Bylo 15. května 1988, pět hodin odpoledne, sluníčko svítilo a já vezl New Yorčanům jahody. Na hranice do Arizony to bylo 55 mil (krát 1,6 - tzn. přibližně asi 90 kilometrů), záležitost na necelou hodinu. Nikoli však pro mne... Nicméně jsme tam dojeli a já doufal, že už bylo výuky dost a Franta si to vezme. On měl ale na věc jiný názor.
Přejeli jsme váhu, říkal, že to se musím naučit taky, a už byl zase v pelechu. A že ho mám vzbudit v Hollbrucku. Před tím mi ještě stačil říct na povzbuzenou, že za žádných okolností nesmím sjet z dálnice. Měl prý předtím s sebou kluka, který v každém státě sjel s freewaye na exitu číslo 40, protože jeli po Interstate 40, a on si ta čísla pletl.
Freeway je značená od západu na východ a od jihu na sever značkami, mílovníky snad?, v originále milemarker. Podle nich víte, kde jste, kde se co událo, z radia se zase dovíte, kde číhá policajt. Exit do truckstopu u Hollbrooku je na milemarkeru 292, což jsem ovšem na nulté míli netušil. Aby mi cesta ubíhala, strčil jsem do rádia kazetu od skupiny ABBA, vytáhl krabičku cigaret, no a jel.
Už se setmělo, už se mi zdálo, že snad jedu nějak dlouho, už jsem několikrát chtěl Frantu budit, jestli jsem ten Hollbruck nepřejel, ale měl jsem strach. On když se Franta naštval... Tachometr, co si mohu vynulovat na začátku jízdy, v traku není a na to, abych počítal kolik jsem ujel, jsem stejně neměl ani pomyšlení. Oči jako tenisové míčky vytřeštěné na silnici přede mnou, ABBA mi v jednom kuse prozpěvovala, já se divil, jak to dlouho trvá. No, netušil jsem, že to radio má kazeťák, kde se směr přehazuje sám, když to dojede na konec.
Stoupal jsem do hor, o kterých jsem předtím ani nevěděl, že vůbec existují, zápasil s převodovkou a snažil se zapamatovat, kterou rychlost tam zrovna mám a připravit se duševně na další řazení. Bude to nahoru nebo dolů? Potom jsem sjížděl s těch hor, s kopců, o kterých jsem nevěděl, jak jsou dlouhé a jak prudké. Při tom jsem se snažil nemyslet na mnohá varování a hrůzostrašné vyprávění o těch, kteří s kopce brzdili a brzdili, až jim shořely brzdy, trak se rozjel a oni se zabili, a na ty, co brzdy šetřili a zabili se taky, protože zas jeli moc rychle.
Ve tři hodiny ráno jsem konečně uviděl to, o čem jsem snil - truckstop v Hollbrooku. Pyšně budím Frantu, a on mi vynadal, kde jsem se tak coural, vyměnili jsme se a já upad do bezvědomí. Pak si dlouho nepamatuju nic, potom jak jedu Texasem, ten horní cíp měří asi jenom 170 mil. Pak zas nevím, pak jak jedu po turnpike v Pennsylvanii a pak už jsme se konečně přiblížili k New Yorku.
To už jsem byl děsnej mazák a moc se mne dotklo, že Franta poručil zajet na odpočívadlo na dálnici, vybavené obvykle občerstvenim, záchody a podobně, šli jsme se vyčůrat a pak si za volant sednul sám. Vyjeli jsme z odpočívadla a vyrazili na New York. Franta vyprávěl, spíše mi kladl na srdce, jak musím být opatrný a nesmím se splést, za žádnou cenu nesmím vjet do Lincoln nebo Holland tunelu, protože jsou pro nás nízké.
Konečně byl před námi most George Washingtona. Koukal jsem na to jako zjara, myslel jsem, že na mne zamává Socha Svobody a vlastně jsem ji neviděl dodnes. Hned za mostem se dálnice noří do tunelu a projíždí pod domy několik bloků. Při výjezdu jsme viděli zajímavou věc. Zastavilo tam auto, zřejmě pro poruchu a lidé od něj odcházeli pěšky. Když jsme za hodinu jeli zpátky, auto bylo v plamenech. Znova jsme tam přijeli asi za deset dní a ten ohořelý vrak tam ještě byl.
To ale předbíhám. Podle pokynů jsme měli jet na exit číslo sedm a pak po ulici s kdovíjakým jménem a tak dál. Dojeli jsme na exit sedm, sjeli do města, ale ulice nikde. Franta zastavil u benzinové pumpy a šel se zeptat. Dlouho se nevracel, pak jsem viděl jak telefonuje a když se vrátil, povídá mi, že jsme sice na správném exitu, ale ve špatném městě a státě... Máme být v New Jersey, bratru sto mil daleko.
Otočili jsme se a uháněli zpátky. To jsem ještě neřekl, že tenhle trak uměl s tím nákladem, celkem skoro 80,000 liber (36 tun) ujíždět 97 mil za hodinu (155 kmh).
Dojeli jsme tam, chvíli jsme se dohadovali, proč jedeme pozdě, ale pak nás pustili dovnitř. Musím dodat, že tohle všechno se odehrávalo po půlnoci, protože podniky, které obchodují se zeleninou, vždycky nejdříve naloží to, co jde ven ze skladu a potom teprve, na uprázdněné místo, začnou vykládat nové zboží. Vytahali jsme tedy z traileru náš náklad, při tom jsme jedli jahody a svět byl krásnej.
Pak přišel kontrolor, koukl na to a řekl nám, ať si to zase naložíme, že je to zkažené. Franta se s ním pokoušel hádat, jen ať se podívá na náš Ryan, že si je jistý, že jsme předepsanou teplotu dodrželi. Předepsaná přepravní teplota pro jahody je mezi 34 až 36 stupňů Fahrenheita ( 1,1 až 2,2 C). Tak zvaný Ryan je automatický zapisovač teploty, vyráběný firmou Ryan. Žlutá krabička, tak 10x8 cm, 5 cm vysoká, uvnitř je papírový pásek, projíždějící pod ručičkou mechanického teploměru. Pohání to hodinový strojek, pero vydrží týden.
Dneska už je tohle minulost, nahradila to elektronika. Ryan neryan, vyhnali nás potupně ze vrat. Jeli jsme na nejbližší parkoviště, čekat, až bude v Kalifornii ráno, abychom volali o pomoc. Pročekali jsme několik hodin, potom nám dali adresu pro jiný velkoobchod, ti že si jahody vezmou. Dojeli jsme tam a jejich kontrolor jásal, jaké že to krásné jahody dostal, že prý to je ukázka, jak mají čerstvé a prvotřídní jahody vypadat. Svěřili jsme se mu se svou anabází a on nám vysvětlil, že to je normální politika.
Objednají hodně (a to je pravda, my byli už desátý trak s jahodami pro ten první sklad), aby dostali zboží za nižší cenu. Přitom ale nemají pro takové množství upotřebení a z nejrůznějších důvodů odmítnou dodávku převzít. Vina ovšem musí být někde jinde než u nich. Dostal jsem tehdy velice užitečnou lekci, jenomže to jsem to ještě nevěděl.
Nakonec vše dobře dopadlo, zbavili jsme se jahod, dostali adresu pro zpáteční náklad a jeli tam.
Bylo to někde v New Jersey, nevím už, které město, jen si pamatuju, že neměli na rozích bloků normální sloupky se jménem ulice, ale takové kamenné hranoly jako jsou na Olšanech pomníky padlým Rudoarmějcům. Protože byl večer a nebylo na ně vidět, a také proto, že byly zarostlé travou, lezl jsem v dešti po čtyřech s baterkou v ruce a hledal naši ulici.
Bohužel byl pátek a ráno nás nenaložili, protože to, co jsme měli vézt, nebylo ještě vyrobeno a že musíme počkat do pondělka. Čekání je věc, kterou všichni řidiči "přímo milují". Jsou placeni za ujetou míli, takže čekání je zadarmo, jen se ještě víc utratí. Pochopitelně jsme nechtěli a ani nemohli čekat tam, odpojili jsme trailer a jeli na nejbližší truckstop.
Byli jsme špinaví a upocení, toužili jsme po vykoupání a po něčem k jídlu. Oboje jsme našli, ale sprchy měli takové kvality, že bych tam ani psa nemyl, aby se mi neumazal.
Nojo, jenže protože nejsme psi a jinou možnost jsme neměli, nakonec jsme tam vlezli. Proseděli jsme na truckstopu víkend a když jsme v pondělí přijeli do továrny pro náklad, ptali se nás, kde jsme byli, že to v sobotu vyrobili a naložili, a my už jsme mohli být půl cesty domů....
Jo, i to se stane.
MICHAL MÁLEK
Díky moc!
Pripomnelo me to, jak jsem ziskal yukonsky ridicak class 1 ja.
Mel jsem nekolik let jen class 3 a vzduchove brzdy, coz staci na nejruznejsi stroje vcetne dumptrucku (sklapecky), ale muj indiansky mistr potreboval, abych mohl jezdit i s tahacem. Tak se zeptal bezpecnostniho technika ktery obcas prijizdi z naseho hlavniho mesta Whitehorse, jestli me nemuze vyzkouset.
Ten nemel cas, ale dal me bez zkousek aspon jednicku s vahovym omezenim, abych se mohl na zkousky sam s prazdnym navesem pripravit.
Za tyden prijel jinej bezpecak a kdyz jsme mu rekli, ze potrebuju jen odstranit to vahove omezeni, tak to udelal a zase bez jakychkoliv zkousel. Sef se tomu dabelsky zachechtal a hned se me zeptal, jestli bych si troufl privezt z Windy Pass "ten malej bulldozer". Rekl jsem ze ano, protoze jsem myslel ze mluvi o Caterpillaru D4, kterej vazi jen asi 10 tun.
A tak jsem jel 180 kilometru nadhernou prirodou po sterkove Dempster Hwy., tundrou i lesama pres dva prusmyky a kdyz jsem prejel ten druhy, nasel jsem tam ke sve hruze cekat Cat D7, ktery vazi asi 25 tun.
A tak se stalo, ze jsem pres Vetrny prusmyk tahl s uplne cerstvym, ne zrovna zakonne ziskanym ridicakem nejtezsi naklad sveho zivota. Ale dojel jsem.....
.Nastesti jsem letel jeste pred 9/11 z Vancouveru do Whitehorse, Boeing 737 byl skoro prazdnej, ja se dal do reci s kapitanem a on me pozval na zbytek letu do cockpitu.
A takhle nejak vypadalo pristani. Zazitek do konce zivota!
http://www.youtube.com/watch?v=8YIyyuv7jI0
(jen myslenka, urcite ne debatni podpalovac)