Moje nejstarší vzpomínky bohužel nejsou spojené s příjemným zážitkem... asi proto se mi v hlavě tak pevně uchovaly :-). Jako prďola jsem měla nedovyvinuté stříšky na kyčelních kloubech (jestli to správně pojmenovávám) a to se tehdy řešívalo takovými příšernými železnými postroji, do kterých se nožičky napevno zafixovaly. Spát mohlo miminko jen na zádech - však od té doby mám tvar lebky zvaný "ufoun" :-).
Tak tedy moje nejranější vzpomínka je, že ležím (nebo sedím - to přesně nevím, ale vidím před sebe) na stole v kuchyni a blíží se ke mě moje máma s těmi železy v rukou. A děsně já brečím, protože do toho nechci. Dodnes dokážu přesně popsat celou kuchyň, jaký je tam nábytek...
Když jsem to v dospělosti mámě vyprávěla, tak mi říkala, že není možné, abych si to pamatovala, protože to muselo být mezi mým cca 6 - 12 měsícem - tehdy jsem měla ty postroje a naši pak předělávali celý baráček, takže i kuchyň se změnila. Každopádně, když jsem jí to všechno popsala, co si pamatuju, tak to přesně souhlasilo to.
A taky mi zpětně říkala, jak jí rvalo srdce, když mě musela zavírat do těch želez, protože jsem pokaždé řvala jak tur... No, nemaj to ty mámy lehký ....
Docela by mě zajímalo, co by na tento postup řekli doktoři dnes, protože kvůli té "železné" fixaci mám kyčelní klouby sice dovyvinuté, ale hodně omezené v rozsahu pohybu (aspoň si to tak laicky odvozuju) ... a to je např. v tancování v celku handicap :-))).
TINA
(pozn.red.: hledala jsem hledala, ale ty kovové postroje jsem nenašla. Sama si ale pamatuju,
že jsem párkrát viděla, že to snad dokonce bylo na nějakém prknu, na které
se mimčo položilo a pak se tam přikurtovalo...
Chudinky malý....
Tohle jsou "Pavlíkovy třmínky", které se používají dnes
- podle komentářů maminek to také není nic moc,
dětičky také zoufale řvou a hlavičku mají jakbysmet slehlou...
Jinak ta "železa" si lze pro představu přiblížit filmem Forrest Gump, který je tam jako kluk nosil. Měla jsem spolužáka, který je nosil ještě v první třídě.
A pamatuji si na maminku s holčičkou co byla přikurtovaná k té desce, to byly mučidla. Ta holčička v tom postroji byla strašně dlouho, byla už tak veliká a pořád ho měla. Co se používá teď? Nevidím ani jedno, ani druhé. Nevíte?
Já už ne (zkrátily se mi svaly)
s těmi třmeny to nebylo zase tak hrozné, navíc jsem je oblíkala pod dupačky, takže nebyly vidět. Dcerka se v nich naučila rychleji sedět, lézt a pak i dřepět - do stoje ji to nepustilo... Lepší tohle než doživotní následky...
místo třmenů (u lehčího postižení) se dává tzv. frejova peřinka´-- jako široké balení s kšandama - ale je v tom tak pekelné vedro, že v létě jsou výhrou řemínky...
Já si z raného dětství nepamatuju vůbec nic. Moje první vzpomínky jsou z doby, kdy mi byly asi dva roky, tatínek byl vážně nemocný, mamka lítala z práce rovnou do nemocnice a mě vychovávali babička s dědou v Ostravě. Pamatuju si, jak mě babička honila kolem stolu se lžičkou rybího tuku, jak jsem si při sáňkování s dědou prokousla jazyk, jak jsem měla oblíbené tričko se slávistou, jak mi babička četla Medvídka Pú. A jak si mě pak naši vzali zpátky domů, jak se potom narodila ségra a babička s dědou jezdívali každou sobotu po obědě na návštěvu. A když pak kvečeru odjížděli, prosila jsem, ať mě vezmou s sebou "domů". A to jsme potom s mamkou a babičkou všechny tři brečely.
