Když hledám své nejstarší vzpomínky, zjišťuji, že jich moc nemám. Vybavuje se mi babiččin pes Punťa, huňatý ořech, který miloval sníh. Vždycky, když každý rok poprvé napadl, válel se v něm jako blázen. Jednou jsem se rozhodla, že na Punťovi pojedu z náspu...
Chtěla jsem takhle sjet z poměrně vysokých (pro malé dítě) schodů u vchodu do domu. Jenže - Punťa byl jiného názoru. Sedl si na zadek a já se skutálela dolů... A tenkrát jsem viděla něco, co už nikdy ne - ten pes se mi na plnou hubu smál!
Kousek od těch schodů bylo klasické hnojiště, po kterém se promenádovaly slepice. Od chodníku ke dveřím byloodděleno dlouhým dřevěným bidlem, dospělému po kolena, mně k pasu… Jednou jsem se přes něj převážila, hlavou napřed - a bradou to vzala o betonový okraj hnojiště. Ještě teď cítím skousnutý jazyk a oteklou čelist...
Za plotem začínal zřejmě strašně divoký svět, kam mě babička moc při hlídání nepouštěla, asi věděla proč. Za brankou byla cesta a za cestou potok, hluboký asi metr dvacet, s kolmými, kamením vyzděnými břehy. Fascinovalo mě, když jsem se pomalinku, kousek po kousku, sunula špičky nohou přes okraj – dál a dál. Ještě kousek, ještě kousek, než přijde ten děsivý okamžik, kdy spadnu do vody… Moc jí tam nebylo, byla smrdutá, plná pulců a žab a já v tu chvíli začala vřískat jak opice a dědeček, o 66 let starší než já, mě vybíhal zachraňovat.
Za čas mi otrnulo a zkusila jsem zážitek znovu. Dnes bych se nepustila do žádné aktivity, kdy jen trochu hrozí, že ztratím kontrolu - nikdy bych neskákala na gumě, z padáku a tak.
Jedna z nejstarších vzpomínek je ta, kdy jsme s našimi sousedy byli v zoologické zahradě na Kopečku v Olomouci. Nepamatuji si jediné zvíře, jen to, že jsem tam dostala cukrové korále a vydržely mi celou cestu domů. Zřejmě jsme tam byli společně se sousedovic synem na kočárku, protože i když jsem dávno chodila, vybavuji si, že kousek od domova, už se smrákalo, jsem ležela a vezla se na něm, koukala na oblohu a při tom rovnou z krku cumlala ty korále…
Do školky jsem nechodila, hlídala mě babička s dědečkem. Po obědě jsem měla spát u nich v kuchyni, stála tam postýlka se síťovými postranicemi a já místo spaní strkala nohy do těch ok, houpala si prsty a sledovala, jak babička myje ve škopku nádobí a čas od času na mě houkne.
Když jsem se hodně nudila, snesl dědeček z půdy ručně dělané houpací kohouty a já se v nich houpala až do maximálního záklonu a předklonu, užívala si chvíli těsně před tím okamžikem, než se převrátí… Když nad tím tak přemýšlím, holdovala jsem tehdy jistým dávkám adrenalinu...
Z toho jsem vyrostla, zřejmě s narozením svých dětí.
Pamatuju si taky, jak jsem viděla tátu dvakrát brečet, jednou, když mu umřela jeho babička, která ho vychovávala, když jeho máma musela vydělávat jako zadlužená vdova na živobytí. Podruhé měla jeho maminka infarkt a on mi vysvětloval, co se stalo jejímu srdci. Měla jsem asi čtyři roky a utírala jsem mu dlaněmi slzy… Babička to přežila a já si tenkrát poprvé trochu uvědomila, že táta není obr, co zažene všechno zlé.
V posteli se mnou spával méďa ze žlutého plyše, sestra mu později ukroutila obě oči. Když jsme vyklízeli pozůstalost po prarodičích, našla jsem ho zaprášeného na půdě. I když byl dost olysalý, vyprala jsem ho, přišila mu místo očí knoflíky a nějaký čas si s ním hrával i můj starší syn.
Pamatuji se, že u babiččina domu byla malá zahrádka a já si tam sama chodila trhat mrkev. Půda tam byla za generace tak vyhnojená, že když jsem se zapřela jednou rukou o zem a druhou táhla mrkev, ta zapřená ruka mi často zajela až po loket do kypré humusovité hlíny. Co už si nepamatuji, ale co mi vyprávěli, je, že jsem byla hodně zvědavá a společenská. Šel–li někdo kolem plotu, dávala jsem se s ním hned do řeči, a když se nabídl, že si mě vezme s sebou, ochotně jsem natahovala ruku… A taky jsem prý byla čistotná. Když mě poprvé vzali k máminé sestře do nového panelového bytu, byla jsem uchvácena. Hlavně splachovacím WC, my totiž bydleli v domě bez koupelny. Suchý záchod na dvoře a večer vanička v kuchyni. U tety jsem proto co chvíli chodila kontrolovat tu báječnou místnost.
Když se po mně pak šla máma podívat, zjistila, že si v tom malém „umyvadélku“ cachtám ručičky.
Ale to už jsou vzpomínky pouze zprostředkované. Vlastně - ještě jedna poslední osobní. Jsem levačka a naštěstí už jsem vyrůstala v době, kdy se upustilo od násilného přecvičování levorukosti. Kromě mého strejdy. Ten, jak viděl, že něco držím v levačce, strkal mi při návštěvách mou levou ruku za gumu punčocháčů nebo tepláků, abych ji nemohla používat. A pak mi taky bral mou lahvičku s čajem, kterou jsem vždycky pila na noc.
Úplně živě vidím, jak jsem se letěla schovat za babiččinu kredenc pokaždé, když s tetou přijeli na návštěvu. Vnitřně jsem věděla, že to strejda dělá z legrace, ale současně jsem pociťovala takovou jakousi vnitřní hrůzu z toho, že někdo narušuje můj svět a mé rituály a návyky.
Včera mě překvapil můj 21letý syn. Nějak přišla řeč na vzpomínky a on mi řekl, že si vůbec nepamatuje, že bych se mu v dětství nějak věnovala, že si pamatuje jen akce s dědou... To mě docela dostalo, protože jsem ním odmala tvořila, kreslila, zpívala, recitovala, stavěla ze stavebnic, chodila po procházkách… prostě učitelské dítě.
Paměť je ale nevyzpytatelná. Tak jen doufám, že se na mě s postupujícím věkem moc nepodepíše skleróza, kterou máme pěkně posichrovanou v rodinné anamnéze, a že vždycky dobře trefím domů...
IVA
