Z Kalifornie bych měl mít nejvíc vzpomínek, protože jsem tam žil. Moc jsem tam ale díky ježdění nepobyl. To jen můj podnik tam byl, odtamtud jsem vyjížděl a tam se vracel. Z Kalifornie byl i Gary a tady je povídání o právě o něm, protože na něj vzpomínám rád.
Poté, co jsem nechal ježdění s benzínem, začal jsem zase jezdit přes Ameriku. Ne už se zeleninou, ale u podniku Topdraw, tahali jsme trajlery pro jinou, sesterskou firmu, Clipper Express. Měli terminály po celé Americe a většinou jsme se nákladu rukama ani nedotkli. Převzali jsme zapečetěný trajler, ten zas někde odpojili, vzali jiný a jeli jinam. Měli jsme svá stálá místa, kam jsme se vraceli naprosto pravidelně.
Asi jsem na ně při nástupu nějak zapůsobil, protože mne, s osmiměsíční praxí, udělali trenérem úplně nových řidičů, lidí, co právě vyšli ze školy. Jezdili jsme ve dvojicích, vždycky jsem těm, co jezdili ve dvou, záviděl. Cesta je kratší, střídají se pravidelně, žádné lhaní do log book, žádné riskování pokut.
To je všechno pravda. Ale vyspat se ve traku zmítajícím se na amerických silnicích, to není jen tak a jaké to je, jsem netušil, dokud jsem to nezkusil. Pravda, kdysi, s Frantou, jsem za jízdy spal, ale to jsem neměl zodpovědnost za toho za volantem. Říkával jsem, že člověk se vyspí z bezvědomí do ospalosti, ale dál to nejde. Střídali jsme se po pěti hodinách za volantem a nikdy jsem nepochopil lidi, kteří se střídali po deseti hodinách. Copak někdo může vydržet spát deset hodin? Zvlášť za těchhle okolností? Ale jsou tací, to vím.
Gary nebyl žádný mladík, přišel k truckingu jako já, omylem. Zavřeli mu podnik a v malém městečku kus na sever od Los Angeles prostě nebyla práce. Když měl jet se mnou poprvé, jeho první otázka byla: „Jseš ženatej? Máš děti?“ Když jsem přisvědčil na oboje, prohlásil, že tedy se mnou může jet, protože si určitě dám pozor, abych se vrátil.
Šlo nám to spolu výborně, učil se dobře, ale: Když jsme se poprvé spolu blížili k New Yorku, a zrovna řídil on, poručil jsem mu zastavit před městem, zrovna tak, jako kdysi Franta mně. Tak jako já byl i on naštvaný, vlastně víc, protože on se mnou přestal mluvit úplně. Sedl si na sedačku vedle mne, tvářil ze nasupeně, rozhodnutý komentovat situaci machrovskými poznámkami.
Začal na mostě George Washingtona, přesně na hranici New Jersey a New Yorku. Pak vede dálnice do tunelu, jede se vlastně jakoby sklepy domů. Strop je rovný, jen o několik centimetrů vyšší než trajler. Před námi jel prázdný trak, a jak skákal bez zátěže po děravé silnici, narážel do stropu až jiskry lítaly, a Gary se bál. Seděl na sedačce jak Křemílek, držel se oběma rukama, aby aspoň on neskákal, a hlavně mlčel. Dokonce by se dalo říct, že to jeho mlčení bylo slyšet.
Jízda po dálnici městem New York je něco opravdu speciálního. Je tam provoz, nepřetržité šňůry aut a náklaďáků. Změnit pruh je zdánlivě nemožné, ta jednolitá masa vozidel se řítí vpřed bez ohledu na nějakou povolenou rychlost.
Když ale potřebujete změnit pruh, stačí dát směrovku a skoro okamžitě se vedle vás udělá mezera. To je obdivuhodné, jak oni tam sledují provoz kolem sebe, věc takřka nevídaná, tady na západě. Projeli jsme městem, já zase zastavil a Gary ze sebe vypravil něco na způsob, jako že by to taky dokázal, kdyby musel. Samozřejmě by to dokázal, ale proč? Je lepší to aspoň napoprvé jen vidět, tak jako to kdysi Franta ukázal mně a já pak zase dalším.
Dál už jel zase Gary, dojeli jsme do Bostonu, vyměnili náš trajler za jiný, který jel zpátky do Los Angeles a vyrazili. Jel zase, nebo snad ještě, Gary. Myslel jsem, že tentokrát New York projede, aby mi ukázal. Mýlil jsem se. Na posledním odpočívadle před městem zastavil, které je to poslední, si zřejmě okoukl cestou do Bostonu, vylezl ven a že dál nejede. Hučel jsem do něj jako cikán do hodin, ale on že ne, a basta. Projel jsem to já, samozřejmě, nemohli jsme tam zůstat navěky. Zapřísahal se, že ale příště už pojede...
S ním jsem měl vůbec štěstí na události. Snad nejstrašnější nás potkala v Texasu. Byl konec zimy, přesněji si to nepamatuju. Jeli jsme na západ, takovou trochu "netradiční" cestou. Interstate 40 do Little Rock v Arkansasu, odtamtud jsme se stáčeli lehce na jih po Interstate 20 do Dallasu. Na hranicích Texasu s Arkansasem je z písní Greenhornů známá Texarkana. To jméno mi vždycky vonělo romantikou a dálkami, nějak mi nikdy nedošlo, že je to složenina z TEXasu a ARKANsAsu. Možná proto, že jsem ani nevěděl, kde to je.
Jeli jsme tedy a strašně lilo. To ani nebyl déšť, to prostě padala z nebe voda. Jel jsem já a mezi druhou a třetí ráno jsme se s Garym vystřídali. Vždycky jsem mým žákům říkal, že se nemají na cestě flákat, ale zase že je lepší dojet pozdě než nikdy.
Byl jsem v posteli asi hodinu, když mne vzbudilo, že trak stojí. Je to divné, ale ono mne opravdu vzbudilo, když se to přestalo zmítat. Zeptal jsem se co se děje a Gary mi řekl, že je moc ospalej a jestli můžu, ať si "to" vezmu a jedu dál. Nevzal jsem si "to" a oba jsme usnuli spánkem spravedlivých.
Když jsme se dopoledne probudili, nepršelo. Vylezl jsem z traku na vyčůrání a co do mne přímo praštilo, byl mráz a vítr. Takový vítr, že máte pocit, jak fouká přímo skrz vás, jen skrz kosti to nejde a ty strašně zebou. Skočil jsem zpátky do traku, Gary taky, že pojedem dál. Odbrzdil jsem - a nic. Brzdové čelisti přimrzlé k bubnům, a to tak důkladně, že to motor neutrhl. Popadli jsem rádio a zavolali jiného řidiče jedoucího naším směrem, aby Garyho vzal na truckstop o pár mil dál a Gary ať se bez mechanika ani nevrací.
Dneska už vím, že to chtělo kladivo, vlézt pod trak a trailer a údery do brzdových čelistí uvolnit led. Tenkrát jsem to nevěděl a kupodivu to nevěděl ani mechanik, který přijel s Garym. Mechanik vlezl do traku, dal tam rychlost, zacloumal s tím, něco ruplo a zpod traku se vykutálel kardan. Naštěstí se to nezlomilo tak beznadějně jako na mé první cestě do New Yorku, praskla jen vyměnitelná část kloubu.
Po opravě jsme se stavili na snídani a já se pamatuju, jak nám bylo divné, kolik je tam v tu denní dobu lidí. Po několika mílích směrem na západ jsme to pochopili.
Takové náledí jsem v životě neviděl. Na silnici byla zrcadlově hladká, jeden a půl centimetru silná vrstva ledu. Zpomalili jsme a ploužili se dál.
Předjel nás trak, řidič nasadil řetězy. V příští zatáčce jsme předjeli my jeho... Jak chtěl zatočit, přední kola ho neposlechla, jel dál rovně a spadl čumákem do příkopu. Viděl jsem osobní auto, jak pomalu sklouzlo bokem ze silnice, když řidič zastavil na krajnici. Jediné, co se dalo dělat, bylo jet po té bouli uprostřed, jak je silnice vyklenutá, a udržovat rovnováhu. Viděl jsem v jakémsi městečku cestou děti bruslit na ulicích.
My jeli dál, Texas byl známý tím, že tam silnice ani nesypali, ani sníh neodhrnovali. Když se něco takového stalo, zavřeli dálnice a čekalo se až to zase roztaje. Chtěli jsme se odtamtud dostat dřív než to zavřou. Po cestě jsme my frajeři zajeli na truckstop, vlastně to nebyla ani tak frajeřina jako hlad. Jak jsem slezl ze žebříku do kabiny a šlápl na zem rozjely se mi nohy a nebýt žebříku, kterého jsem se držel, válel bych se tam jako mrcha.
V Dallasu jsem vjeli do městského "provozu", jestli se tak dá říci té pomalosti a jen doufali že se nic nestane. Předjel nás chlapík v červeném BMW a jak se chtěl zařadit zpět dostal smyk a točil se před námi.
My to sledovali s vytřeštěnýma očima, bylo nám jasné že při pokusu o zabrzdění truck naopak zrychlí.
Naštěstí si to zřejmě uvědomil i ten řidič, protože náhle auto vyrazilo a bylo pryč. Co na tom že špatným směrem a zastavilo v příkopě, cokoli bylo lepší než srážka s námi. Projeli jsme bez nehody Dallasem, hned za ním led skončil.
Těch 195 mil jsem jel dvanáct hodin. Byli jsme prostě blázni, jaké aby pohledal.
MICHAL
