V Tennessee jsou to obzvláštní mrchy, jen krok za těmi v Connecticut. Stát je to dlouhý asi 490 mil (780 km) a u každého odpočívadla tam maji ceduli, že všechny traky musí zastavit. Cedule jsou tam napevno, na sloupcích zapuštěných do země. Původně se dala přes ně sklopit dvířka, která nápis zakryla, aby jako všichni věděli,  že tady se zastavovat nemusí.

     Zub času, ruce nenechavců, možná i sami DOT - všechna ta dvířka odstranili, takže člověk neví, kde odbočit má a kde ne. Odbočuje tedy všude,  i když ví, že z devadesáti procent zbytečně, ale riskněte to. Takoví jsou v Tennessee.

     To v Connecticut se mi stalo něco jiného. Jel jsem na západ po pěti dnech čekání na náklad domů, a protože jsem byl první den na cestě,, byl můj logbook v pořádku. Na vjezdové váze do Connecticut je kontrola. To už jsem slyšel v rádiu, ale protože jsem měl výjimečně všechno v pořádku, klidně jsem jel dál. Byla tam příšerná fronta, trvalo přes půl hodiny, než jsem přišel na řadu a bez ptaní na mně ten člověk zařval, abych zaparkoval a šel támhle k tomu, co tam píše.

     Zaparkoval jsem, jdu k tomu, co támhle píše, tam zase fronta jak na maso.

     Když jsem byl konečně na řadě, začal mi vypisovat pokutu za neplatný log book. Já na to, že log mám v pořádku a jak on to může vědět, když ho nikdo nekontroloval. Navrhnul jsem mu, že ať jde se mnou a přesvědčí se sám. On mi udělal protinávrh, že mi napíše malou pokutu, když tam nepůjdem, protože určitě v pořádku není. S těmihle lidmi se normálně nehádám, vychován Veřejnou Bezpečností, ale tentokrát jsem trval na svém. Nešel se mnou, ale na místě mi suspendoval povolení k vjezdu do Connecticutu. 

      Proč, to jsem se nedozvěděl. Nastala ta pravá šaškárna, protože jsem se začal okázale připravovat k dlouhodobému pobytu na místě. Nejdřív jsem se zeptal, zda tam mají nějakou kantýnu, protože už začínám mít hlad. Osopili se na mně, cože si myslím, oni že mi nic nedají, i kdyby měli. A já zase, že co teda budeme dělat, protože odjet bez toho povolení nemůžu, pěšky nepůjdu, protože to se na dálnici nesmí a krom toho je to daleko.

     A že se teda o mne musí starat, protože jsem vlastně jejich vězeň. To je zarazilo a nabídli mi, že mně do toho vězení rádi odvezou. Já na to, že to je fajn, já jen zamknu trak a jsem zpátky, no a z čeho jsem obžalovanej,  protože já to musím zavolat na podnik, aby si přijeli pro trak. Vůbec jim nedošlo, že je to blbost, protože s trakem nemůžu odjet ani já, ani nikdo jiný, když má suspendované povolení.  Místo toho mi zase povolení obnovili a vyhodili mne.

     Přitom se té nálepky na dveřích celou dobu nikdo nedotkl a dotyčný papír byl v deskách v traku. Na to si nikdo nevzpomněl...

      Jednu věc jsem se naučil rychle, totiž používat bezpečnostní pásy. Tou dobou, byla to doba kovbojů za volantem, bylo pokládáno za změkčilost si pás zapnout. Dálnice interstate 80 v Pennsylvanii mne donutila změnit názor. 

     Americké silnice i dálnice jsou pokud jde o kvalitu mnohem horší než evropské a ta v Pensylvanii byla i na místní poměry vyhlášená.

      Díry a lavóry zvící vany, tam byly běžné a po nich jsme skákali.

     No, určitě byly menší, ale mně to tak připadalo. Sedačka v traku je na vzduchovém měchu a ty hrboly mne nadhazovaly tak, že jsem mlátil hlavou do stropu a pak se při pádu zpět snažil strefit zpátky na pedály.

     Jediné, čeho jsem se mohl držet, byl volant a ten zrovna moc opory neskýtá,  jsa uzpůsoben k otáčení. Když jsem se ale o strop praštil do ramene a za krkem mi hlasitě křuplo, ještě rád jsem si pás vzal a pořádně utáh.

     Později, když jsem viděl, jak dálnici staví, nestačil jsem se divit a leccos pochopil – ale o tom zas příště...

MICHAL