To by moc nevadilo, kdybychom jezdili sami, vlastně kdyby on jezdil sám.
Ale náš podnik žil z rychlé přepravy a proto jsme museli jezdit ve dvojicích. S ním nikdo nevydržel, ani já. Na cestě zpátky jsem kdesi uprostřed Texasu zastavil a řval na něj ať vypadne, já že s ním dál nejedu. To už zřejmě pochopil, že to přehnal, já se tím zas uklidnil a zpět do Los Angeles jsme dojeli spolu. Víckrát jsem ho ale už neviděl a nějakou dobu mě to i mrzelo. Jenže - zavření spolu v jedné kabině, spát na společné posteli, unavení na padnutí, to v sobě pak jeden nemá zrovna nadbytek tolerance...
MICHAL
No s tím národním parkem jsi zase o tolik nepřišel. Ten je tak na 2 hodiny :-), půl hodiny jedeš po silnici na konec silnice, kolem bílej písek, půl hodiny nazpátek a když máš štěstí na západ slunce (když jsou náhodou malé mraky, aby byly červánky), vydržíš tam tu hodinu na něj čekat :-). Ovšem, musíš mít dobrej foťák, kterej umí vyfotit bílou barvu, protože tý je kolem opravdu nejvíc :-). Jít tam přes den v tom hicu je nerozum. Ten park je malej, protože většina těch malejch bílejch písečnejch dun patří do vojenského prostoru, kterej je kolem toho parku, kde prvně vyzkoušeli tu atomovou bombu. Jel jsem tou cestou obráceně, na západ. Za Las Cruses na I-10 je dobrá malá RA na kopci, kde mají udělanýho roadrunner bird - velikýho ptáka tak 5 m, kterej je velmi populární, bohužel sem neumím dát foto. Je udělanej z různého odpadu, stylově :-) Když chceš vidět a užít si opravdický písečný duny až 250 m vysoký, je nejlepší navštívit Great Sand Dunes na jihovýchodě Colorada, tak 70 mil od I-25. Jenom pozor na odpolední bouřky, když jsi nahoře.
Jinak, já používám na orientaci zásadně kompas, bez něj ani ránu. Orientovat se na dálnicích není problém, jenom ve velkých městech někdy ano. Největší problém je v okolí NYC. Dálnice tam sice mají svá čísla, ale až někde vzadu, na posledním místě. Jinak se dálnice označují jménem a v tom aby se pes vyznal, když tam nebydlíte :-)
Já si někdy připadám jak stěhovavej pták s kompasem v hlavě, nevím jak ale prostě vím kde je sever a tím pádem i ten zbytek. Ale rozumím ti a chápu to, má Anička kompas v autě měla. I v Boise a tam je to jednoduché, na sever jsou kopce
New York, kapitola sama pro sebe, párkrát jsem tam byl a už nikdy, ani na letiště na přesednutí.
kolega se mi nejdřív smál, pak si ho koupil taky...
No a Boise je jedno z mála míst, kde nemít kompas, jezdím v tom starým městě dodnes :-). To město má na Ameriku děsně divný ulice, aspoň pro mě.
tam blízko jsem projížděl z Chicaga po I-55 na I-80 a hurá na Západ :-), není tam vo co stát . . .
no a "kousek" odtud u Madisonu - Wisconsin, jsem daroval jednou káru v jednom servisu :-)(tedy, se zlomenou spojkou). Ale, stejně by mě to do tý doby nikdy nenapadlo, že dobrovolně někomu dám svoje auto :-)
