LÉTA ŠEDESÁTÁ A DALŠÍ - 4 |
Čtvrtek, 07 březen 2013 | |
Na ulicích staré Tatrovky začínají nahrazovat Spartaky a místo Spartaků se už sporadicky objevují i Octavie a Felicie. Objevují se pro nás dosud neznámí spisovatelé a filmoví tvůrci. V roce 1960 Karel Gott odešel z ČKD a začal se věnovat zpěvu. Čs. rozhlas založil v roce 1960 své hudební těleso, Taneční orchestr Čs. rozhlasu (TOČR). Jeho základem se stala legendární externí skupina Studio 5 a charismatická osobnost uměleckého šéfa Karla Krautgartnera.
Pionýrská redakce se proslavila spíše ostřejší kritikou, protože děti ve svých projevech neznají faleš, dovídaly se často věci, které nebyly právě v rámci střežené politické linie. Tak se Pionýrská jitřenka, jak se od roku 1953 pořady pionýrské redakce nazývaly, stávala průkopníkem „reportáže-pravdy“, i když samozřejmě většina pořadů byla silně v duchu doby.
Při II. celostátní spartakiádě na Strahově (1960) „odvysílal“ z povelového stanoviště do lokálních amplionů seřadiště cvičenců rozhlasový technik ing. Josef Dašek několik melodií západní provenience. Následovaly personální sankce a zpřísněná opatření vedoucí k likvidaci všech soukromých snímků a nahrávek v rozhlase.
Z našeho tehdejšího pohledu babička, ale ve skutečnosti to byla štíhlá šedovlasá dáma, velká sportovkyně. Velký pětipokojový byt v rohovém domě je zařízen starožitným nábytkem. Doma jíme v kuchyni, stále ještě v ní máme kachlová kamna, na kterých se vaří, oni mají jídelnu a v ní klavír, starožitné vykládané skříně z tmavého dubu, na nich stříbrné svícny, přes stěnu jeden obrovský Navrátil, který jako patří NG.
Na stole žádný ubrus, ale koberec kelim, který jsem já doživotně poznamenala, když jsem na něj vysypala brousítko na tužky s inkoustovou tuhou. Babička ani nemrkla, tuhu vyluxovala předválečným luxem, ale stopy stejně zůstaly. Babča kamarádky krásně zpívá, na klavír hraje buggy a ovládá jiu-jitsu. Vedle v obýváku mají přes celou stěnu prosklenou knihovnu, senzace. V předsíni na stěně proti vchodovým dveřím vás vítá nápis: „Host do domu, čakan do ruky“, ale opak je pravdou.
Strávím u nich několikeré vánoční přípravy, které z domova neznám. U nás se peče jediný druh cukroví, anýzové sušenky. Po letech moje máma dostala nápad, že si je znovu upečeme; když jsem se kroutila, divila se , proč nechci, když jsem je měla tak ráda. Neměla, ale nic jiného nebylo. Tady to je jiné, peče se hned několik druhů.
Já, babička, Moma a její mladší sestra, při tom se musí zpívat koledy, aby se neujídalo.
Babička má krásný hlas, já a Moma nikoliv. Překvapením je pro mne i to, že se u nich smí jíst cukroví z vánočního stromečku.
U nás doma ne, už několikátý rok máme krásnou stříbrně modrou kolekci čokoládového nádobíčka, máma na nich má cedulky s čísly a po vánocích počty zkontroluje a pečlivě uloží do krabice, vedle skleněných ozdob. Ten viks, když nakonec zjistí, že pečlivě očíslované ozdoby mají všechna dna ukousaná. Ale já jsem mnohem rychlejší než máma s vařečkou.
Knihy po babičce jsou zamčené ve skříni. Většinou jsou německé, ale jsou tam svázané Světy v obrazech, Národní listy a i nějaká ta česká kniha by se tam našla, včetně knih dětských, které jsme se ségrou dostaly k nějaké příležitosti. Skříň opustí jenom když jsem nemocná a mámu umluvím.
S holkama chodíme do Vinohradské tělocvičny, kde nacvičujeme skladbu pro mladší žákyně na II.celostátní spartakiádu. Jsme jediné tři ze třídy a kvůli nácviku nás uvolňují z vyučování. Šéfem trojice je bezkonkurenčně Jája, jejíž šílené nápady se s Momou snažíme tlumit, ale nakonec se stejně staneme jejich účastnicemi. Místo nácviku, na který jsme byly uvolněné, pořádáme dobrodružné výpravy.
Jedna nezapomenutelná byla Rio Botičo. Jája podlehla dobrodružné literatuře a vymyslela, že půjdeme proti proudu Botiče, až k jeho prameni. Ve Vršovicích jsme narazili na partu kluků, kterým se nelíbilo, že jsme vnikly na jejich území. Šarvátky mezi dětmi podle místa bydliště byly dost běžné.
A my jako Vinohraďáci jsme na jedné straně hájili své území v Rýgráku proti Žižkovákům, na druhé straně Grébovku proti Nuselákům a Vršovickým. Rio Botičo dopadlo neslavně, vyválený v bahně potoka jsme smrděly rybinou a já jsem si pořídila na hlavu slušivý bílý fez. Do hlavy jsem totiž dostala šutrákem.
Doma průser a zákaz kamarádění s Jájou, Moma byla mámou vzata na milost. Tak jsem na konec na té spartakiádě vlastně necvičila.
Moma dostala pionýrskou uniformu a červený šátek. Já a Jája nic, u nás třídní učitelka si udělala černý puntík. Já jsem třídní přetlumočila, že nesmím do Pionýra, protože rostu jak z vody a máma je chudá vdova s dvěma dětmi a nebude mně pořád kupovat nový stejnokroj. Proč byla černou ovcí i Jája, to nevím, její rodiče byli oba v koncentráku. Možná proto. Všechny tři se přihlásíme do sboru, který zakládá naše třídní. Určitě si na mne zasedla. Mne i Momu vyhodila, obě jsme zpívaly tak krásně hlasitě, protože jsme si myslely, že to je druhý hlas.
V létě se tepláky odkládají a děti unisono chodí v tom, co bylo vyrobeno pro spartakiádu, mladší holky bílé triko s rozhalenkou, modré trenky a bílé cvičky Jarmilky. Ve všední den chodíme hrát kuličky ke zdi kostela „Nejsvětějšího srdce Páně“, postaveného podle návrhu Plečnika na náměstí Jiřího z Poděbrad. Že to je pojmenováno po nějakém králi netuším, já to znám jako Jiřák. Kdo nás zná, hrát s naší partou nechce, všechny místní jsme už vožulily o duhovky , citronky i cíněnky.
V zimě chodíme bruslit a bobovat, sáňky už jsme rozlámaly na drncáku v Rajské zahradě. Ploch k bruslení jsou spousty, rovné plochy na hřištích se za mrazu stříkají. Kousek mám hřiště U Vodárny, hned vedle stadion ve Slovenské ulici, nejkrásnější je ale v Grébovce u paláce, tam je plocha večer nasvícená a hraje hudba.
Když v zimě nemrzne, jezdíme na Nikolajku na Smíchov, tam je venkovní stadion s umělým ledem. Po bratrancích dostávám kanady a tak původní šlajfky jsou kličkou připevněny na prkno a mám boby. Modřin z nich je nepočítaně.
Když v dospělosti poprvé obuji bílé krasobruslařské boty, já, která hrávala s kluky hokej, zjistím, že neumím bruslit. Co skluz, to pád, přední zoubky z bruslí musí pryč.
Ségra vychází ze základky a jde do učení na cukrářku. Začíná chodit do tanečních a randit a večer mně to vždycky všechno převypráví...
Filmy, na které ještě nesmím, znám pouze v jejím podání...
DEERES
Komentáře
Deeres : mia I
doufam, ze pridas jeste neco ze sedmdesatych a osmdesatych let. Precetla jsem Tve vypraveni jednim dechem, umis hezky vypravet. Rada si zas neco z Tvych vzpominek prectu. Co se tyce tech brusli a zimnich radovanek, zavzpominala jsem. Hezky vikend.
březen 08, 2013 08:41
Mio, : deeres
má to pokračování, tohle je jenom rok 1960 a zatím jsem Daniela poslala prvních pět roků let šedesátých.Jaksi to neumím vystřihnout stručně.
březen 08, 2013 08:56
urcite Dani : mia I
a chvalim i vyber pametnickych fotek.
březen 08, 2013 09:20
Krásný vyprávění, díky, : Krakonoš
zase vo tý době vím vo něco malinko víc.
![]() březen 08, 2013 09:45
... : deeres
Fotky moje nejsou, autorem je fotograf Miroslav Peterka, protože ten na rozdíl ode mne, umí vystihnout, jak život tropí hlouposti. Fotky jsou z Hrabalovy knihy "Tento dům je ve společné péči obyvatel", v textu jsou perly ze soudních síní, že by Jahelkovo srdce zaplesalo:
Jako dělník se tak vyžíval celý život ...na motocyklu jsem jel bez řidičského průkazu, protože cestu vlakem neznám...prosil, aby bylo v obci založeno JZD, aby nemusel nic dělat...a tak plemeník v obci , tj. plemenný kanec, nebyl jmenován, a proto se musí každý, kdo má prasnici, o ní postarat sám.........Několik členů VB bylo ustrojeno v civilní uniformě............ ![]() březen 08, 2013 10:22
Deeres, : Iris
to je kráááásné čtení
![]() Jsem malinko mladší a to, co vyprávíš, znám z černobílých filmů, které jsem sledovala v dětství.A proto tuhle dobu znám, je mi blízká, i když jsem byla prtě.Ještě dnes tyhle filmy ráda sleduji, včetně i těch režimu poplatných - připomínají mi prostě moje spokojené dětství. Rodina se mi směje, říkají "máminy černobílý".Pravda, v Praze to bylo malinko jiné dětství. Co odstavec, to vzpomínka nebo nějaká imprese. Mládí bez PC a mobilů, ale plné zážitků a pocitů, které jsou výbavné i po mnoha letech, že? Je to moc krásné, pokračuj prosím, každá vzpomínka najde odezvu. A přimlouvám se za hodně fotek, nejenom ilustračních ![]() březen 08, 2013 10:53
Moc hezke vypraveni! : Bara
Na te predposledni fotografii ma ta pani vlevo na hlave tzv. moherovou cepici. Pamatujete? Byly hodne chlupate, ale zadne jemne chloupky, cesaly se hrebenem a mely velmi zajimave barvy. Krome bile i fuchsiove cervene, fosforove zelene, svitive zlute......ja paradnice jsem ji mela bilou.
březen 08, 2013 12:45
Moherovou čepici : Milene
jsem měla růžovou a, aby držela ten správný tvar, tak jsem ji vycpávala silonovým šátkem.
![]() březen 08, 2013 13:07
no jé, : Iris
česací čepice, úplně jsem zapomněla
![]() březen 08, 2013 13:13
čepice : babcaivca
byly velký hit - já ji měla až z Polska ....
březen 08, 2013 14:15
chlupatý čepice!!! : alik puntik
to byl hit, nosil je každej. Já měla žlutou. Máma mi ji koupila k Vánocům, ale ona ty dárky vždycky schovala a pak je nemohla najít. Našla ji, až když hledala ukrytý dárek k svátku, který je v srpnu. Taky jsme chodily do tanečních. Do Repre k mistru Broučkovi. Já měla bílé silonové šaty, pod které mi švadlena ušila další neprůsvitné v barvě bílé, žluté, modré a růžové.Takže jsem vlastně měla čtvery šaty. A na nohou jsem měla tzv. Gobndoly - což byly nejdražší boty vůbec...a stály 155 korun! No, žádná extra tanečnice se ze mě nestala - ale člověk se "otrkal" a mohl pak chodit na tzv. čaje. Což byly odpolední taneční zábavy, které končily v osm večer a nepodával se tam alkohol. My jsme si s Božkou dávaly grenadinu za korunu dvacet - byl to kompot ředěný sodovkou. Chodilo se do Radiopaláce, do Nároďáku, do Valdeku a do Fučíkárny. Hrozně jsme si to tehdy užily.Do kina jsme chodily do Vzletu, do Vesny /ve Strašnicích/, do kina Mír /u strašnické vozovny/, do kina Práce - na Ruský, do kibna Pilotů a do kina Flora - kde dávaly tzv. premiérové filmy. Taky jsme chodily do kina Slávie a do kina Květen. Já jsem filmy milovala a zůstalo mi to. Bruslit jsem nesměla a lyžovat taky ne - tak jsme aspoň u babičky v Krásňáku sáňkovaly. My holky. Byla to příjemná doba. Svět se otvíral a vyhlídky byly radostné, ledacos se mohlo a daly se sehnat druhdy nedostupné věci.Prožívaly jsme první lásky a první zklamání...a vyhlídky byly nadějné. A pak buch - přišel srpen osmašedesát....a mně někdy připadá, že se mi to všecko jenom zdálo.
březen 08, 2013 18:34
Aleno, : Iris
jaká že to byly boty? Chtěla jsem si to najít, ale tenhle výraz to nezná. Zkusila jsem gondoly, ale plive to všechno možné, jen ne boty.
![]() březen 08, 2013 18:42
... : deeres
Dámské boty na malém podpatku se zdviženou, hranatou špičkou (60. léta) – gondoly Já měla první koupené za brigádu v Domě módy, opravdu za 155,-Kčs. Jakoby jehlový podpatek asi 5 cenťáku se ke konci rozšiřoval. Tento charakteristický rys mně přivodil několikeré přizabití, protože podpatek přesně pasoval mezi drážky na podlaze ve starých otevřených tramvajích. A zkuste si v takových botách za jízdy z tramvaje vyskočit.
![]() Další vYsoce ceněné boty z té doby byly úplně nízké boty na rovné podrážce, do špičky – rokenrolky ve dvou barvách, černé a červené. Kdo měl červené, byl frajerka. březen 08, 2013 19:04
Rokenrolky jsem měla béžové - : alik puntik
a ťapky - pamatujete se na ťapky???? To byl módní hit jak blázen. A začínaly první kozačky.
březen 08, 2013 19:16
... : deeres
Jo, ale ty byly asi později, také nízké boty jako rokenrolky a po stranách byla guma. Dneska se podobné dělají baleríny. K nim se pak nosily kaliopky.
Gondoly já měla do tanečních, bylo to jediné slušné, co jsem měla na sebe. Protože šetřivá mamka, jaksi neznala heslo, že méně je někdy více a zakoupila mně někde ve výprodeji troje šílené taftové šaty. Tak já si ušila sama z bavlněné látky s velkými modrými růžemi šaty, ale ty doma neprošly, protože jsem jim udělala pořádný dekolt. Řešení bylo nasnadě. Nevím, jak se to mohlo stát, že jsem, ausgerechnet ,všechny troje příšernosti při žehlení propálila a zrovna vepředu na živůtku, s tím už máma nic nenadělala a já mohla vytáhnout svůj výtvor. Tanečníci se nestačili divit, jak jsem pichlavá, protože jsem zásadně nic nestehovala , ale jenom špendlila a občas jsem nějaký ten špendlík nedopatřením zašila do šatů. ![]() březen 08, 2013 19:35
... : Bara
Rokenrolky mi nic nerikaji, to si vubec nepamatuju, ale pamatuju indianky.
březen 08, 2013 19:37
nepovedlo se?? : Iris
http://denikceskebabicky.wordpress.com/2011/11/04/boty-botky-boticky/
Ale schází fotky - fotečky - nemáte něco, holky? březen 08, 2013 19:48
šedý mor : Iris
je krásný název, a navíc ty si pamatuju na vlastní nožičku.
![]() Ale ty společenské - fakt někde nejsou snímky? Mám pocit, že ty gondoly nosila starší ségra do tanečních a já jí je záviděla a potají tahala, ale fotku má ona. březen 08, 2013 20:14
Gondoly byly bezva boty. : mamča
Maminka je šla kupovat sestře do Domu obuvi. Stály tehdy těch "hříšných" 155,-Kčs, ale sestra šla do tanečních, tak jí maminka na ně ušetřila. Prodavačka jim k těm luxusním botám nabízela nějaký drahý speciální krém. Ale maminka už na něj neměla, tak prodavačce s noblesou hraběnky řekla : "My boty nečistíme".
![]() březen 08, 2013 21:25
... : Bara
Tulenky jsem mela, to byly ta sedmdesata leta, to jsem byla na stredni skole, pamatuji, ze staly neco pres 300 Kcs. Ted premejslim, byla to fakt tuleni kuze?? Za ty penize?? Asi ne, i kdyz tenkrat....
březen 08, 2013 21:47
Gondoly : deeres
Fotku nemám, ale posílám Daniele náčrt svých lodiček (gondol), které jsem měla do tanečních. Sama to sem dát neumím, tak snad Dana?
březen 09, 2013 09:18
Ťapky byly už na počátku šedesátých let. : alik puntik
Já je dostaala bv deváté třídě a byly béžové s maššličkou. Toleňky jsem měla, až když jsem měla děti - tedy v letech sedmdesátých. Válenky jsem nosila jako dítě do školky a milovala jsem galoše šedý mor. Původně byly jen šedé, ale pak se výrob ce pustil i do jiných bare. Já například měla hnědé a taky bílé.To byly do sucha i do vodičky. Vevnitř byla teplá a pohodlná bačkůrka, přes ni gumová galoška na zip a kolem kotníků kožešinka. Taky bývaly na léto kristusky - ty stály dvacku. Já měla červený a posléze bílý - ale to byl konec let padesátých. Než začaly kozačky - nosily se bufy. Kecky a tenisky jsem nopsila na táboře, nebo, když jsem se svou kamarádkou, chodila páíst jejich krávy. Lakovky byly i dámské, ale měl je málokdo. Vozily se z ciziny.
březen 09, 2013 11:19
ze svého velmi útlého dětství : mura1
si pamatuju takový bílý gumový galoše, co byly po straně ušitý do trojúhelníku a zapínaly se na cvoček.
kristusky jsme si vyráběli z tlustý gumu a odřezků kůže, co se dala koupit v Řempu v Dlouhý. a taky jsme si dělali takový rádoby vietnamky z téže gumy na pdrážku a barevnejch bužírek. mělo to rovnej oblouček na palec a druhej oblouk šikmo přes nárt březen 09, 2013 12:19
ach ano, galoše, : bb2
na fotkách v nich vypadám jako při nácviku jaderného poplachu :-))
U nás doma frčela šňůra do šicích strojů. Kožená, pevná, ne moc tlustá, perfektní na samodomo výrobu všeho možného. Táta mi z ni udělal kristusky, ale já ten výraz nesnášela, nevím proč, ale vadí mi to dodnes, evokuje mi to Hapku ;-) tak jsem tomu před "lidma" tvrdošíjně konzervativně říkala sandály, a doma před rodičema kristusky, aby věděli..:-) Ovšem vyrobit mi je jsem tátovi dovolila a k tomu výborně posloužila ta šnůra do šicího stroje, podélně rozříznutá skalpelem na tenké kožené řemínky. Z celé, nerozříznuté šnůry a malé horolezecké karabinky jsem pak měla perfektní stopovací vodítko, nejdelší na cvičáku a tak pevné, že si ho půjčovali chlapi s rotvajlerama na obranu. Tehdy, za mých mladých let, totiž byli rotvajleři Rotvajleři, ne chrastítka jako dnes. Byli rotvajlerovatější než dneska a na našem cvičáku byli ti úplně nejrotvajlerovatější. březen 09, 2013 22:56
ale Ktristusky byly látkové : alik puntik
a vázaly se tkaničkami a dělaly docela pěkné nohy, protože se ty tkaničky ovíjely kolem kotníků a výš. A byly na klínku - a barevné. Nosili je všichni, byly levné a daly se snadno vyprat. To, co vyrobil tvůj tanínek, nebyly ty správné kristusky - ty už jsi nezažila. Ty se nosily, když JÁ jsem chodila tak do pátý, do šestý třídy.
březen 10, 2013 07:25
... : deeres
Ála má na mysli variantu z 50.let. To, co píše bb2, to už je inspirováno hipísáky.Kristusky -bílé, plátěné letní boty , otevřená špička a pata ,tkaničky se provlékaly kovovými očky. Nošeny po celé léto a v jakémkoliv počasí, které se vázaly tkaničkami kolem kotníků , vždycky jednou za týden se vypraly a nabělily. Akorát se brzo roztrhaly,ale co byste chtěly od plátěnky. Já už je moc nezažila, ale nosila je starší ségra, stejně jako všechny holky od nich ze třídy.
http://detskeboticky.cz/boty-ktere-dostaly-jmeno/ březen 10, 2013 08:02
nojo, ale : alik puntik
obrázky k tomu nejsou
březen 10, 2013 08:41
... : Jaroslav
![]() ![]() březen 10, 2013 09:35
Jaroslave : alik puntik
nezobrazilo se to - zkus tam dát link
březen 10, 2013 14:53
já měla kristuskyuž v páté třídě... : alik puntik
ale já už tenkrát měla nohu devětatřicítku, takže na mě už se ani dětské boty nedaly sehnat.
březen 12, 2013 08:46
|