Jak řekli, tak i udělali. Správný exit jsem našel snadno i když jsem se třásl jak vzácný pes. Ale je tady malý problém, v mapě nebylo že 178. ulice je jednosměrná. Pojedu teda doprava příští ulicí, co má být.

     Už si nepamatuju, jak se to tam všecko semlelo, motal jsem se tam v jakýchsi ulicích a uličkách, až jsem nakonec málem nevěděl kde jsem. To "málem" pramení z jediné jistoty, kterou jsem měl, že jsem v New Yorku. Pak jsem uviděl zaparkované policajty, seděli vevnitř a bavili se. Zastavil jsem a letěl k mým zachráncům a spasitelům. "Prosím vás, kde je tady Broadway?"  Koukali na mně jako na opilce, který netrefí domů, a nechtěli se se mnou bavit.

     Ukecal jsem je nakonec natolik, že mi řekli, abych jel za nimi. Vyrazili vpřed, vlastně vzad, museli se nejdřív otočit. Já přeběhl ulici, aby mi neujeli, vlít do kabiny jak netopejr do tunelu, a za nimi. Byl to kousek, jeden blok dopředu, vlevo a nahoře na kopečku už vidím semafory a ceduli Broadway...  Je vyhráno, už nejsem ztracenej.

     Jenže, nic na světě není jednoduché, ani tohle nebylo.

     Ten kopeček byl kapku hodně moc do kopce, spíš tak jak na střechu krkonošské chalupy. Na sedadle jsem ležel jak v Apollu, ale přede mnou je Broadway. Konečně! Pak na semaforu padla červená a já, slušně vychován, jsem zastavil - a to byla chyba. Měl jsem za sebou plně naložený trajler a žádnou zkušenost.

     Dnes už vím, že jsem zastavit neměl, protože když jsem se chtěl na zelenou rozjet, trak se vzepjal, pak něco křuplo, já uslyšel zvuk, jako když se koulí roura po dláždění a trak se rozjel dozadu... Zabrzdil jsem, vylezl ven, kouknu pod trak a hele, támhle u zadních kol leží ta "roura". Byl to můj kardan.

     Pro technicky neznalé vysvětlení: je to hřídel nebo osa, která spojuje převodovku se zadními koly (odborníci prominou, vysvětlení je pro laiky) a jak se točí, přenáší sílu motoru na kola. Tak teď už to jet nemohlo.

      V tu chvíli u mně zastavili další policajti, že tam nemůžu parkovat a abych koukal vypadnout. Já na to, že nic jiného si nepřeju, ale nejde to a ať mi zavolají odtahovou službu. To je v Kalifornii běžné, oni jsou tam mimo jiné od toho, aby silnice byly průjezdné a postarat se o odstranění překážky je v jejich pracovní náplni. Oni to mají vlastně na starosti všude, snad mimo tohohle města.

     A tak tedy, to že prý ne, že to je můj problém a abych se ztratil. Já zas že to nejde a že když nemám kardan, že nemůžu jet a když mi tu pokutu dají, že to stejně nepojede. Zkusili to tedy jinak. Že když nemůžu dopředu, dozadu s kopce to pojede samo. Nejsem sebevrah, nezkusil jsem to. Naštěstí na rohu byl dispečer místních městských autobusů, nesmírně hodný člověk, představte si, rodiče byli Češi a on byl celý blažený, že mi může pomoct.

     Byla tam telefonní budka, chvíli hledal v seznamu, pak někam telefonoval a nakonec mi rozechvělým hlasem řekl, že ať si sednu do traku, že pro mně přijedou. Děkoval jsem mu jako zachránci mého života, já to ostatně tak i cítil.

     Řekl mi, že mu už skončila služba a tak pojede domů, ale dal ještě mi papírek s telefonním číslem na servis, co pro mně má přijet, a abych jim čas od času zavolal. No co jsem měl dělat. Když se to stalo, byly čtyři hodiny odpoledne, mezitím se setmělo a čas pomalu ubíhal. Kouřil jsem a sledoval hodinky, provoz ve městě a provoz kurev na rohu.

     Tak tedy čekám. Je pozdě večer, já sedím za volantem, kouřím, sleduju provoz ve městě a ty ženský, a taky mám strach. Přece jen ta všechna newyorkská varování, možná to přeháněli, ale přece jenom. Za mnou zastavilo auto, ale nic na světě mě nepřiměje, abych se šel podívat, co se tam děje. Čert vem tu pitomou zeleninu, že jsem sem lezl...

     Už odpoledne jsem z budky zavolal do skladu a informoval je, že nepřijedu, protože to nejde. Oni že to nevadí, hlavně ať nechám jet chlazení, všechno bude v pořádku.

     Čekám. Už je po půlnoci, každé dvě hodiny volám servis, oni říkají:  zamkni se v traku a čekej. Čekám. V půl druhé se objeví můj zachránce. Zastavil v křižovatce, vytáhl lano a ze všeho nejdřív mně vytáhl z toho kopce na rovinu do křižovatky.

     Přitom na tři čtvrtě hodiny úplně zablokoval dopravu a bylo mu to fuk. A já vůl musel zastavit na červenou!! Poručil mi zůstat sedět v kabině a ani nedutat, a já mu rád vyhověl. Najel pak těsně přede mně, zahákl lana za přední osu, nadzvedl trak, uvázal můj přední nárazník k mohutné traverze na jeho traku a vyjeli jsme.

    Já seděl v své kabině, houpal se jak na houpačce a zapisoval si do notýsku, kudy jedeme. Byl to ten nejlepší nápad, jaký jsem toho roku měl. Stál jsem na rohu 170. ulice a Broadwaye a nemínil jsem už anabázi hledání Broadwaye absolvovat znovu...  

.