Jeli jsme dlouho, viděl jsem ulice, kde mi šel mráz po zádech, ohně v sudech a u nich podivné lidi, v oknech domů ani světélko, nad námi most dálnice nebo vlaku, ono je to nakonec jedno. Vyjeli jsme odtamtud a najeli na mou starou známou dálnici. Kus po ní a pak kus po ulici, zastavili jsme v druhém pruhu, u chodníku není místo.
Řidič mi řekl, ať si s tím nedělám starosti a jdu spát, bát že se nemusím, ale dveře ať mám zamčené. Ráno jsem zjistil, že stojím na poměrně živé hlavní ulici, vysloveně blokuju provoz a nikomu to nevadí. Řidiči aut uskřípnutých u chodníku za mnou jeli po chodníku na nejbližší roh. Přes ulici byl servis a tam mi řekli, že můj kardan má atypické rozměry a že ho nechali někde na zakázku vyrobit. Pozdě odpoledne byl můj trak spravený, zaplatil jsem pomocí comcheck, o tom už jsem se zmiňoval, a přišel čas nového útoku na Manhattan.
Znovu po dálnici na západ, znovu Amsterodam, ale to už jsem věděl, nechal jsem si to podrobně vysvětlit, kudy na Broadway. Našel jsem ji snadno, ale: co mi dosud nikdo neřekl a já netušil bylo, že v systému newyorských přísně pravoúhlých ulic je Broadway výjimkou, vede šikmo. To by moc nevadilo, pokud ovšem nechcete udělat to, co jsem měl v úmyslu já, totiž jet rovně. Vždy když Broadway kříží jinou ulici sever - jih, je ve středu toho X parčík a hlavně ozdobný plot, rovně nelze.
Musel jsem lehce doprava, příští ulici doleva a zase doprava na Broadway. Určitě existuje jiný způsob, jednodušší a rychlejší, ale netroufl jsem si to zkoumat. Newyorské křižovatky jsou další věc, kterou jsem se teprve musel naučit. To, že na semaforu je červená, nevyvede chodce z rovnováhy, mašírují dál.
Čekám. Mám červenou, oni přecházejí, pak mám zelenou a proud se nezastavil. Koukám, jak to dělají ti vedle mne, jak je to jednoduché. Pomalu se rozjedou a lidi ucuknou. Zkusil jsem to taky a oni ucukli. Jen jednou jsem musel zase dupnout na brzdy, to když jsem zahlédl, jak těsně před mým oknem se pohybuje kulich. Zbytek toho černocha na kole nebyl vidět, neucukl, měl silnější vůli než já.
Konečně je tu moje Grand street, samozřejmě je jednosměrná a samozřejmě v protisměru. V tu dobu už jsem tak otrlý, že klidně jedu dál, na dalším rohu doprava a jsem uprostřed davu aut jedoucích do Holand tunelu. Ústí vidím před sebou, i s výstražnými značkami, že tunel je jen 12 stop a 6 palců vysoký (381 cm), přesně o stopu míň (30cm), než jsem já. Prodral jsem se nějak ke kraji, odbočil doprava a pak ještě jednou, konečně jsem v Grand street a utrpení stále není u konce.
Ve vjezdu do dvora, do kterého potřebuju zacouvat, je požární hydrant. Ne uprostřed, u kraje, ale přesto tak šikovně, že nemám šanci. Nechal jsem tam trak stát a šel se zeptat dovnitř, jak to dělají jiní. Dostal jsem dobrou radu: mám přijet v protisměru, pak to jde. Byl jsem rozhodnutý to udělat, ale mnohem později. Byla doba odpolední špičky, ulice plné lidí jedoucích z práce, musím počkat, ale někde úplně jinde, blokuju ulici.
Najednou se stal zázrak, od chodníku odjelo zaparkované auto, přesně proti díře ve zdi do "mého" dvora. Rozhodnutí bylo dílem okamžiku. Na protější straně ulice je tiskárna, také se dvorem. Vjel jsem tam a nacouval jsem přes ulici, skrz tu díru ve zdi, do mých vytoužených míst. Vykládání bylo jako vždycky, spousta dřiny, ale protože tohle byl opravdu malý podnik, nebyl tam ani nikdo, koho bych na to najal. Naštěstí mně pomáhal jeden z místních pracovníků.
Bylo devět hodin, půlnoc v Kalifornii, když jsem byl konečně vyložený. Zavolal jsem můj podnik, co jako mám dělat dál. Šéf mi začal starostlivě vysvětlovat, že New York není místo, kde by měl člověk zůstávat, pokud nemusí a že by bylo nejlepší, kdybych odtamtud odjel. Jak rád jsem ho poslechl.
Vyřítil jsem se ze dvora, protisměrem, první ulicí doprava a rovně a rovně na stosedmdesátou, kde jsem den předtím čekal na pomoc. Měl jsem moje zápisky s návodem, jak se odtud dostat, projel jsem znovu těmi strašlivými místy a bylo mi to jedno.
Jen pryč odtud...
Přejel jsem znova Washingtonův most do New Jersey, kde na křížení dálnice I-95 a I-80 je velká rest area, plná traků. Chvíli jsem se tam motal, ale nakonec jsem našel cosi jako místo k zaparkování.
Honem do postele a spát a spát...
MICHAL MÁLEK
Těším se na každé pokračování, ale nějak není, co dodat.
Prvni roky po prijezdu do USA jsem mela stresy z hledani novych mist, kde jsem musela jet. To se vzdycky muselo vyhledat pres internet a vytlacit mapu s jizdnimi instrukcemi. Ja jsem totiz postizena orientacni neschopnosti. Kolikrat se mi stalo, ze jsem se stratila i pres ty instrukce a pak si muj manzel vychutnaval telefonaty:
Ja jsem se stratila.
A kde jses?
Nevim. Kam mam jet?
Nejdriv mi rekni kde jsi.
Ale ja nevim. Tak mi rekni kam mam jet?
Pak se ale objevilo GPS a muj zivot se poradne zjednodusil. No a dneska uz ma to GPS kazdy telefon. Tomu ja rikam pokrok.
Ja vim, kupa lidi tenhle problem nema. Ale pro mne je to otazka "zivota a smrti". Nekdy sjedu z cesty jenom pro radost slyset damu v mem GPS uklidnujicim tonem vysvetlit mi novou jizdni drahu. Zivot ma sve vyhry. .Ja osobne prdnostne.....
