Střípky vzpomínek na šedesátá léta od Vinohradské vodárny... Skončila Šakalí léta a do Československé republiky zavál čerstvý vítr ze západu. Sílu nabíral už koncem let padesátých od celosvětové výstavy v Bruselu Expo58. Z období temna jsme vstoupili do zlatých šedesátých s novým životním stylem. Objevují se umělé hmoty, užitné předměty mají nové tvary, v obchodech šťastní jedinci kupují televizní přijímače i první tranzistoráky.
Na ulicích staré Tatrovky začínají nahrazovat Spartaky a místo Spartaků se už sporadicky objevují i Octavie a Felicie. Objevují se pro nás dosud neznámí spisovatelé a filmoví tvůrci. V roce 1960 Karel Gott odešel z ČKD a začal se věnovat zpěvu. Čs. rozhlas založil v roce 1960 své hudební těleso, Taneční orchestr Čs. rozhlasu (TOČR). Jeho základem se stala legendární externí skupina Studio 5 a charismatická osobnost uměleckého šéfa Karla Krautgartnera.
Pionýrská redakce se proslavila spíše ostřejší kritikou, protože děti ve svých projevech neznají faleš, dovídaly se často věci, které nebyly právě v rámci střežené politické linie. Tak se Pionýrská jitřenka, jak se od roku 1953 pořady pionýrské redakce nazývaly, stávala průkopníkem „reportáže-pravdy“, i když samozřejmě většina pořadů byla silně v duchu doby.
Při II. celostátní spartakiádě na Strahově (1960) „odvysílal“ z povelového stanoviště do lokálních amplionů seřadiště cvičenců rozhlasový technik ing. Josef Dašek několik melodií západní provenience. Následovaly personální sankce a zpřísněná opatření vedoucí k likvidaci všech soukromých snímků a nahrávek v rozhlase.
Trnkův film Sen noci svatojánské byl prvním širokoúhlým loutkovým filmem na světě. Točit na tomto formátu nebyl autorův záměr, ale rozhodl o tom monopolní distributor filmů Filmexport. Točilo se na americký film, který však na Barrandově nešel vyvolat, takže filmaři posílali natočený materiál do Francie, kde fragment filmu vyvolali a poslali zpět.
Mne by šedesátý rok zastihl ještě v teplákách, v jednotné uniformě školních dětí. Vloni na podzim do třídy přišla nová spolužačka Moma a spolu s mojí kamarádkou Jájou, jsme se staly nerozlučnou trojkou. S Momou se mi otevřel nový svět. Jejich domácnost je úplně jiná, než jsem znala doposud. Moma nemusí do družiny, má doma babičku.
Z našeho tehdejšího pohledu babička, ale ve skutečnosti to byla štíhlá šedovlasá dáma, velká sportovkyně. Velký pětipokojový byt v rohovém domě je zařízen starožitným nábytkem. Doma jíme v kuchyni, stále ještě v ní máme kachlová kamna, na kterých se vaří, oni mají jídelnu a v ní klavír, starožitné vykládané skříně z tmavého dubu, na nich stříbrné svícny, přes stěnu jeden obrovský Navrátil, který jako patří NG.
Na stole žádný ubrus, ale koberec kelim, který jsem já doživotně poznamenala, když jsem na něj vysypala brousítko na tužky s inkoustovou tuhou. Babička ani nemrkla, tuhu vyluxovala předválečným luxem, ale stopy stejně zůstaly. Babča kamarádky krásně zpívá, na klavír hraje buggy a ovládá jiu-jitsu. Vedle v obýváku mají přes celou stěnu prosklenou knihovnu, senzace. V předsíni na stěně proti vchodovým dveřím vás vítá nápis: „Host do domu, čakan do ruky“, ale opak je pravdou.
Strávím u nich několikeré vánoční přípravy, které z domova neznám. U nás se peče jediný druh cukroví, anýzové sušenky. Po letech moje máma dostala nápad, že si je znovu upečeme; když jsem se kroutila, divila se , proč nechci, když jsem je měla tak ráda. Neměla, ale nic jiného nebylo. Tady to je jiné, peče se hned několik druhů.
Já, babička, Moma a její mladší sestra, při tom se musí zpívat koledy, aby se neujídalo.
Babička má krásný hlas, já a Moma nikoliv. Překvapením je pro mne i to, že se u nich smí jíst cukroví z vánočního stromečku.
U nás doma ne, už několikátý rok máme krásnou stříbrně modrou kolekci čokoládového nádobíčka, máma na nich má cedulky s čísly a po vánocích počty zkontroluje a pečlivě uloží do krabice, vedle skleněných ozdob. Ten viks, když nakonec zjistí, že pečlivě očíslované ozdoby mají všechna dna ukousaná. Ale já jsem mnohem rychlejší než máma s vařečkou.
Nějaký ten starožitný nábytek po rakouské babičce by se u nás našel, waschkosten (prádelník) vystrčený v předsíni, mramorovou desku urazila dveřmi ségra, secesním židlím máma uřezala opěradla a já rozbila umyvadlo i džbán s ručně malovanými fialkami, které na vaškostnu stávaly.
Knihy po babičce jsou zamčené ve skříni. Většinou jsou německé, ale jsou tam svázané Světy v obrazech, Národní listy a i nějaká ta česká kniha by se tam našla, včetně knih dětských, které jsme se ségrou dostaly k nějaké příležitosti. Skříň opustí jenom když jsem nemocná a mámu umluvím.
S holkama chodíme do Vinohradské tělocvičny, kde nacvičujeme skladbu pro mladší žákyně na II.celostátní spartakiádu. Jsme jediné tři ze třídy a kvůli nácviku nás uvolňují z vyučování. Šéfem trojice je bezkonkurenčně Jája, jejíž šílené nápady se s Momou snažíme tlumit, ale nakonec se stejně staneme jejich účastnicemi. Místo nácviku, na který jsme byly uvolněné, pořádáme dobrodružné výpravy.
Jedna nezapomenutelná byla Rio Botičo. Jája podlehla dobrodružné literatuře a vymyslela, že půjdeme proti proudu Botiče, až k jeho prameni. Ve Vršovicích jsme narazili na partu kluků, kterým se nelíbilo, že jsme vnikly na jejich území. Šarvátky mezi dětmi podle místa bydliště byly dost běžné.
A my jako Vinohraďáci jsme na jedné straně hájili své území v Rýgráku proti Žižkovákům, na druhé straně Grébovku proti Nuselákům a Vršovickým. Rio Botičo dopadlo neslavně, vyválený v bahně potoka jsme smrděly rybinou a já jsem si pořídila na hlavu slušivý bílý fez. Do hlavy jsem totiž dostala šutrákem.
Doma průser a zákaz kamarádění s Jájou, Moma byla mámou vzata na milost. Tak jsem na konec na té spartakiádě vlastně necvičila.
Moma dostala pionýrskou uniformu a červený šátek. Já a Jája nic, u nás třídní učitelka si udělala černý puntík. Já jsem třídní přetlumočila, že nesmím do Pionýra, protože rostu jak z vody a máma je chudá vdova s dvěma dětmi a nebude mně pořád kupovat nový stejnokroj. Proč byla černou ovcí i Jája, to nevím, její rodiče byli oba v koncentráku. Možná proto.
Všechny tři se přihlásíme do sboru, který zakládá naše třídní. Určitě si na mne zasedla. Mne i Momu vyhodila, obě jsme zpívaly tak krásně hlasitě, protože jsme si myslely, že to je druhý hlas.
Chodíme do kina na dětská představení k Vinohradské tržnici do Bystrici, nebo do cikánské Slávie v Nitranské ulici. Jen jednou se odvážíme do bílého mramoru Flory, kterou nyní okupuje VZP. Ale jsme potupně vyhnány a neuvidíme Strašidla ze Spessartu, protože jsou přístupná až od patnácti, z dnešního pohledu nechápu proč.
V létě se tepláky odkládají a děti unisono chodí v tom, co bylo vyrobeno pro spartakiádu, mladší holky bílé triko s rozhalenkou, modré trenky a bílé cvičky Jarmilky. Ve všední den chodíme hrát kuličky ke zdi kostela „Nejsvětějšího srdce Páně“, postaveného podle návrhu Plečnika na náměstí Jiřího z Poděbrad. Že to je pojmenováno po nějakém králi netuším, já to znám jako Jiřák. Kdo nás zná, hrát s naší partou nechce, všechny místní jsme už vožulily o duhovky , citronky i cíněnky.
V zimě chodíme bruslit a bobovat, sáňky už jsme rozlámaly na drncáku v Rajské zahradě. Ploch k bruslení jsou spousty, rovné plochy na hřištích se za mrazu stříkají. Kousek mám hřiště U Vodárny, hned vedle stadion ve Slovenské ulici, nejkrásnější je ale v Grébovce u paláce, tam je plocha večer nasvícená a hraje hudba.
Když v zimě nemrzne, jezdíme na Nikolajku na Smíchov, tam je venkovní stadion s umělým ledem. Po bratrancích dostávám kanady a tak původní šlajfky jsou kličkou připevněny na prkno a mám boby. Modřin z nich je nepočítaně.
Když v dospělosti poprvé obuji bílé krasobruslařské boty, já, která hrávala s kluky hokej, zjistím, že neumím bruslit. Co skluz, to pád, přední zoubky z bruslí musí pryč.
Ségra vychází ze základky a jde do učení na cukrářku. Začíná chodit do tanečních a randit a večer mně to vždycky všechno převypráví...
Filmy, na které ještě nesmím, znám pouze v jejím podání...
DEERES
Jako dělník se tak vyžíval celý život ...na motocyklu jsem jel bez řidičského průkazu, protože cestu vlakem neznám...prosil, aby bylo v obci založeno JZD, aby nemusel nic dělat...a tak plemeník v obci , tj. plemenný kanec, nebyl jmenován, a proto se musí každý, kdo má prasnici, o ní postarat sám.........Několik členů VB bylo ustrojeno v civilní uniformě............
Jsem malinko mladší a to, co vyprávíš, znám z černobílých filmů, které jsem sledovala v dětství.A proto tuhle dobu znám, je mi blízká, i když jsem byla prtě.Ještě dnes tyhle filmy ráda sleduji, včetně i těch režimu poplatných - připomínají mi prostě moje spokojené dětství. Rodina se mi směje, říkají "máminy černobílý".Pravda, v Praze to bylo malinko jiné dětství.
Co odstavec, to vzpomínka nebo nějaká imprese. Mládí bez PC a mobilů, ale plné zážitků a pocitů, které jsou výbavné i po mnoha letech, že?
Je to moc krásné, pokračuj prosím, každá vzpomínka najde odezvu. A přimlouvám se za hodně fotek, nejenom ilustračních
Další vYsoce ceněné boty z té doby byly úplně nízké boty na rovné podrážce, do špičky
– rokenrolky ve dvou barvách, černé a červené. Kdo měl červené, byl frajerka.
Gondoly já měla do tanečních, bylo to jediné slušné, co jsem měla na sebe. Protože šetřivá mamka, jaksi neznala heslo, že méně je někdy více a zakoupila mně někde ve výprodeji troje šílené taftové šaty. Tak já si ušila sama z bavlněné látky s velkými modrými růžemi šaty, ale ty doma neprošly, protože jsem jim udělala pořádný dekolt. Řešení bylo nasnadě. Nevím, jak se to mohlo stát, že jsem, ausgerechnet ,všechny troje příšernosti při žehlení propálila a zrovna vepředu na živůtku, s tím už máma nic nenadělala a já mohla vytáhnout svůj výtvor. Tanečníci se nestačili divit, jak jsem pichlavá, protože jsem zásadně nic nestehovala , ale jenom špendlila a občas jsem nějaký ten špendlík nedopatřením zašila do šatů.
Ale schází fotky - fotečky - nemáte něco, holky?
Ale ty společenské - fakt někde nejsou snímky? Mám pocit, že ty gondoly nosila starší ségra do tanečních a já jí je záviděla a potají tahala, ale fotku má ona.
kristusky jsme si vyráběli z tlustý gumu a odřezků kůže, co se dala koupit v Řempu v Dlouhý. a taky jsme si dělali takový rádoby vietnamky z téže gumy na pdrážku a barevnejch bužírek. mělo to rovnej oblouček na palec a druhej oblouk šikmo přes nárt
U nás doma frčela šňůra do šicích strojů. Kožená, pevná, ne moc tlustá, perfektní na samodomo výrobu všeho možného. Táta mi z ni udělal kristusky, ale já ten výraz nesnášela, nevím proč, ale vadí mi to dodnes, evokuje mi to Hapku ;-) tak jsem tomu před "lidma" tvrdošíjně konzervativně říkala sandály, a doma před rodičema kristusky, aby věděli..:-) Ovšem vyrobit mi je jsem tátovi dovolila a k tomu výborně posloužila ta šnůra do šicího stroje, podélně rozříznutá skalpelem na tenké kožené řemínky.
Z celé, nerozříznuté šnůry a malé horolezecké karabinky jsem pak měla perfektní stopovací vodítko, nejdelší na cvičáku a tak pevné, že si ho půjčovali chlapi s rotvajlerama na obranu.
Tehdy, za mých mladých let, totiž byli rotvajleři Rotvajleři, ne chrastítka jako dnes. Byli rotvajlerovatější než dneska a na našem cvičáku byli ti úplně nejrotvajlerovatější.
http://detskeboticky.cz/boty-ktere-dostaly-jmeno/
