Šedesátá léta - tak ta jsem nezažila. Narodila jsem se v osmašedesátém, v době, kdy naděje lidí ještě nebyly převálcovány sovětskými tanky. Jen si mohu představovat, jak hrozně muselo být mé mamince, když na mne do kočárku v srpnu osmašedesát mířil ruský voják samopalem... naštěstí to nezmáčkl, a zachránil si život, neboť moje maminka by ho jistě zabila holýma rukama.
Moje vzpomínky z raného dětství jsou kusé – na babičku, která byla moc hodná, ačkoliv trpěla obrovskými bolestmi kvůli rakovině v terminálním stadiu, a která odešla dřív, než jsme se vzájemně mohly užít.
Nebo vzpomínka na den, kdy maminka přijela z porodnice, kde se mi narodila sestřička. Psal se rok 1970. Hrála jsem si před domem v předzahrádce, když u chodníku zastavila sanitka (jistě pamatujete - Škoda 1202 zvaná stejšn) a saniťák pomáhal mamince ven. Ten saniťák byl otec mamčina spolužáka, a tak jak si ho pamatuji, tak vypadá jeho syn dnes. A pro mne je to prostě saniťák a nikdo mu to neodpáře.
Sestru jsem chtěla jen chvíli. Přesně do té doby, než se mi začalo zajídat, že o pozornost, věnovanou do té doby jen mně jako prvorozené, se dělím s ní. A protože mi naši namluvili, že ji koupila maminka v hračkářství, požadovala jsem, aby ji vrátila. No, nestalo se, a po letech sourozeneckých bojů jsme se staly v pubertě kamarádkami, a máme spolu hezký vztah dodnes. Dlužno dodat, že v době žádosti mi bylo dva a půl roku.
Vzpomínka z dětství je taky na to, jak jsme vozily do zahrady vodu. Ano, v příčestí minulém je tvrdé y, protože jen my ženy – tedy maminka, sestra a já. To už bylo samozřejmě později…
V zahradě jsme vodu neměli, vodovod byl vybudován o mnoho let později, a tak jsme byli odkázáni jen na dešťovku. Když dlouho nepršelo, muselo se to řešit, protože nebylo čím zalívat. Takže jsme vozily vodu. Na starém dřevěném čtyřkoláku posazené dvě padesátilitrové bandasky jsme jezdívaly naplnit do cca 400 metrů vzdáleného domku, kde žila teta.
Cesta to byla dobrodružná, protože s naplněnými bandaskami jsme musely do kopečka polňačkou, kola čtyřkoláčku skákala po výmolech, bandasky poskakovaly na vozíku… mamka vozík táhla, my se sestrou tlačily.
Jako malé jsme se sestrou chodily občas v neděli s dědečkem do našeho kostela Sv. Václava. Nejvíc se mi líbilo Boží tělo, protože jsme z košíčků rozhazovaly růžové okvětní lístky na cestu, po které šel kněz s ministranty. My jsme nebyly vychovávány k víře v Boha na rozdíl od našich bratranců a sestřenic od matčiných sourozenců. Oni museli do kostela pravidelně, my ne a tak jsme si to mohly užít jinak. Našeho společného dědečka to sice mrzelo, ale byl to muž, který dokázal respektovat rozhodnutí druhého, tedy našich rodičů.
Další vzpomínka by mohla být na dovolené, tedy přesněji rekreace, které jsme podvakrát strávili v rekreačním středisku podniku, kde pracoval otec, v Zubří u Nového Města na Moravě. Bydleli jsme v chatce, výborné jídlo bylo v hlavní budově třikrát denně, pro děti pětkrát. Skvělý správce třeba neváhal, a zajel nám dětem do Nového Města pro zmrzku k svačině. Tyto dovolené ocenila obzvlášť maminka, protože to pro ni byla opravdu dovolená, když nemusela vařit. Koupali jsme se v rybníku, chodili na borůvky, na houby, prostě jsme si to užívali.
Když mi bylo devět, rodiče konečně našetřili na naše první auto, polského Fiata 125p, 1300.
Měli jsme z něj obrovskou radost, a dosud celkem statické dovolené dostaly jinou podobu. Procestovali jsme postupně během dalších let skoro celou republiku, spali jsme ve stanu nebo pod širákem, prošli spoustu hradů a zámků, zažili nejedno dobrodružství, třeba když jsme u Piešťan zajeli do lesa a chtěli přespat, vrhly se na nás hejna komárů a abychom se vůbec mohli najíst, chodili jsme neustále a jedli za pochodu.
I tak jsme byli poštípaní. Repelentu jako by se piešťanští komáři vysmívali.
Ve svých vzpomínkách nemohu zapomenout na brněnské výstaviště a tam pořádané výstavy a veletrhy. Navštěvovala jsem všechny, protože tam otec pracoval. Na podzim nám otec z „vystecu“ nosil kaštany z tamních alejí, a my je se sestrou nosily do školy, protože se tehdy kaštany ve škole sbíraly.
Na výstavišti jsem také byla poprvé na výstavě psů. Tehdy, za socáče, se v Československu pořádala jen jedna mezinárodní výstava, a to právě u nás v Brně. Pořádá se každoročně od roku 1965.
Hups, od šedesátých let jsem se pěkně vzdálila, protože toto už jsou sedmdesátá a osmdesátá...
Bydleli jsme na okraji Brna, a tak když se někdy jelo do města, říkalo se po staru do Brna. Naše městská část byla do roku 1919 samostatnou vesnicí, a v tom roce byla k Brnu ještě se spoustou dalších obcí připojená.
V době mého dětství k nám jezdily tři šaliny – číslo 3, 12, a 8. Na trojce jezdívaly vozy zvané Sputnik, na dvanáctce ještě starší šaliny s vlečným vozem, a když jsem byla hódně malá, ještě s průvodčím. Tyto dvě šaliny jezdily od nás do města přes Husovice.
Na osmičce jezdily vozy T3, které jezdí dodnes, a osmička jezdila přes Židenice. Tato trať je dávno zrušená, na části její trasy je velký městský okruh, a osmičku nahradila autobusová linka.
Ve městě nás, mě a sestru, občas brala teta na zmrzlinu do cukrárny. Někdy k Sedláčkovi, někdy na Orlí, kde měli na zmrzku kovové pohárky a hranaté lžičky, což jsme doma neměli a tak to mělo punc výjimečnosti. Tady měli nejlepší zmrzku kávovou s mletou kávou.
Na stáncích prodávali zmrzku do oplatkových kornoutů jako dneska, ale taky do oplatkových miseček, a jak se tam zmrzlina rozpouštěla, bylo těžké za pochodu ji v té misce udržet. Kolikrát jsem byla celá zapatlaná a nešťastná, protože nesnáším ulepené ruce. Tehdejší zmrzliny mi nějak víc chutnaly než ty dnešní, což je při dnešním výběru zvláštní.
Asi je to tím, že jsem byla dítě. A v dětství je všechno lepší.
MYŠKA
Tys jezdila s rodiči o prázdninách do chatky, já jezdila na prázdniny do Brna za milovanou babičkou. Za elegantní nestárnoucí babičkou, která bydlela v krásném voňavém činžáku v Ryšánkově ulici v Černých Polích.
Ostatní děti se z prázdnin vracely vydováděné z přírody, já se vracela načichlá babiččinou grácií, městských způsobem života,okouzlená množstvím emocí z památek, kostelů i společenských příležitostí - to až později.Když čtu i jen povídání o Brně, fakt mi to voní - třeba nádherně provedeným nablýskaným výtahem v babiččině domě, který se vždycky úplně obřadně zavíral a spouštěl velkými stříbrnými čudlíky, dalo se v něm sedět a koukat do zrcadla..."ale to jen starší lidé děvenko"..... a všechny partaje důsledně udržovaly čistotu v něm i v domě a dbaly na jakousi etiketu při používání výtahu.
Nikdy později jsem nic takového nezažila.Možná jako děcko jsem všechno kolem toho výtahu vnímala hodně ustrašeně, babička mne napomínala.
Ryšánkova byla plná vzrostlých lip a já se ráda večer dívala z okna, jak ve světle pouličních lamp zeleně svítily a snad voněly, dole po Merhautovce jezdily ty vaše šaliny a cinkaly - to byla rajská hudba, moje prázdniny, jedna část dětství a mládí.
Vygooglila jsem si Ryšánkovu 8 , prošla se tam virtuálně a zaplakala nad stavem toho domu teď.. Babička už není, ale když zemřela, byla ta ulice ještě kouzelná.A teď tam už radši nejedu.
Ale Brno je hezké, alespoň v mých představách
Tak ho pozdravuj 
Nejlepší byla citronová a potom ledo-fredo, ta byla s kandovaným ovocem. Úplně zmizely cukrovinky mého dětství a asi už nikdo nezná správnou technologii, když se je snaží napodobit. Kafíčko, zelené a hnědé, fialky, sekaný cukrkandl, šumáky a tiky, také energity , vanilkový a kakaový, roksové špalky, nebo celé tyče,ty měly na průřezu různobarevné kytičky, karamely, nejlepší byly tmavé čokoládové nebo s oříšky, sladomléčné bonbony, atlasky, nebo bílé prdlavé mentolové bonbony.
A taky nesmím zapomenout na mejdlíčka, těch jsem měla sbírku podle celé palety barev, vždycky jednu tabulku, kde byly čtyři, zabalené do celofánu. Mně nechutnaly, ségře ano a sbírku mně snědla.
Není to od věci - znáš tyhle stránky?
Asi ano, ale co kdyby. Je tam historická mapa a jsou to úžasné záběry míst, která si pamatuji jako dítě a která jsou dávno zastavěná nebo zničená. Škoda, že kvalita fotografií není lepší.Třeba tam najdeš i to vaše políčko
Jo a musím se podívat, do jakého parku mne brával můj brněnský dědeček, připomněla jsi mi to. Možná jsme se v tom parku potkávaly, já byla tedy větší o nějakých dvanáct let
Zkus to sama, kdyby se nezadařilo, jo?
http://kontaminace.cenia.cz/
Moc děkuji za těch pár vzpomínek, ke kterým jsi mne svým článkem dovedla.
Je to bezva nápad tahle rubrika
Do Lužánek jsme nikdy nechodili, od Merhautky to bylo daleko, a z Obřan teprv. Krom toho, naši s námi šli radši do lesa, než do parku. Proto mám asi taky radši přírodu, les, než město.
...určitě ano a i když si nevzpomínám, úplně tě vidím. Jenom ti lítaly culíky sem a tam, jak jsi makala, že jo? Když mluvíš o té tříkolce - mně se matně vybavuje jen lahvově zelená, taková ta socialistická - jestli jsi jezdila na červené, tak to musela být nádhera, to bych byla schopná ti závidět, kdybych to byla viděla
Myško a kde jsi žila těch sedm let tady u nás na severu?
Ta fotografie nádraží je od Daniely? Takhle si to tam pamatuju.
Jo a jak to čtu - no jasně, že se zmrzliny dávaly do mističek, bože já na to úúúplně zapomněla, to mám dnes den!
Kornouty začaly až mnohem později. Do té oplatkové mističky se plácl jeden nebo dva kopečky zmrzliny a byla na ní taková jako lišta na držení, že? Kde bych tak sehnala nějakou fotku!
Dokonce do mne vjela chuť tu fotečku vydolovat také, jdu hledat
mimochodem, jak jsem už slepá a gramlavá, nerozeznám kroužek od čárky nad "u", omlouvám se milovníkům čistoty psaného projevu..
Ty umíš brněnsky ?
"A jó, já su taky Brňák". Když se podíváš na tu poslední, černobílou fotku, na které je vchod do hlavního nádraží (zvané Rola), tak já jsem bydlel asi 200-300 metrů na druhou stranu, jakoby za zády toho fotografa. Jednu zastávku "šalinó" směrem na Staré Brno (Oltec). Pokud máš zájem a naše náčelnice to pustí, tak tady je docela dobrá webka o Brnu -
http://www.mojebrno.wz.cz/inka--brno-dalsi-zajimavosti.html .
Tady je ještě jeden link, který je však jeden z mnoha obsažených v tom prvním. Je to o miniaturní brněnské soše svobody, kousek od ní jsem bydlel -
http://www.mojebrno.wz.cz/inka--brno-dalsi-zajimavosti-brnenska-socha-svobody.html
