Vše záleží na tom, co kdo bude nakládat a co je připraveno. Když přivezou zeleninu z pole, musí ji kromě přendání do jiných beden, očištění a zvážení nebo spočítání, také vychladit na předepsanou přepravní teplotu, což je mezi 34 a 36 stupňů Farenheita.

     Jednou mi naložili zeleninu teplejší a během hodiny mi z vlhkosti zamrzlo chlazení v traileru. Musel jsem zastavit a přepnout ručně na odmrazování. Trvalo skoro dvě hodiny, než ledovec uvnitř roztál, voda vytekla, a já mohl jet dál.

     Trailer má na přední straně vlevo krabičku s barevnými světýlky, které řidič vidí ve zpětném zrcátku. Když veze mražené výrobky, je to jednoduché, chlazení se nastaví na automatický provoz, který hlídá termostat. Když je potřeba chladit, nastartuje to sám motor, když je vychlazeno, zase se zastaví.

      U zeleniny je to jinak, chlazení musí jet pořád. Uvnitř je velký ventilátor, který nasává vzduch u podlahy, ta je v chladírenských trajlerech hliníková, s 2,5 centimetru širokými a hlubokými drážkami. Těmi proudí vzduch zezadu dopředu, je nasáván a vyfukován u stropu plátěným tunelem, který se táhne asi doprostřed délky traileru.

     Aby vzduch stále cirkuloval, motor chlazení jede bez zastávky, dokonce se nevypíná ani při tankování. Řidič sleduje světýlka, kde se musí střídat zelená (právě chladí) s bílou (volnoběh). Červená znamená odmrazovací cyklus, jako když doma odmrazujete lednici. Tady se přepnou uvnitř ventily a do výparníku místo studeného jde horké, to, co jinak ohřívá radiátor za vaší ledničkou.

     Můj náklad byla míchanice několika druhů zeleniny, bylo tam i několik palet jahod, pro které jsem musel jet zase jinam. K večeru jsem konečně vyjel a dojel jsem do Nevady, kde hned za Renem je město Sparks.

      Místní truckstop je první zastávka po přejezdu hor z Kalifornie. Byl čtvrtek večer, čtvrtý den na cestě a přitom jsem vlastně sotva vyjel. Na truckstopu jsem se potkal se Zdenkem, který také nakládal v Salinas, ale měl víc štěstí; vyjel až o den později než já a nemusel tak dlouho čekat. Zjistili jsme, že máme dlouhou společnou cestu. Já jel do New Yorku, on do Bostonu na Chelsey market, a že tedy až skoro na konec Pennsylvanie pojedeme spolu.

      Měli jsme před sebou tři dny společné jízdy a přemluvil mě, abych obětoval trochu peněz a koupil si za 35 dolarů to nejlevnější CB. Bylo mi líto peněz, doma neměli téměř co jíst, ale představa další noci na lavičce před kanceláří dost podpořila jeho přemlouvání.

     Ale anténa na traku byla, tu jsem kupovat a instalovat nemusel. Připojit provizorně těch pár drátů byla už jen maličkost a tak jsme si popřáli dobrou noc už bezdrátově, jako praví "truckers".

     Hned za vstupními dveřmi je obvyklá prodejna se vším, co může řidič na cestě potřebovat, od poznámkových bloků, přes základní nářadí jako je hasák a kladivo, pak nejdůležitější kus nářadí - klíč 9/16 palce na seřizování brzd, až po náhradní televizi, kdyby vám ta vaše vypověděla službu.

     Restaurace je vyzdobena sbírkou zbraní Johna Wayna, jo, stojí za to si je prohlédnout, až jednou bude čas...

     Když jsme se ráno probudili, svolali jsme se zase po rádiu, že už je čas na snídani a taky trochu té ranní hygieny. Ale hned, když jsem do záchodů vstoupil, jsem si uvědomil, že život trakařský není vůbec snadný. Bože, tam vám to po ránu smrdělo...

     Bylo brzo a uklízeči ještě nepřišli do práce. Parkoviště je tam veliké - i když jsem viděl větší. Sem se vejde „jen“ asi 400 traků. Což je minimálně čtyři sta lidí na šest záchodků...

      Dík, zuby jsem si ten den nečistil. Vlastně jsem se s tímhle setkal opravdu poprvé, předtím jsme byli dva řidiči, jeli jsme a jeli, na hlouposti jako je čištění zubů nebyl čas. Tenhle truckstop byl kdysi parádní, než ho ohlodal svými zubisky čas. Spal jsem tam potom ještě mnohokrát, ale to už jsem sebou vozil kanystr s vodou na ranní mytí.     

      Ale zpět k našemu cestování...  Pojedli jsme tedy pořádně po americku, čili hodně, a vyjeli.

     Byl jsem poprvé na severní trase, na Interstate 80. Viděl jsem poprvé nevadské pouště, konečně jsem uviděl Sierru Nevadu. Město Wandover stojí přímo na rozhraní Utahu a Nevady. V nevadské části jsou kasina a hotely, není tam snad jediný obytný dům, a zaměstnanci chodí bydlet do Utahu.

     A - najednou - koukal jsem na to, pak se podívám dopředu, protírám si oči a a ten divný přelud nezmizel! Obrovská sněhová pláň!!! To by nebylo tak divné, ale ona byla polovina června, venku horko až praštělo, tak kde se tam k čertu bere sníh??

MICHAL MÁLEK