Vydali jsme se na Malou Fatru - můj přítel Zdeněk a já. Jen tak nalehko... Jedny kalhoty navíc, trekové boty, malý batůžek na vodu, dvě trička a hlavně velké těšení na volný víkend spolu. Začalo to úžasně...
Ubytování jsme našli v malém wellness hotýlku naproti sjezdovce ve Vrátné. Z našeho okna jsme viděli na Poludňový Grůň a z bazénu jsme se kochali krásným výhledem na Chleb.
Ještě před ubytováním jsme jeli rovnou k Jánošíkovým dieram. V hotelu Diery jsme si dali velmi lehký oběd a vydali se plni nadšení a sil vzhůru po žebřících. Měla to být jen krátká procházka na úvod víkendu, ale nakonec jsme se dostali až k Malému Rosutci.
Měli jsme jen trochu vody v petce a pomalu na nás začínal jít hlad. Při výstupu na horu mě přepadla malá slabost, ale ten nádherný výhled stál za to. Byl to snad první pěkný den po dlouhé době a Fatra nás za tu námahu štědře odměnila. Sestup byl poněkud krkolomnější a nánosy bahna asi vzpomínkou na nedávné lijáky. Tehdy jsme se ještě snažili neušpinit si boty a oblečení, ale to jsme netušili, co nás čeká další den.
Sauny a bazén byly luxusní. K tomu ten báječný výhled a potom skvělé víno. Všechno začínalo prvotřídně. Na druhý den se hřeben zahalil do mlhy a nebe se zdálo trochu těžké, ale během snídaně se vše vypařilo a my lanovkou vyjeli na bezmračný Chleb.
Pamatuji si, jak jsem kdysi šplhala na Poludňový Grůň po svých. Ne sice jako laňka, ale měla jsem tehdy trochu jiný, méně shovívavý protějšek a taky mi bylo o nějakých pár let míň. Nechala jsem se celkem bez výhrad honit po kopcích jako nadmutá koza.
Teď jsme se Zdeňkem vyjeli lanovkou na hřeben, dali si jednu vychlazenou desítku a vydali se směr doprava. Chleb, Hromové a Poludňový Grůň. Na tom posledním zmíněném začalo trochu kapat, ale to nás nemohlo odradit od výstupu na Stoh. Ten se mi bohužel pořád nějak vyhýbá a přitom vypadá tak impozantně... Moje nadšení se při sestupu do sedla začalo kapku vytrácet, protože cestička nahoru se zdála být čím dál strmější. Ale pořád jsme byli plni energie, i když kapalo už více, vody jsme měli málo a slovo svačinka nás ani nenapadlo, přitom hlad se začal pomalu hlásit.
Asi po sto metrech celkem krkolomného výstupu jsme potkali nějaké chlapce z Ostravy. Byli celkem špinaví a ukazovali nám cestu traverzem po úbočí hory. Dost se rozpršelo, tak jsme se rozhodli nechat Stoh až na někdy jindy. Pánové nám sice tvrdili, že je to dost bahnité, ale my nevěřící Tomášové jsme si jen s malým úšklebkem mysleli své a vydali se úzkou cestičkou do sedla Meziholie.
Cesta byla vcelku ok, alespoň ten první kamenitý začátek. To, co jsme zažili potom, bylo poprvé a za mě snad i naposledy v životě, protože to místy bylo opravdu o hubu a rozhodnutí, kam šlápnout, sázkou do loterie.
Občas jsme jeli jako na tobogánu, moje rifle připomínaly spíš montérky a hodně často jsme vzpomínali na zápasy v bahně. V průběhu posledního sestupu jsem si třikrát sedla do kaluže jako do bazénku a bahno jsem měla opravdu všude, všude, všude, snad i v uších.
Byli jsme snad největší prasátka mezi všemi ostatními turisty na celé Malé Fatře.
Ostatní se nechali odradit radami a vydali se přes vrchol, ne tak my – "nejchytřejší mezi všemi". Sestup dolů do Štefanové byl bleskový, sluníčko svítilo, nohy bolely, ale žízeň a hlad byly tak veliké, že jsme snad už nic nevnímali. Zlatý Bažant dole byl výborný, vypitý skoro na ex a tyčinky k tomu tím nejlepším menu, co jsme si mohli přát. Po asfaltce do Vrátné to už šlo samo.
A večer opět to samé – wellness, dobrá večeře a skvělé víno.
Poslední třetí den ráno jsem cítila snad všechny sval v těle. Nechtělo se mi ani myslet a pomalu šla na mě krize kancelářských krys po dlouhé době na výletě. Zabalili jsme si věci, dali do auta a šli na malou procházku. To jsme si slíbili a domluvili. Vyjedeme lanovkou na hřeben a pak půjdeme pro změnu doleva, vyběhneme na Kraviarské a přes další vrcholky do sedla Príslop. Na mapě to vypadalo velmi lehce, prostě jako jednoduchá procházka, třeba v parku v Kroměříži.
Ze začátku to tak i bylo. Úzká cestička po úbočí hory mezi trsy borůvek, příjemné, jen trochu větrnější počasí a sluníčko jakbysmet. První varování - hlavně pro moje nohy - byl sestup do Sedla za Kraviarským. Tam už to ale vypadalo docela nadějně. Cesta se dělila dolu a nahoru.
Pevně jsme doufali, že to bude dolů, ale doufali jsme špatně. Tak jsme si řekli, že ten kopeček ještě vylezeme nahoru a pak už to určitě půjde samo jako po másle... Chyba lávky - pak ještě dvakrát dolů a nahoru a nakonec úplný sešup dolů.
Seděli jsme mlčky u oběda a zírali doblba. Nebyla jsem schopná myslet na nic, snad jen na svou vanu a postel. V autě jsme střídavě spali a střídavě řídili.
Teď jen vzpomínám, jak jsme se měli krásně. Mám sice svalovou horečku a rty mi pokryl jeden velký slitý opar, ale příště jdu znovu. My, kancelářské krysy, přeci máme výdrž a nadšení!
PETRA
Já si podobně kdysi naběhla v Jeseníkách, na Pradědu sice zima, ale sucho. Cestou podle Bílé Opavy dolů do Karlovy Studánky začalo fest pršet a já uklouzla po lišejníku a natáhla se do vody skoro celá i s batohem a pak se ještě párkrát vyválela v bahně v bílých džínách.
Docela jsem se bála, že mne nevezmou do autobusu a do Šumperka budu muset jít po svých. Naštěstí takto začuněných nás tam bylo víc a řidič se nad námi slitoval, když jsme si pod sebe natahali igelity.
. Je to prostě o to těžší! Do hor jsem jezdila hodně často, ale teď s dětmi jsem nějak zlenivěla...
Poznávání, túry, výlety mne začaly bavit až později. A začínají se ozývat klouby. 
Na Malé Fatře musí být krááááásně.Malá Fatra je krásná.
asi jsem divnej, ale smysl podobného počínání nechápu.
nezvracíme nad tvejma koníčkama
Dnes mate vsichni GPS tak si věříte,ale co kdyby jste si jen jeden zlomil při těch zběsilých skluzech v bahnu a kamení aspon jednu nožku.To bybyl jinačí šrumec,viď?
Jinak ta Malá Fatra a Vrátná dolina mají opravu náboj. Přeji ti,aby se vám to už příště neopakovalo.
