Kousek za hranicí do Wyomingu je další přenocovací místo, jeden z těch opravdu ošklivých truckstopů. Parkoviště není ani vyasfaltované, vevnitř všude špína a smrad, ale co je to platné, máte za sebou 630 mil...

     Je čas zastavit a odpočinout si, najíst se, umýt, a jít spát. Další den potom 380 mil Wyomingem. Je to krásná země, pokud máte rádi zvláštnosti. Hory, žádné stromy, jen nějaká kleč a jiné roští. Náhorní planina kde neroste skoro nic, žije tam málo lidí.

     Na celé trase, celkem 402 mil, je 19 měst, ovšem jsou to města podle amerických zvyklostí. Některá jsou taky jen benzinová pumpa, obchod a maličká restaurace. V domku vedle bydlí majitel s rodinou (personálem). Tu a tam je vidět motel: dlouhý barák, troje, čtvery dveře s čísly. Jak to vypadá uvnitř nevím, nejsem dost odvážný.

     Opravdových měst je na trase pět: Evanston, Rock Springs, Rawlins, Laramie a Cheyenne. Je tam zkrátka živo.

     Za Laramie je jediný Wyomingský kopec, který stojí za povšimnutí, průsmyk nahoře je ve výšce 2633 metrů nad mořem. V Laramie byl slunečný červnový den, nahoře blizzard a ve vánici jsme sjížděli dolů do Cheyenne.

     Pak vjedete do Nebrasky a vše se změní jako mávnutím proutku. Hory jsou pryč, všude zeleno, sluníčko svítí, kolem pole a hlavně krávy. Taky brány a cedule, že je dálnice zavřená. To v zimě, když padá sníh tolik, že už to nemohou zvládnout, tak zavřou vrata. Až přestane sněžit, uklidí dálnici a jezdí se dál.

     O vzrušující Nebrasce jsem psal už minule, na míli 426 čeká truckstop, kde zase spíme. Dnes jsme ujeli hodně, skoro 800 mil. Wyoming je sice v horách, ale jen jeden prudký kopec. Nebraska je rovina, můj trak jede až 75 mil za hodinu (120 km/h , cesta pěkně ubíhá. Povídáme si cestou o všem co nás jen napadne, oba máme vyschlo v krku, ale je nám dobře.

     Na CB radiích nemáme naladěn celoamerický "trucking channel číslo 19", abychom si mohli povídat česky. Ostatní řidiči nemají rádi, když nerozumí, ale takhle zase my neslyšíme žádné zprávy o tom, co se děje kolem nás. Mám strach, co na mě čeká na konci, sám v New Yorku a navíc musím vjet přímo do města, ve kterém jsem byl jen jednou a to ještě omylem, když mi Franta vysvětloval, že se mi to v žádném případě nesmí stát.

     Slyšel jsem už dřív řidiče vyprávět o tom, jak v New Yorku přežít. Hlavní místo, kam se vozí zelenina, je NYC Produce Terminal Market in Hunts Point (měl jsem štěstí a nikdy jsem tam nebyl). Přijet se tam musí až po půlnoci, protože do té doby není kde zaparkovat.

     Slyšel jsem vyprávět, jak zastavil řidič na červenou a viděl v zrcadlech, jak přiběhl jeden s velikými kleštěmi na uštípnutí zámku, pak viděl, jak se otevřely vrata traileru, přijely dva vysokozdvižné vozíky a když mu padla zase zelená, měl o dvě palety jahod míň. Byl chytrý, nevylezl.

      No, mrtví svědci nemluví.

     Zdeněk mi dával takové a podobné pokyny, jako že nesmím v žádném případě zastavit, ani když se mi před trak pohrne žena s kočárkem. Neboj se, říkal, dítě v něm stejně není. Když zastavíš, zabijou tě a ukradnou náklad i s trakem. To bylo hodně povzbuzující...

     Další den 40 mil do Iowy, ta měří 300 mil a jsme na hranici do Illinois, kde je konec s 65 mílovou rychlostí (105), už jen nudných 55 (88). Illinois měří asi 150 mil, potom přijde Indiana, zase asi 180 mil a Ohio. Tady už jsme v území turnpike, dálnic, kde se platí mýto. Celá Indiana a Ohio se musí platit, ale že by byla silnice o něco lepší, to tedy není. Jediná pozoruhodnost je, že je to placka k uzoufání, ani křoví, natož stromy.

     Tak jak je náš západ divoký a půda neobdělaná, tady jsou kolem pole a pole. Jedeme Ohiem a už je tma. Zdeněk jede první, už si ani moc nepovídáme, jsme unavení a chce se nám spát. Předjíždí nás trak a já najednou vidím, jak se Zdeněk pomaličku stáčí doleva a vytlačuje toho druhého na kraj. Zařval jsem do mikrofonu:"DOPRAVA!", a viděl jsem jak sebou škubnul. Pak už se ozvalo: "Dík, já už spal, musíme brzo někde zastavit".

     Máme za sebou asi 780 mil (1250km), kvůli nižší rychlosti to jde pomalu a my doháníme, co jsme prolajdačili v Nevadě a v Utahu. Zdeněk na mně promluvil přesně v okamžiku, kdy jsem si pokládal hlavu na okno, protože "teď je to kousek rovně a tak si můžu zdřímnout".

     Ještě 10 mil a je tu odpočívadlo číslo 7 a hlavně parkoviště. Už mi nevadí, že za mnou na traileru řve motor chlazení. Nevadí mi, že mi do okna svítí světlo na parkovišti, spát, jen spát. V noci jsem se pak několikrát vzbudil hrůzou, že spím za jízdy. Předním oknem jsem viděl na dálnici, od které mně odděloval jen pruh trávy. Viděl jsem koncová světla těch, co projížděli kolem, slyšel řvát motor, takže asi jedu.

     Ráno jsme vyskočili jako křepelky, no křepelky, spíš kachny. Do místní restaurace na snídani, ta musí být pořádná, během dne není na takové blbosti, jako je jídlo, čas. Čtvrtý den cesty, do New Yorku asi 620 mil (1000 km), večer tam budu, v noci vykládám. Při snídani jsem do velkoobchodu kam jedu, zavolal, ohlásit se a požádal je o "directions", to je Američany oblíbený, mnou dodnes nenáviděný termín pro popis cesty. Naštěstí byl se mnou Zdeněk, já s bídou rozuměl kalifornské angličtině. Té východoamerické téměř ani slovo.

      Popsali mu krásně, jak se tam dostat a on mi to česky převyprávěl: Přejedu George Washington Bridge, exit Broadway, po Broadway na jih až na Grand street, tam doprava a hned napravo to je.

V Pensylvánii jsme na sebe se Zdeňkem zavolali ahoj, já jel dál po I-80, on odbočil na sever, po I-81.

     Konečně je tu Washingtonův most, přejíždím ho a jsem opravdu v New Yorku! Dokázal jsem to, New Yorčané, jste zachráněni, máte co jíst!

     Už jen vyložit, a pak náklad domů.

MICHAL MÁLEK