Je to už dlouhých deset let, co na Kudlance popisoval své zážitky s řízením supervelkých náklaďáků náš kamarád Michal Málek. A protože se za tu dobu hodně věcí změnilo - jednak přibyli noví čtenáři, druhak se Michal s Aničkou vrátili zpátky do Čech, rozhodli jsme se, že znovu zopakujeme historii jeho tehdejších (veselých i méně veselých) zážitků za volantem.
Všechno to začalo vlastně úplně náhodou... Je pravda, že jsem po krásných tracích vždycky koukal, líbily se mi, jsou to fakt nádherné mašinky. Ale nějak jsem se necítil na to, abych se stal na nich šoférem. V životě jsem neřídil nic většího než Škodu 1203, blahé paměti… Stalo se ale, že jsem jednoho dne byl bez práce — firma pokládající kachlíky, kde jsem se z pomocného dělníka vyhoupnul poněkud vzhůru, byla před zavřením z typicky amerického důvodu: majitel se rozvedl a manželka po něm chtěla tolik alimentů, (tady se platí i dospělým), že už se mu nevyplatilo dál se honit.
No co teď? Kde mám honem sehnat něco jiného? Dobrá duše kamarád Franta, který právě v tu dobu s trakem jezdil, mi nabídl, že mne to naučí.
V USA, když si chcete udělat řidičák, tak se nikdo nezajímá, jak se to naučíte. Dojít si na Department of Motor Vehicles a udělat si psaný test. To je vše, co je nutné. Dostanete Learner Permit, no něco jako povolení pro žáka a na základě toho můžete v doprovodu jiného řidiče jezdit. Až si myslíte, že to umíte, jdete si udělat jízdní zkoušku. Při té vám ale neodpustí už nic, žádné ohledy na začátečníka. Umíte nebo neumíte, nic mezi. Tohle platí dnes už jen pro osobní auta, ale v době, o které píšu, to platilo pro všechna vozidla. Školy pro řidiče z povolání sice byly, ale kdo by platil za školu, když to není nutné…
Naučil jsem se, co se dalo a hlavně jsem si do slovníku napsal, co se naučit (při mé tehdy chatrné angličtině) nedalo. Výsledkem byl zbrusu nový a krásný Learner Permit, který mne opravňoval řídit vozidla první třídy v přítomnosti jiného řidiče. První třída, dnes A, je pro vozidla s trailery a vzduchovými brzdami, no zkrátka pro traky. Pak přišel slavný den D, já se rozloučil doma, nasedl k Frantovi do auta, a jeli jsme.
Bydleli jsme oba v El Cajonu, v takovém malém městečku (150.000 obyvatel) na okraji San Diega v Kalifornii. Jeho podnik, který patřil slovenskému majiteli, byl na severu Los Angeles, tři hodiny jízdy od nás. Tam jsme přesedli do té krásné a veliké věci a jeli nejdřív vyložit, co přivezl z východu. Už nevím, co to bylo, ani kam jsme to vezli, ale pamatuju si věc, která mne snad poznamenala na zbytek mého trakařského života.
Přijeli jsme do podniku, Franta došel dovnitř s papíry a když se vrátil, povídá, že máme nacouvat na vrata číslo 3. Bylo tam místa, inu jak fotbalové hřiště bez hráčů, ani žádný další trak tam nebyl, zkrátka prázdno. Franta povídá, jak je to výborné, nemuset se zase jednou proplétat davem. Otevřeli jsme vrata na našem traileru a začalo couvání. Nevím už jak dlouho se snažil, nepamatuju se, kolikrát popojížděl dopředu, aby si to celé srovnal, ale na konci dlouhého úsilí jsme stáli na vratech číslo 1, mírně nakřivo, a Franta, aby neztratil glanc, povídá: "Oni tam mají prázdno a říkali, že na tom zas tak nezáleží".
Byl jsem mu dobrým žákem; dodnes mám potíže se trefit, když je prostor volný a rozlehlý. Prý je to tím, že tam není nějaké vodítko, něco co by pomohlo udržet směr. Pohled do zrcadel zkresluje, z okna se machři nekoukaj, a mít někoho na navádění, to už by se svolávali a smáli. To je úplně pod úroveň... (Možná mají pravdu, jim to možná zkreslují zrcadla. Ale mě to takhle naučil Franta.)
Potom jsme jeli někam na sever, myslím, že to byl Oxnard, naložit náklad jahod. V životě jsem tolik jahod najednou neviděl, jako tenkrát. Kolik toho mohlo být? Hádám tak 25 tun. S tím jsme tedy vyrazili směrem na východ, náš cíl byl New York. Těšil jsem se jako malý kluk - uvidím New York, teď, jako starej mazák, ne jako když nás po příjezdu do Ameriky převáželi z Kennedy airport na La Guardia. Co na tom, že to ještě chvíli potrvá, než tam dojedem, co na tom, že mi už Franta začal pro jistotu vyprávět, jak hrozné místo ten New York je.
Seděl jsem vedle něj, koukal se, co dělá, a klepal se strachy, že si za ten volant budu muset sednout. Zvenčí se ta potvora zdá mnohem menší. Jeli jsme po dvouproudých US highways, pak jsme se dostali na čtyřproudou freeway, tedy česky dálnici, v tomto případě neplacenou, která je zdarma, na rozdíl od jiných, zvaných turnpike, kde se platí mýto. Kdesi, jmenovalo se to Barstow, jsme zajeli na truckstop, natankovali, Franta najel zpátky na freeway, zastavil a povidá: "Tak a teď si to zkus".
To jsme byli stále ještě v Kalifornii...
Tak a teď znova odbočuji, protože truckstop je v Evropě asi neznám. To, co jsem tenkrát v létě viděl, ani hodně vzdáleně nepřipomíná to, o čem mluvím. Je to benzínová a hlavně naftová pumpa. Někdy pěkně veliká. Ta největší, co jsem viděl, měla 60 tankovacích míst. Stojany z obou stran, protože nádrže jsou na obou stranách, výkonná rychločerpadla, protože normální velikost nádrží je 300 galonů (1125 litrů). Samozřejmě, nikdo to netankuje celé najednou, protože za tankování jsou kupony na sprchu zdarma (jinak samotná sprcha stojí pět dolaru).
V přilehlé budově je restaurace, obchod s důležitostmi pro řidiče, dílny (nářadí se nevozí, krom jediného klíče 9/16 palce na seřizování brzd) a také zmíněné sprchy, protože řidiči se pořád koupou. Parkoviště pro několik set traků. Znám místo, kde ze vzdáleného kouta je to víc než 15 minut chůze.
Přesunul jsem se tedy na místo řidiče, tentokrát poprvé a naposledy, když to stálo. Od té doby už jsme na střídání nezastavovali, Franta říkal, že je to ztráta času a pak — nikdo to nedělá. Ten, kdo leze za volant, si sedne na vedlejší sedačku a chytne volant. Ten, co řídil doteď, má za úkol co nejrychleji a hadím pohybem, pokud možno přes vrch sedadla, vylézt. Ten druhý pak sklouzne na uprázdněné místo, dupne na plyn a jede se dál.
Sednul jsem si tedy za volant, podíval se do zpětných zrcadel a už jsem byl jednou nohou venku na útěku do pouště. To, co jsem viděl, mi vzalo dech, vždyť málem není vidět konec té bestie! Předtím už jsem se teoreticky naučil zacházet s třináctistupňovou převodovkou. To je jednoduché — je to jako Škodovka, ale ty H jsou dvě vedle sebe, tedy tři vidlice nahoru, tři dolů. Vlevo nahoře je zpátečka, vedle doprava je 2, pak 4. Vlevo dole 1, nebo LOW, to se ale nepoužívá, nebo jen zcela výjimečně (já to použil jednou a dopadlo to hrozně). Potom 3 a 5. Až dojdete na tu pětku, přehodíte vzduchovou páčku vepředu na rukověti, a z 5 se řadí na 2, teď už je to ovšem 6. Pak přehodit další páčku, teď palcem na straně, dopředu, povolit plyn, přidat, a je tam 7. Pak tutéž páčku dozadu, přeřadit na dříve 3, teď ale 8, páčku vlevo dopředu, ubrat, přidat, je tam 9. Takhle to jde až do té třináctky. Jednoduché, že?
Nějak jsem se tedy rozjel, nějak se mi podařilo se strefit do jednoho pruhu, i když všechno mi říkalo, abych nebláznil a jel pěkně prostředkem, nad tou bílou přerušovanou čárou uprostřed… Franta u mne seděl asi deset, možná patnáct minut, a pak povídá: "Docela ti to jde, vzbuď mně na hranicích, přes váhu musím sedět u tebe", a zalezl dozadu do sleepru, tedy do postele.
MICHAL MÁLEK
Ale nyní to bude vycházet celé znovu
a navíc ještě s dalším pokračováním :-) A - aklimatizace u Michala? Neboj, Michal a Anička rozhodně nejsou žádné fňukny, zítra si ostatně všechno přečteš :-)))
Hodně Čechoameričanů se na stáří vrací domů; je to dáno hlavně přepočtem dolaru na koruny. Tímpádem i relativně mizerný americký důchod je po přepočtu na korunky velice příjemný.
Záporem zas je, že se lidé vracejí sice do "své země", ale ne do "své doby". To pozoruju např. u svého manžela. Ano, rozumí tu všemu, rád se dívá na českou televizi, české filmy atd., ale - doma je už tam. Takže je takový půl na půl.
Za dobu, co tu tito lidé nežili, se tu hodně změnilo (nevstoupíš podruhé do stejné řeky), změnila se řeč, názory, jednání... Když to přeženu, tak bych to přirovnala k těm sci-fi filmům o lidech, kteří se probudili po stu létech.
Anička s Michalem mají tu velkou kliku, že mají jeden druhého - že mají svůj záchytný bod v tom druhém. Prožívají oba to samé, cítí to samé...
Držím jim také - jako vy všichni - moc palce, aby jim v té nové domovině bylo jen fajn. Ale, vzhledem k tomu, že mají vlastně druhé líbánky a zařizovánky, tak je to jasné...
díky, Michale a Danielo, a těším se na další
