Otázka - kde se tam k čertu bere sníh?? - to byla moje první reakce na velkou solnou pláň u Boneville. Bílo vpravo až do nedohledna, bílo vlevo a při pozorném pohledu je tam kdesi v dáli vidět proužek vody, a z ní trčí hory.
Silnice vede po nizoučkém náspu, jeden násep pro dva pruhy vpravo, druhý pro směr na západ vlevo. Občas jsou spojené úzkým proužkem, jako šprušle žebříku, to aby se policajti měli kde otočit. A hlavně rovně. Padesát dva mil (83,6 km) rovně jako podle pravítka. Žádné řidičské rovně, ale absolutně rovně. Okolo nic než sůl a pak vítr. Bože, jak tam to umí foukat. Jel jsem tamtudy jednou směrem na západ, poměrně lehce naložený a fičelo to. Srovnal jsem si trak podle spáry v betonu a podvozek traileru byl o dobrého půl metru stranou..
Pak přijde lehýnká zatáčka doleva a zase rovně, ale už jen asi 20 mil. Náhle se dálnice začne na místní zvyklosti podivně klikatit, po stranách už také není sůl, ale voda a jsme v Salt Lake City, městě nejhorších řidičů v Americe. Možná jsou jinde horší, nevím, ale každopádně se tady na Severozápadě říká o špatných řidičích, že snad musí být z Utahu, jinak to není možné. V Salt Lake City se naše I-80 kříží s I-15, vedoucí ze San Diega v Kalifornii přes Nevadu, Arizonu, Utah, Idaho a Montanu do Kanady.
Zároveň s I-15 je to i I-84, jsme na jednom z mála vzácných míst, kde můžete jet na sever a na východ najednou. What a country... I-84 vede z Portlandu a kus za Salt Lake se spojuje s I-80. Osmdesátka opouští Salt Lake do strmého kopce, projede Park City, známým lyžařským střediskem, a na druhé straně hor se spustí dolů, aby znovu stoupala na horskou pláň Wyomingu.
Krajina je tu nádherná, lesy a louky a protože traky jedou opravdu pomalu - rychlost 15 mil za hodinu je asi tak vše, co se dá z motoru vymačkat - je spousta času na obhlídku. Vyplatí se zajet si asi třicet mil na sever na I-84. Celkem je to asi o čtyřicet mil dál, ale o hodinu blíž.
Vjezd do Wyomingu provází nezvyklá procedura: na váze se musí zastavit, zaparkovat, jít dovnitř a ukázat jim doklady. Wyoming ještě neobjevil výhodu nálepky zvenčí kabiny. Vy jim ukážete svoje doklady a oni vám dají papírek z bločku, s natištěným znakem Wyomingu - kovbojem na koni na zadních nohou, na to napíší fixkou datum. To si musíte nalepit zevnitř na přední okno, dají vám na to i kousek průhledné pásky.
Zvenčí je tak vidět, kdy jste do Wyomingu vjeli. Proč, to ovšem nevím.
Váhy, to je snad námět na nový odstavec. Za používání silnic a dálnic se platí silniční daň. U osobních aut se míle ujeté v jednotlivých státech nesledují, ono to snad ani není možné. Daň je zahrnuta do ceny benzínu a tankovat se musí. Trak má nádrže obvykle na 300 galonů (1135 litrů), ujede na ně 1500 mil (2400 km). Tankovat tak často nemusí a státům by utíkaly peníze. Proto podniky vedou evidenci, kolik jejich traky ujely v kterém státě mil. Některé státy na hlídání úplně kašlou, jako třeba Nevada, stačí jim výkazy, které jim podniky pošlou. Šidit nejde, ve výkazu o cestě z Kalifornie do New Yorku nemůžete přeskočit stát.
V Arizoně používají kartu, o které jsem už psal. Nové Mexiko má na to zvlášť chytré úředníky. Přijedete na váhu, zastavíte a z okna ukážete knihu s povoleními. Ouřada se koukne na 15ti místnou kombinaci čísel a písmen, zapamatuje si ji, jde dovnitř a tam ji naťuká do počítače. Už ale zkoušejí vylepšení, traky které tam jezdí často, mají namontovánu na nárazníku plastikovou krabičku o rozměru asi 12x4x1 centimetr.
Uvnitř je něco, co působí na snímače u dálnice jako magnetofonový pásek na hlavy magnetofonu. Dráty k tomu nevedou, vysílačka to tedy není. Moje Idaho už zavádí něco podobného a další státy asi taky. Nevím, už tam nejezdím. Protože ovšem nic na světě nejde jednoduše, nemohou se domluvit a každý stát má svůj systém a svou krabičku, takže nahrazují jeden nesmysl jiným.
Potom jsou váhy jako třebas v Missouri nebo v Illinois, kde se musí zastavit tak, aby každá náprava traku byla na zvláštní váze. Pokud to nevíte, tak vás dořvou a vyhodí, že máte najet znova. Mají tam na to extra okruh, a proto na vysvětlující ceduli zřejmě nezbylo.
Při mé první cestě do Colorada jsem zas něco vyvedl já. Váha vypadala jako kalifornská, svítila zelená, tak pomaličku jedu přes. Najednou na mně začali hulákat z reproduktoru, nerozuměl jsem ani slovo. Jednak to bylo v pravěku mé angličtiny a hlavně to byl podle zvuku původní nádražní rozhlas z Hlásné Třebáně. Huhly huhly. Huhly! HUHLY!! HUHLYHUHLYHUHLYHUUUU!!! Podle cedulky je to obousměrná komunikace, budeme teda komunikovat. Povídám tomu člověku pěkně česky: "Jen se neposer, nádhero". Bohužel mi nerozuměl, ale přece jen ho to zaskočilo.
,
,
,
.
.
.
Řval na mě o něco pomaleji a to už jsem pochopil, že musím zastavit každou nápravou na váze. Já zas na něj, že tam má semafor a na něm svítí zelená a to všude na světě znamená jediné - že mám jet dál. Donutil mne odcouvat tak, abych byl zase před váhou a že si provedeme celou operaci znovu.
Dělal jsem co jsem mohl, on asi taky, ale nešlo nám to. Když rozsvítil červenou, dupnul jsem na brzdu, ale ještě jsem nebyl na váze. Bliknul zelenou, já se rozjel, on červenou, dupnu na brzdy a už zas bylo pozdě. Moc se mi to líbilo, ale jemu asi ne, protože ještě chvíli něco hulákal, pak se rozsvítila zelená, já se zas rozjel a červenou už jsem neuviděl.
Vzdal to, srab.
MICHAL MÁLEK
