Roku 1961, 12. dubna, odstartoval z kosmodromu Bajkonur první člověk ve vesmíru – Jurij Alexejevič Gagarin. Na palubě lodi Vostok 1 odstartoval jako nadporučík a vrátil se jako major. Jeho následná sláva a věhlas mu paradoxně zavřely dveře do vesmíru. Strana nechtěla přijít o hrdinu a tak mu velitelé bránili v návratu do vesmíru.
Po svém návratu z vesmíru směřovala jeho první cesta do Československa. V Praze jej vítaly statisíce lidí a tentokrát to bylo jiné než na prvomájové průvody – přivítání bylo opravdu vřelé.
V tomto roce se „narodil“ rozhlasový skřítek Hajaja a s hlasem Vlastimila Brodského nosil dětem před usnutím pohádku. Pořad Dobrou noc děti! byl jeden z nejúspěšnějších rozhlasových pořadů v historii. Za úspěchem v jeho počátcích stál především Václav Čtvrtek, jehož pohádky Hajaja vypravoval. Později se přidali i jiní autoři a i za mikrofonem se vystřídali další přední čeští herci a herečky.
Šťastnou cestu, tento rozhlasový magazín nepřinášel jen cenné informace motoristům, ale dovedně je spojoval s humorným komentářem Jiřího Štuchala. Pořad byl oblíbený i mezi nemotoristy právě kvůli Štuchalovu humoru. Ačkoli to nebylo původním záměrem pořadu, obraceli se automobilisté na Šťastnou cestu s nejrůznějšími, i odbornými dotazy. Od ledna 1961 do prosince 1972 bylo odvysíláno více než 600 vydání.
Československo poprvé po dvanácti letech skončilo lépe než třetí. Na MS skončilo pouze o skóre druhé za Kanadou a stejně jako Kanada zůstali Čechoslováci na turnaji neporaženi, když oba týmy ztratily jediný bod ve vzájemném zápase, který skončil remízou. V zápase se SSSR hrál náš tým o druhé místo a podařilo se mu vyhrát 6:4.
V roce 1961 je mně i mým kámoškám třináct let. Mně a Momo začínají zajímat kluci, Jáju ne. Je z nás sice nejstarší a určitě i nejchytřejší, ale ještě hodně dětinská. V dospělosti nás klidně dožene, ba předežene, dneska je matkou šesti dětí a nespočetných vnoučat. V roce šedesát dva je ale zpožděná. Klidně si ve škole do bačkor nacpe dámské buničité vložky a cancoury bavlněné síťky jí vyčuhují vzadu z bačkor a Jája je tahá za sebou. Já i Moma jsme zděšené, ale Jája má jako vždycky svou hlavu a cancoury klidně vláčí dál, prý se v tom pohodlně chodí. Také o reprodukci savců má trochu zkreslenou představu. Tvrdí nám, že má doma bílé myšky, že teď zrovna sedí na vejcích, ale až se rozmnoží, že nám nějakou dá.
Můj a Momin idol bydlí s Momou ve stejném roháku o patro výš. Ta mrcha! Vyměňuje si s ním milostná psaníčka, která si posílají v krabičce od sirek, oknem po provázku. Klidně beze mne, celý týden s ní nemluvím.
Do Prahy přijíždí Gagarin, v otevřeném autě projíždí nad muzeem, auto se courá dolu Mezibranskou ulicí a okolo stojícím lidem kosmonaut podává ruku. Podal mně ruku Jurij Gagarin, první člověk ve vesmíru!
V sobotu se ještě chodí do školy, dospělí do práce.
Pracovní doba je ale zkrácená a když máma přijde domů, tak se pustí rozhlas po drátě, tam dávají Šťastnou cestu s Jiřím Štuchalem a přitom se uklízí a pečou buchty na neděli.
Štuchal bydlí nedaleko, někde za Jiřákem, stejně jako Vladimír Dvořák.
Na Vinohradech je herců jak naseto, mají blízko do Armádního divadla i do Rozhlasu.
Za rohem bydlí limonádník Fiala, vedle něj Zdena Hadrbolcová, do třídy chodím s mladší dcerou Josefa Bláhy.
Na Francouzské má bydliště Skořepová i Bohdalová a vloni, když natáčela Morálku paní Dulské, v přízemí u paní Fridrichové, bydlela v podnájmu mladičká Jana Brejchová.
Později v naší ulici bydleli i manžele Preisovi s oběma syny a také Jiří Šlitr
(najdete tu Drobného?)
Ségra má ve třídě na základce budoucího zpěváka Milana Drobného, ten bydlí naproti v baráku.
Zblízka se mně dotýká smrt mé stejně staré kamarádky, se kterou jsem jezdila v létě na tábory. Na táboře byla ještě v pořádku, za pár měsíců umírá na Hodgina, rakovinu lymfatických žláz, do tehdy pro mne neznámou nemoc. Její poslední přání byla bílá rakev a do ní monofilové šaty.
Přesto ségře závidím, když jí máma pořídí šaty z růžového vyšívaného monofilu se širokou sukní, pod ní patří spodnička ušitá ze silonové sítě, která se kupuje v drogerii a normálně by měla sloužit v okenních rámech, jako síť proti mouchám.
Rusáci dostali od nás za uši, byli až třetí. Televizi jsme ještě neměli, fandili jsme všichni u rozhlasu po drátě. U mikrofonu nepřekonatelný sportovní reportér Josef Laufr. Hokejisté skončili sice druzí, ale stali se mistry Evropy.
Všichni jsme byli hrdí, že jsme Češi a vůbec jsme nemuseli skákat: “ Hop,hop, hop, kdo neskáče není Čech!“
Celá předchozí léta nám horem spodem cpali lásku k Sovětskému Svazu, všiml si vůbec někdo z bolševiků, jak se nám začínají přejídat? Politika se začínala prolínat do sportu, jásali jsme, když Rusák upadl, nebo když dostal branku, pískalo se, když Rusák třeba jen náhodou zavadil o našeho hráče.
V tom roce se během sezóny provalila sázkařská aféra. Některé zápasy, zařazené do Sazky, dopadly tak, jak si hráči vsadili. Na mistrovství potom vlastně jelo družstvo náhradníků, slepených na poslední chvíli. To, že by naše mužstvo převálcovalo Rusáky, to nikdo nečekal. V brance chytal nový objev a později legenda Josef Mikoláš.
Všechny tři chodíme do Grébovky do domu Pionýrů a mládeže. Do knihovny, do malého kina na grotesky, já nahoru do ateliéru na výtvarku, Momo a Jája do přízemí starat se o hady a želvy. S mým nadáním to je všelijaké, ze všech dětí tam ho mám určitě nejméně. Ne, že by mně chyběla technická zručnost, ale jaksi mně schází osobitý náhled na věc, to cosi, co dělá malíře dobrým malířem, jsem jenom taková patla.
Do kroužku se mnou chodí Alena, ta bydlí naproti v baráku a ta naopak opravdu umí. I přesto, že jednou propadla z češtiny (mámu má Němku, tátu z Podkarpatské Ukrajiny, po něm je výtvarně nadaná, on nádherně kreslí a na Velikonoce vyškrabuje úžasné kraslice) a ani v pozdějších letech nemá z Čj lepší známku než trojku, u nich doma se totiž mluví všelijak, pro nesporný talent je přijata na UMPRUM, jenže talent není všechno, schází známosti a na vysokou se už nedostane. Končí u kresleného filmu na Barrandově, kde rozkresluje na celuloid do nekonečna pohyby jedné figurky, navržené někým jiným.
Kdysi i já jsem měla s češtinou potíže díky rakouské babičce, možná spíše kvůli žižkovskému dědovi a stávala jsem pro často používané germanizmy na hanbě.
Ve třinácti jsem ale už dávno znala adekvátní české výrazy pro šuplík, štokrle, šňůra, šnitcl, šnytlík, štucl, švorc, šlajfky, šmodrchat, špachtle, štempl, šmakovat, šoufl, štok, štekle, šlendriján, šlofík, špígl, šláftruňk, švindl, štrúdl, šábr, šraml, švunk, šejdr, šterc, šmorn, šrumec, švidrat, šraňky, šůrovat, šolich, šlak, šlaufek, špunt a šunt i švajneraj.
Hodně v té době čtu a stání na hanbě je již minulostí.
V tom roce v pololetí mám sníženou známku z chování. Jája také. Moma tomu ušla, nechodí do družiny, má doma babičku. Pěkně to mně i Jáje spočetli. Nejdříve jsme spolu prokoply dveře u družiny, to nám ještě prošlo, Jáji táta dveře opravil. Jenže nedlouho potom zase Jája dostala nápad a já jí asistovala. Do družiny s námi chodila holka, kterou jsme nenáviděly. Taková ta třídní nafučená krasavice.
Ten den přišla v tmavě modrém námořnickém kabátě se zlatými knoflíky. Tehdy jsme určitě ještě nečetly Knoflíkovou válku, ale Jája hned věděla. Knoflíky jí ustříháme a tak jsme také udělaly. Samozřejmě se to provalilo, knoflíky jsme musely vrátit, jenže už je nebylo kam přišít, na díru knoflík nepřišiješ.
DEERES
Pěkně napsáno, deeres.
, která by se snad dala česky označit třeba za stěrku ? I když špachtle je špachtle, stejně jako pantlovačka. Máš hezké vzpomínky, jako bych s Tebou chodila do školy. Gagarina jsme taky prožívali ve škole, učitelka Dějepisu jásala, že nastává nová epocha, a že za chvíli budeme do Vesmíru lítat jako na chatu. Ještě že se to nevyplnilo !
Gustav Brom tehdy bleskově do rána "spáchal" píseň "Dobrý den majore Gagarine", a všude jí hráli v rozhlase. I náš pěvecký sbor "Rudý šátek" hned oslavnou píseň zařadil do svého repertoáru. (Ono nestačilo, že jsme museli zpívat ty příšernosti od Petra Ebena
) Jo, rušná to byla doba. Byli jsme malí a svět byl pro nás jedna velká přátelská náruč, nabízející spoustu každodenních dobrodružství.
A vážně víte, co je šterc a šmorn, já myslela, že to je krajový název a budou ho znát jenom jihočeši?
vercajk se u nás říká nářadí...a taky "nářadí"
Meli jsme pani ucitelku, ktera byla z nejake oblasti kde se asi germanismy nepouzivaly a ta nad nasi mluvou nekolikrat i plakala. Jednou, kdyz se zeptala jak se rekne spravne cesky vercajk. Dostala odpoved "cajk"....
Šterc se dělá z nasucho opražené hladké mouky ( do hněda ), horké uvařené bambory rozšťoucháme a přidáme praženou mouku, omastí se to sádlem a osolí. Jídlo vypadá tak trochu jako drobenka na koláč.
A šmorn je vlastně bramborový trhanec:
Den předem uvařené brambory oloupáme, jemně snastrouháme a promícháme s hrubou krupičkou, špetkou osolíme a dáme do vymaštěného pekáče vrstvou másla, dáme do trouby a když se zapeče dno, promícháme až je celý šmorn růžový a sypký,pak vyndáme z trouby a zalijeme mlékem. U nás doma se jedl nasladko s třešňovým kompotem.
Docela by me zajimalo jestli je to pravda, nebo jestli bylo rozhodnuto, ze sovjetskaja masina havarovat nemuze...
Tohle je ve wikipedii:
Použitý dvoumístný letoun MiG-15UTI měl výrobní číslo 612739 a vyrobilo jej 19. března 1956 pražské Aero Vodochody. Nalétal 1113 hodin, přičemž prošel dvěma generálními opravami, 13. července 1962 a 30. března 1967. Po druhé generálce z 500 hodin životnosti odlétal 62 hodin. Motor RD-45FA, výrobní číslo 84445а, vyrobený 25. prosince 1954, s životností 100 hodin mezi opravami, prošel čtyřmi generálkami (roku 1957, 1959, 1964 a 1967). Po poslední opravě měl odlétáno 66 hodin a 51 minut. Letoun měl pod křídlem podvěšeny přídavné palivové nádrže , které zhoršují letové vlastnosti stroje, znatelné je především omezení přípustných manévrů.
Asi ano, i kdyz v te dobe sovetska letadla proste nepadala...
Ostatne - ono to vypada na chybu pilotaze spatne pocasi....
