Na Pennsylvanii mám ještě jednu vzpomínku. Začíná to v Bostonu, kde jsem celý den nakládal trailer, nejedl a nepil, nebylo co, a ani nebylo kde. Když to bylo hotovo, vyrazil jsem na západ. Byl čtvrtek večer a já měl být v pondělí v 8 hodin v přístavu v Oaklandu v Kalifornii.
Měl jsem v traileru mimo jiného palety s buráky pro americkou ambasádu v Hong Kongu. Kolem desáté večer se to stalo. Z ničeho nic jsem najednou přestal vidět, všechno rozmazané, já se cítil jako opilý, chtěl jsem zatočit ke kraji dálnice,, ale nemohl jsem ani hnout volantem a rukama. Nevím, jak se mi nakonec podařilo zastavit, ale stál jsem tam ve tmě a nevěděl vůbec, co se děje. Po nějaké době, když se mi zdálo, že už je mi snad trochu líp, jsem utáhl pás, co se dalo, aby mně to drželo a já točil volantem místo sebou kolem volantu.
Věděl jsem, že pár mil přede mnou je křižovatka s dálnicí 80, kterou potřebuju a která vede do San Francisca. Tam zabočím doprava a po několika mílích je odpočívadlo, kde můžu bezpečně zůstat stát.
Vyjel jsem tedy. Správně se mi povedlo odbočit doprava, ale zajet na odpočívadlo bylo nějak nad moje síly. Naštěstí po dalších deseti mílích je malý truckstop Shell, zastavím tam… Pekelně jsem se na to soustředil a povedlo se. Sjel jsem z dálnice, zaparkoval. Co teď? Bylo mi tak zle, že jsem věřil tomu, že umírám a v tu chvíli bylo nejrozumnější napsat manželce a synovi. Dopis nechám ležet na volantu a až mně najdou, najdou i dopis a pošlou jim ho.
Napsal jsem dopis na rozloučenou a přemýšlel co dál. Možná, že mi udělá dobře čerstvý vzduch? Slezl jsem z traku a najednou se vidím, jak jdu do restaurace, usedám, objednávám kafe a sypu do něj dvacet pytlíčků cukru. Ono to naše tělo někdy ví samo, co je potřeba. Vypil jsem tu příšerně sladkou, takřka nepoživatelnou cukrovou kaši a za několik minut jsem byl v pořádku, najedl se a šel spát. Měl jsem původně dojet mnohem dál, jenomže mi to v tu chvíli bylo nějak jedno.
Dneska už vím, co mi to vlastně bylo, no a vy taky, že?
Druhý den ráno, rozhodnutý, že mi buráky mohou být ukradené a loď v Oaklandu taky, jsem si jel pohodlně. V poledne jsem zastavil na oběd, což jsem jindy nedělal. Ale v průběhu dne se mi to nějak rozleželo v hlavě a já se rozhodl, že to zkusím. Uprostřed Illinois jsem zastavil, po ujetí asi 830 mil (1330 km), se vykoupal a šel spát. Následující den, to už byla sobota, jsem začal dohánět čas.
Dojel jsem na hranice Nebrasky a Wyomingu, 1000 mil (1600 km), kde v truckstopu Antilopa jsem našel, co jsem potřeboval. Bar a pivo. Vypil jsem dvě piva tam, další dvě jsem si vzal sebou na dobrou noc a pak už jen sladké sny…
Pak bylo nedělní ráno, přede mnou Wyoming, Utah a Nevada, cíl truckstop ve Sparks, 1015 mil (1630 km).
Dojel jsem tam, to jo, ale unavený tak, že už jsem na silnici neviděl, jen se držel mezi bílými čárami. Zajel jsem na truckstop a jezdil dokola tak dlouho, až jsem našel místo, kam jsem mohl najet popředu. Kdepak couvat, já už neviděl ani zrcadla, natož něco v nich.
Ráno jsem vyjel brzo, před sebou asi 250 mil do Oaklandu a naději, že to možná stihnu. Před Sacramentem je nejhorší váha, co znám. Slyšel jsem, že jsou horší, nevím, má zkušenost je tato: samozřejmě mě tam zastavili a začala prohlídka traku. Dopadlo to dobře, i když mně kontrolovala ta nejprotivnější inspektorka v severní Americe.
Naštěstí, díky Bože, tam byl taky hodný dědoušek, který obsluhoval váhu. Rozhodl se pomoci, vzal můj deník (log book), otevřel, zalapal po dechu, otočil oči k nebesům a honem to zase zavřel. Když inspektorka natáhla ruku po logu, on povídá: "To už jsem kontroloval, to je v pořádku."
Já mu chtěl políbit zadnici nebo aspoň ruku, ale nemohl jsem udělat nic, než se na něj podívat. On ten pohled pochopil, usmál se, a protože stál za inspektorkou a ta na něj neviděla, pohrozil mi prstíkem.
Do přístavu jsem dojel včas, tři palety buráků pro americkou ambasádu v Hong Kongu vyložil a hurá do Los Angeles, kde jsem měl následující ráno vykládat zbytek.
Cestou mně samozřejmě zastavili ještě na jiné váze, zase na kontrolu. Zeptali se, kdy mne kontrolovali naposled a když jsem jim řekl a ukázal papír, že ten den ráno, nechali mne jet.
V úterý ráno, to už jsem stál u rampy a vykládali mě, vidím, jak z traku hned vedle vykládají stejný náklad jako můj. Dal jsem se do řeči s řidičem a dověděl se zajímavé věci. Oni byli v Cometu v Bostonu, odkud byl náklad ve středu, o den dřív než já. Píšu oni, protože na traku byli dva řidiči, kteří mohou jet takřka nepřetržitě a ty palety s buráky už tam u vrat stály.
Proč, když to tolik spěchalo a bylo třeba stihnout loď. ty zatracené buráky nenaložili jim? Vrtalo mi to hlavou, ptal jsem se, kde se dalo a brzo jsem znal odpověď. Za náklady do oblasti San Francisca se platí víc než do Los Angeles a okolí. Nevím proč, ale je to tak.
Tak já se ženu, div se u toho nezabiju, aby můj šéf vydělal víc? Proto jsem seděl v neděli za volantem osmnáct hodin?
Já riskuju pokutu na váze za hodiny ve službě jen pro něj? Pokuty nejsou malé, známý platil za falšování /a to jsme dělali všichni), $ 1600,-. Za cestu na východ a zpět jsem dostával $ 850.-, bez ohledu na to, jak dlouho trvá a kolik zastávek mám.
Tak takhle teda ne! Jenže - kde vzít honem jinou práci?
MICHAL
Jinak díky, krásně se to čte!
"drivers will have to stick to a schedule that requires taking a 30-minute break in the first eight hours of driving, cut the maximum workweek to 70 hours from 82, and "restart" those 70 hours with a 34-hour break once a week".
Jednou me u toho nachytal sef a netvaril se moc nadsene. Ja mu jen rekl, ze kdybych nezastavil, vyplnovali bychom ted accident report. On jen praskl dverma pickupu a odjel. Ale na konci sichty me podekoval za dobrou praci.
