Na cestě z Chicaga do Pittsburku v Pensylvanii nás zastihla sněhová bouře. My jeli dál, vezli jsme náklad obrazů, ze kterých by si malíři doma zoufali. Šest tun olejomaleb, o umění se radši zmiňovat nebudu. Jeden z mých předků byl akademický malíř, maminka se mne něco nahonila po galeriích.
Nevím, jak by přežila pohled na padesát "uměleckých" pohledů na Montmartre, fiakr v popředí, Mount Vernon z Washingtonu v pozadí, každý trochu jiný, ale přesto jak z běžícího pásu, všechno "pravá ruční práce".
Pospíchali jsme s tím naším cenným nákladem, jeli jsme sice směrem na východ, ale pak pojedem na západ, takže už jsme vlastně na cestě domů. Předjížděli jsme i sněhové pluhy a to v takové vánici nedělají ani ti nerozumní. Ti rozumní už dávno někde zastavili... Dosmýkali jsme se do Pittsburgu, našli místo, kam jedem - a tam nikdo. Sněžilo, nikdo nás nečekal a tak zůstali doma...
Ještě vám musím napsat můj poslední zážitek s Garym, těsně před tím, než se osamostatnil, ten taky stál zato. Jeli jsme na západ, tedy domů, bylo nějak kolem třetí ráno, já řídil. Bylo to v Iowě, pár mil před hranicí do Nebrasky, táhlá levá zatáčka, vpravo stráň dolů. Tu jsem samozřejmě neviděl, jen vím, že tam je. Najednou se ozval zvuk, jako když jede šestnáctka do zatáčky mezi Vodárnou a Florou, volant mi rval ruce z kloubů, jak se ta bestie snažila spáchat sebevraždu skokem do údolí.
Naštěstí se mi povedlo ji udržet na betonu, i když chyběly snad jen centimetry; ten příšerný ryk ztichl, tah volantu přestal a já zastavil. Vylezl jsem ven a šel se podívat, co se to stalo. Ve světle baterky jsem viděl jak plexisklové okénko na náboji předního kola teče na silnici - když jsem zhasl, bylo ještě trochu vidět, jak je to do červena rozžhavené. Nejdřív jsem si řekl, že jsme teda na čas docestovali. To tady není problém, protože policajti jsou všude a nebude trvat dlouho, než u mne nějaký zastaví, jestli nepotřebuju pomoc. Zavolá vyprošťovací trak a ti nás odvezou na nejbližší truckstop, kde je opravna. Vše je jen ztráta času, nic víc.
Moment, napadlo mne, proč odvezou? Třeba tam dojedu. Co se může stát horšího, než že to kolo upadne? Když pojedu pomalu, nic nehrozí a každou míli, kterou ujedu po svých, nemusí podnik zaplatit za odtah. Bylo to jen asi patnáct mil (dlouhých 24 km), tam přece dojedu. Pomaličku jsem vyrazil, zastavil před vraty do dílny a zalez do postele. To jsem ještě neřek, že náš trak měl jen jednu širokou postel. Přitulil jsem se tedy ke Garymu a vzbudilo mně až ráno bouchání na dveře, že stojíme před dílnou a abychom vypadli.
Nevypadli jsme, ale naopak vpadli dovnitř, mechanici sundali kolo a nechtěli mi věřit, že jsme tam dojeli po svých. Ložiska kola byla kompletně bez kuliček, kov na kov. Zkoumali jsme, co se stalo a přišli na to, že se původně klasicky zavařila ložiska, nikdo neví proč, zbytky oleje tam ještě byly. Vnější část, kuličky a vnitřní část se svařily dohromady a celé se to začalo točit na té vnitřní části, na které jsou ložiska jinak nasazena. To byl ten srdce a uši rvoucí zvuk. Pak se to třením ohřálo a přivařilo ke středu a utrhlo tam, kde se to má otáčet. Když se to stalo, přestal skřípavý zvuk, co mně tak vyděsil. A na tom pajdavém zbytku, na viklavém kole bez ložisek, jsem dojel. Nevím jak, technicky je to vyloučené, řek bych, že se u toho můj strážný anděl pěkně nadřel.
A ještě na jednu událost s Garym vzpomínám a mám při tom husí kůži. Shodou okolností taky v Pittsburgu. Hledali jsme místní terminál, na kterém jsme ještě nebyli. Na "T" křižovatce jsme se dostali pod most, to je americká specialita, most po délce ulice, na něm jezdí vlak, nebo metro, nebo co. To nebylo důležité. Řídil Gary a na té křižovatce se mne ptá: "Doleva nebo doprava?" Řekl jsem doprava, on zatočil doleva, nevím proč a on taky ne. Byla to náhoda, že já plácnul ten správný směr a on zvolil ten špatný.
Odpolední špička, stovky a tisíce aut s lidmi jedoucími z práce a tady my v traku, šineme se na délku pod nízkým mostem. Ulice do stran byly moc úzké, plné zaparkovaných aut, ani pomyšlení na odbočení. Jediná cesta vede dopředu. Gary za volantem, já stojím v otevřených dveřích a koukám na střechu trajleru a na most, jak se pomalinku snižuje. Už tam zbývají jen sotva dva centimetry místa, pak jeden, pak půl a my pořád nevíme, jak z toho ven.
Šineme se pomaleji než krokem, za námi fronta aut až do nedohledna. Vím jediné, že když to dál nepůjde, způsobíme kalamitu, jakou tam ještě neviděli, budem muset couvat ven. Náhle je před námi světélko naděje, křížovatka pěti ulic, ta naše s mostem vede šikmo doprava. Je vyhráno, pojedem prostě rovně a zpod mostu vyjedem. To už na nás volal chlapík z chodníku: "Don't ever think about that..." "Na to ani nemyslete, támhleta traverza je moc nízká, utrhne vám střechu."
Přesto jsme k ní pomalinku dojeli, já se šel podívat a on měl pravdu, chyběly nám dva centimetry. Znám tu dobrou radu vypustit pneumatiky, ale co pak? Na těch poloprázdných bezdušových pneumatikách ujedu možná, pokud budu mít štěstí, i několik metrů. Chlapík nám říká, že musíme jet dál pod tím mostem, ale to už zastavil v protisměru jiný, místní a nižší trak, řidič volá: "Zapomeňte na to, ten most se snižuje až na 12 stop a 6 palců." My máme 13' 6", což je o 30 cm víc.
Gary to vyřešil po svém, vylít z kabiny jak netopejr, on že dál nejede a ať si s tím dělám, co chci. Co mi zbývalo jiného, než si sednout za volant. Jediná naděje byla odbočit doleva. Rovně to nešlo, šikmo vpravo pod tím mostem taky ne, no a přímo doprava už vůbec ne, tam bylo místo sotva pro ne moc široké osobní auto. Tak tedy doleva. Uprosil jsem Garyho, aby mi hlídal pravý přední roh, protože musím jet co nejblíž zaparkovaným autům.
Šinul jsem se dopředu, Gary spolehlivě hlídal, jeli jsme opravdu jeden až dva centimetry od aut. Koukám na něj, koukám oknem na zadek trajleru a je mi jasné, že tudy cesta nevede. Zadní kola se pomalu sunou k autu, zaparkovanému na rohu. Ještě dva metry a zůstanu stát, dál to nepůjde, ale aspoň budu pryč z té hlavní. Ještě metr, ještě půl. Vtom se stal zázrak číslo jedna, odnikud se objevil černoch, vynadal mi rajskými slovy za to, že musí couvat pryč, protože ho tam blokuju. Nic jsem neslyšel radši, než tohle. Sunu se dál. Nevím na co jsem myslel, neměl jsem plán, nevěděl jsem, co udělám, až se tam zašprajcuju. Mé plány do budoucna nešly dál než k příštímu centimetru...
Stál tam na rohu sloup osvětlení a na něm semafor. Koukal jsem na něj a věděl jsem, že u něj se zastavíme znova, tentokrát nadobro. Ten neodjede jako ten černej, ale kdo by myslel na takový voloviny, teď mám tady důležitější starosti, ještě pár centimetrů a pak se uvidí. Na mou duši, čestné pionýrské, já nevím, jak se to stalo. Prostě jsem se kouk na sloup a viděl, že ještě kousek můžu a pak zůstanu stát, ten sloup by musel být o čtyřicet centimetrů stranou, abychom projeli. Podíval jsem se dopředu na Garyho vpravo a pak zpátky na sloup - a ztuhnul jsem jak Lotova žena. Ten sloup stál vedle trajleru, těch potřebných 40 cm se stalo skutkem, jsem venku!
Na chodnících kolem už stál dav čumilů, to se ví, takovou atrakci tam neuvidí každý den, dokonce i z televizních novin přijeli. Když bylo po všem, lidé mi tleskali a já jsem dodnes přesvědčený, že jsem byl svědkem pravého a nefalšovaného zázraku, a že ti lidé vlastně tleskali Pánu Bohu. To je totiž to nejpřirozenější a nejlogičtější vysvětlení, jakého jsem schopen.
Nechoďte na mne s pokusy o vědecké vysvětlení, nelze vysvětlit nevysvětlitelné a nelze mně přesvědčit o tom, že jsem viděl špatně. On to totiž viděl i Gary a dlouho mi měl za zlé, že tenhle trik jsem ho nenaučil. Myslím, že nad tím - svým způsobem - přemýšlí dodnes, tak jako na to nemohu zapomenout já.
Ony se zázraky přece jen nedějí každý den. A to je dobře.
MICHAL
Dostal jsem krátkou informaci jak se řadí. S drobnými poskoky jsem se rozjel. Dál to šlo již lépe. Poté mi dal informaci, že na křižovatce mám odbočit v pravo, což jsem učinil. V zápětí se kamarád omluvil, že se spletl a že jsme měli jet rovně.
Já uviděl na pravé straně benzínovou pumpu, nebyli tam žádný auta a tak můj plán byl na světě. Odbočím k pumpě, projedu pumpou a najedu zpět na silnici.
Silnici lemovala hluboký příkop a nájezd k benzínce byl široký asi jen deset metrů. Já zapomněl že jsem kamionu a že táhnu přívěs snad dvacet metrů dlouhý. Jel jsem jako bych řídil moje autíčko. Než přítel stačil říci á...já to na nájezd seknul aníž bych si najel jak se má. (totiž téměř do protisměru) Přítel se z předtuch, nevím proč chytil za hlavu a nedíval se.
Chyba mi rychle došla. Byl jsem již v půli nájezdu a tak jsem původně zamýšlený velký oblouk narovnal a "na věřím v pána Boha", jsem mířil k benzínové pumpě.
A zde se stal zázrak, celý dlouhý kamion přejel přes úzký nájezd elegantně, projel jsem s pumpou a již perfektním velkém oblouku najel ke kraji silnice po které jsme přijeli a zastavil. Povídám příteli. "V levo nebo v pravo?" On mlčky vystoupil, obešel tahač, otevřel dveře u řidiče a ještě celý bledý tiše řekl, "ven!"
Dostal jsem krátkou informaci jak se řadí. S drobnými poskoky jsem se rozjel. Dál to šlo již lépe. Poté mi dal informaci, že na křižovatce mám odbočit v pravo, což jsem učinil. V zápětí se kamarád omluvil, že se spletl a že jsme měli jet rovně.
Já uviděl na pravé straně benzínovou pumpu, nebyli tam žádný auta a tak můj plán byl na světě. Odbočím k pumpě, projedu pumpou a najedu zpět na silnici.
Silnici lemovala hluboký příkop a nájezd k benzínce byl široký asi jen deset metrů. Já zapomněl že jsem kamionu a že táhnu přívěs snad dvacet metrů dlouhý. Jel jsem jako bych řídil moje autíčko. Než přítel stačil říci á...já to na nájezd seknul aníž bych si najel jak se má. (totiž téměř do protisměru) Přítel se z předtuch, nevím proč chytil za hlavu a nedíval se.
Chyba mi rychle došla. Byl jsem již v půli nájezdu a tak jsem původně zamýšlený velký oblouk narovnal a "na věřím v pána Boha", jsem mířil k benzínové pumpě.
A zde se stal zázrak, celý dlouhý kamion přejel přes úzký nájezd elegantně, projel jsem s pumpou a již perfektním velkém oblouku najel ke kraji silnice po které jsme přijeli a zastavil. Povídám příteli. "V levo nebo v pravo?" On mlčky vystoupil, obešel tahač, otevřel dveře u řidiče a ještě celý bledý tiše řekl, "ven!"
Ráda čtu Tvoje vzpomínky, je to v dnešní nervní době takové pohlazení po duši.
Když se začtu do některých diskuzí, je mi smutno na duši. A u Tebe a Tobě podobných čerpám sílu žít v tomhle zmateriatelizovaném světě dál a nemyslet na zlobu lidskou, protože vidím, že je i spousta hodných a laskavých lidí.
Jen je není tolik vidět, jako ty průbojné.
