Na letní olympiádě v Tokiu se československým gymnastkám dařilo. Věra Čáslavská získala tři zlaté mediale - ve víceboji jednotlivců, v přeskoku a na kladině. Tři zlaté medaile byl do té doby největší úspěch československého sportovce, který o osm let později sama překonala v Mexiku. Družstvo ČSSR pak získalo i s Čáslavskou stříbrnou mediali.

      Ve stranických špičkách KSSS vzrůstal odpor stalinistického křídla proti Chruščovovi. Na jejich stranu se přidal i L. I. Brežněv, který tak využil příležitosti a zradil svého spojence. Chruščov odstoupil pro veřejnost „ze zdravotních důvodů“.

      Začínající režisér Miloš Forman vytvořil s herci i neherci film Černý Petr, který se zapsal do zlatého fondu české kinematografie. Film o hledání mladých lidí a o odcizení generací. „Nehraní“ hlavních protagonistů je pro film charakteristickým znakem a právě to dodalo snímku na autentičnosti a humoru. Poprvé se tu objevil Vladimír Pucholt. Mezi filmy, v nichž se to hemžilo soudruhy, to bylo velmi příjemné oživení ve filmografii počátku šedesátých let.

      A stříháme sukně, jen zvolna, vždycky jenom nějaký ten cenťák. Koncem tohoto desetiletí budou v mini pod zadek chodit i sedmdesátileté penzistky. My zatím s mini jenom laškujeme. Sukně nosím jenom v létě. Proč? Protože zatím nikdo nevynalezl krepsilonové punčocháče. Zato vynalezl příšerný nástroj, kšíry na silonové punčochy se švem. Kšíry i punčochy se na nohou kroutí jak hadi a neustále musí být umravňovány.

     Máma mne živí, mám kde bydlet, ale na oblečení nedostanu ani korunu. Jenže doma je po tátovi ve skříních v kufrech spousta látek, podšívek, lemovek, podložení, zipů, šuplík plný knoflíků a další plný nití. Také tu zůstavá po něm stará Singrovka, protože byl krejčí. A tak začínám šít...

     Protože mne to nikdo nenaučil, pomáhám si všelijak. Vůbec netuším, že vrchní nit spodní nit automaticky vytáhne a tak nějakou dobu, než mně to dojde, spodní nit navlékám do jehly a protahuji nahoru.

     Také synchronizace noha ruka, není hned dokonalá a prošiji si prostředníček na pravé ruce, ale jenom maso, žádná kost. Dobrý, už umím rovné šití i zatáčky a tak začnu stříhat látky...

      Tajně, aby máma nevěděla, protože by mne asi zabila. Poprvé také vidím Burdu a Quelle u kámošky, jejíž rodina má příbuzné na západě. Jo, to půjde, v Burdě jsou střihy a není to tak hrozné se v tom zorientovat. Máma na to samozřejmě časem přijde, následuje řev a zamykání skříní.

      Chudák netuší, že skříň s dozickým zámkem se po naklonění otevře a stejným způsobem se dá i zavřít. Pak jí jednou načapu, jak se mými výtvory chlubí tetě.

  Problémem je ségra. Je vdaná, vydělává, ale uchvácena mými modely, mi je každou chvíli sebere a narve na sebe. Je totiž mnohem silnější než já hubeňour a také nohu má o něco větší. A já když se chci načančat, nacházím věci špinavé, popárané, boty rozčmachťané a silonky s puštěným oky. Asi to zná každá, která měla doma ségru.

     Šití samozřejmě nestačí, punčochy ani boty si ušít nedokážu a tak chodím na brigády. Všude, kde mne vezmou, protože je mi teprve šestnáct.

     Na brigádu chodím o prázdninách i během školního roku.

     Do Laktosu balit polárky, dávat láhve s mlékem do přepravek, na rampu na pás překládat vrácené přepravky plné lahví z auťáků a fialový hnus - mytí lahví v betonových vanách:  to jsou láhve, které nebyly pořádně umyty a teprve potom mohou jít na mytí párou, taky kontrolovat čistotu sklenic a připravovat krabice na polárky a eskyma.

     A před Vánoci do Orionky balit čokoládové figurky, do Průmyslu trvanlivého pečiva v Karlíně zas pro změnu balit čokoládové perníky, do sladovny v Podbabě přehazovat ječmen, pak zase do balírny cukrovaru v Čakovicích, do Fruty v Holešovicích přebírat ovoce a zeleninu na pásu, prodávat ovoce a zeleninu ve stánku u Vinohradské tržnice, nebo ve stánku na Orteňáku prodávat kytky na MDŽ.

     Ano, všude, kde se také mohu najíst.

     Tento rok nám vyhoří loděnice, někdo jí zapálil a zřejmě úmyslně. Nám shoří jenom žebrovka, kajaky máme naštěstí doma ve sklepě. Jenže loděnici potřebujeme a tak sháníme , kde se upíchnout. Brzy najdeme loděnici na zlíchovském břehu Vltavy, tam, kde ústí Dalejský potok. Dneska na tom místě stojí jeden z pilířů Barrandovského mostu.

     A stáváme se oragnizovanými vodáky. Parta v loděnici je parta šílenců. Brzy na jaře si vyvezou kajaky nahoru do Prokopského údolí a pak sjíždí rozvodněný Daleják úzkým betonovým korytem, které je hluboko pod úrovní chodníků a místy i skružemi.

     V roce 1964 připadly Velikonoce na konec března a loděnice pořádala zájezd. Nezapomenutelný zážitek, jela se Klabava z Chrástu u Plzně. Autobus odvezl lodě, my jeli vlakem, v Chrástu jsme málem přejeli a vystoupili na poslední chvíli.

     Klabava je jenom taková stužka vody, v létě. Jenže tohle bylo brzy na jaře, sníh teprve odtával, místy byla ještě jinovatka a Klabava byla rozvodněná a uháněla do Berounky pěkně rychle.

     Cvakli se tam skoro všichni a všichni jsme cvakali zubami. Já vykoupání nějak zázrakem ušla, přes kajak jsem měla špricku, tak vevnitř bylo sucho, ale z pádla mně zatékalo do rukávu a obličej jsem měla celý zeškrábaný, jak mne to každou chvíli namlelo někam do křoví. Když dnes vidím, jakou vodáci mají výbavu, mohu jenom tiše závidět...

     Do lodního pytle u kajaku se toho moc nevejde, tak sebou vždycky pár svršků, plátěné boty, většinou Jarmilky, stan vojenský jehlan, jedna nafukovací matrace, u které jsem vždycky při nafukování vyplivla plíce, a spacák. Tedy spacák, tlustá šedivá a těžká bavlněná deka, která se po straně zapínala na mnou vlastnoručně všitý zip. Když se namočila, musela se vyhodit, protože už nikdy neuschla.

     Na jaře se také opravuje loděnice, vyměňují se dřevěné podlahy a natírají se stěny baráku acetonovu barvou. Divně šedivou, protože se totiž slily všechny zbytky barev, aby se spotřebovaly. Já se švárou se chytře ulejeme k podlahám. Ségřinka ne, ta se žene lakovat. Když večer skončíme, ségra je od barvy zacákaná od shora dolů a místo rukou má sloní tlapy. Pak se ukáže , že došlo ředidlo, tak ségra navlékne hodobóžové šaty a s brekem jde s námi na tramvaj. My se jí se švárou ještě pošklebujeme, že jsme jí to říkali, ale že měla svojí hlavu.

     Ten rok ještě s loděnicí jedeme na zájezd do Rumunska sjíždět dravé řeky. Jezdíme jenom ty nejhezčí úseky a autobus nás vždycky potom popoveze dál. Ty řeky byly někde v okolí Brašova, myslím Mare a Luncsoara. Nádherná nedotčená příroda, ve městě v pohodě i tak všude žebrající děti, ale venku jsme se báli o život - a nebylo to kvůli tomu, že bychom se snad utopili. Rumunští ovčáci, když jsme alkohol chtěli směnit za jídlo, tak na nás šli s kudlami, zabavili všechny láhve, jen lodě nechali. Ani jsme se nehádali a mazali pryč.

     V roce 64 to byla země, kde byl přítomen ještě středověk.

DEERES,

absolutní pamětnice