Cestou domů už jsem věděl, že s Frantou do budoucna jezdit nechci, on byl docela fajn jako kamarád, ale pracovat s ním bylo za trest. Jak seděl za volantem, našel si svoji pohodlnou polohu, lehce natočen doprava a opřený o dveře, pravou ruku nataženou na loketní opěrku sousedního sedadla a tak vydržel bez hnutí sedět deset hodin. Jel a přemýšlel si kdoví o čem, sám říkal, že si v duchu promítá filmy.
Ty hrozné dálky a nedostatek čehokoli, čemu by se dalo věnovat trochu pozornosti, je hrozný. Třeba Nebraska: Vjedete do ní u Cheyenne ve Wyoming, vlevo je "úchvatná" podívaná na truckstop Antelope.
Potom zase míle a míle ničeho, protože savaně se jinak říct nedá. Ono se to tady vlastně jmenuje desert, přeloženo do češtiny je to poušť. Jenomže když se řekne poušť, každý vidí saharu a tohle přeci jen vypadá jinak. Pak vede dálnice 100 mil rovně, s občasným velmi vzrušujícím exitem...
Na 102. míli je město Big Springs, jméno je o něco větší než město samo. Zprava se připojí Interstate 76 z Colorada a je tam jeden z těch trochu horších truckstopů, "Kalumet". Dalších 296 mil je rovně až do Lincolnu, mírná zatáčka vlevo a teď už se musí dávat "pozor" na cestu, protože po 30 mílích rovně, na značce 426 znovu vlevo a pak mírně vpravo, ještě čtrnáct mil a jste v Omaze; na hranici do Iowy je to co by kamenem dohodil.
Já si vůbec uvědomuju, jak ty dálky a cestovní časy klamou. Když třebas přijíždíte do Arizony, je potřeba u váhy dát úředníkům něco jako kreditní kartu, oni ji projedou čtecí mašinkou a jejich počítač ví, kdo přijel. Totéž pak při výjezdu. A jejich daňový počítač ví, kolik mil jste jeli Arizonou a kolik silniční daně vám má připsat na konto. Kdysi tam museli řidiči zaparkovat a jít s doklady dovnitř. Dnes je v dosahu řidiče za volantem okénko, kde ouřada sedí a jednání probíhá z okna do okna. Kartu je potřeba mít připravenu, aby jeden nezdržoval.
Běžně jsem ji začínal lovit z desek s doklady 30 mil před váhou, i když jsem pochopitelně musel vědět, že to bude trvat ještě půl hodiny, než tam dojedu. Nemyslím, že by to bylo mou vrozenou zodpovědností, je to nedostatek jakékoli mozkové činnosti.
Mluvil jsem s mnohými řidiči a shodli jsme se, že je velmi časté až hrůzné, jak si nepamatujeme části cesty, kudy jsme jeli. Například: pamatuju si, jak míjím mile marker číslo 50 a pak najednou koukám, přede mnou je číslo 390! Ujel jsem 340 mil, (547 kilometrů, šest hodin) a nevím o tom!
Nepřejel jsem někoho? Nevím, nepamatuju se.
Franta mi vyprávěl, jak je to fajn, když člověk jezdí sám a na noc zastaví a vyspí se.
Na to jsem ovšem musel změnit podnik, Franta mi to ostatně doporučoval. Majitel podniku, pro který Franta pracoval, byl znám tím, že tu a tam nebyly jeho výplatní šeky podloženy penězi. Doporučil mi jiný podnik, kde majitelem byl Čech, na kterého všichni nadávali, ostatně na koho my Češi nenadáváme.
Zavolal jsem mu a řekl, že jsem o něm slyšel tolik špatného, že musí nutně být slušný člověk.
To se mu asi zalíbilo, protože mi řekl, že si mám vzít věci na cestu a přijet, pošle mne na cvičnou jízdu s někým, a pak že se uvidí. To jsem stále ještě neměl řidičák, ale dost našinců takhle začíná. Kalifornie je dobré místo, mít trucking company a vozit ovoce a zeleninu na východ, ovšem bláznů a zoufalců, kteří chtějí řídit, není nikdy dost...
Sbalil jsem si tedy raneček a vyrazil. Tentokrát jsem jel se Zdenkem, co si s americkým občanstvím změnil i jméno, protože jeho jméno i příjmení bylo pro Američany naprosto nevyslovitelné. Náš truck byl Freightliner cabover (po česku trambus) motor Cummins, 464 koní, devět rychlostí. Postel má jednu, ale zato "manželskou".
Shodou okolností jsme jeli zase do North Billerica, se Zdenkem jsme se poměrně slušně střídali. Byl pravý opak Franty, takřka neschopný dlouhé jízdy, chtělo se mu pořád, snad nudou, spát. Bezvadnej kluk, skamarádili jsme se a nějaký čas potom i navštěvovali, pokud nás osud nechal zároveň doma.
Řítili jsme se Amerikou, povídali si a všechno bylo dobré, dokud jsem neoněměl. Nefungovala nám klimatizace, měli jsme tedy pořád otevřená okna a ze suchého větru mi vyschlo v krku tak, že jsem jen sípal. J
Cestou na východ jsme se stavili u jeho známých, na předměstí Bostonu, vykoupali se u nich a vyspali v pořádné posteli.
Po vyložení v Billerice, tentokrát tam Ramon Gonzales nebyl a za vykládku jsme si zaplatili, jsme jeli někam do východního Texasu pro železnou rudu. Přidávají ji do jídla pro psy, kvůli obsahu železa. A tak jsme měli trailer plný pytlované železné rudy k dodání do Kalifornie, někam na sever od Los Angeles, na US - 99.
My se vrátili do Moreno Valley v Kalifornii, kde byl náš podnik, nechali jsme tam trak a jeli domů.
MICHAL MÁLEK
Díky moc, Michale!
