Pokusím se o popsání příběhu, který se odehrál taky v šedesátých letech, nu, spíš na přelomu těch “vydařených” šedesátek. Byl jsem tehdy mladý, nezkušený a taky trošku vykulený. Bohužel mi tenkrát jeden referent učňů zasáhl do dalšího života tím, že mým rodičům neoznámil, že mnou podaná přihláška k učení na radiomechanika nemůže být akceptována, neboť provozovna jejich podniku, kde se opravovaly televize a rádia, byla převzata jiným podnikem, a že ten si ponechá jenom stávající zaměstnance a nové, respektive učně, že nepřijímají.
Toto oznámení, rovnající se v té době asi tak smutečnímu (aspoň pro mne), přišlo někdy v polovině července. Přestože se můj otec snažil seč mohl – ten poloslepý, senilní, sveřepý a hlavně "uvědomělý" soudruh referent nepovolil. A novou přihlášku nám prostě nedal. Takže začalo vyjednávání, jaké zaměstnání, lépe řečeno učební obor, bych si v té firmě mohl vybrat. Nakonec to dopadlo tak, že jsem prvního září nastoupil, ale zařazení nebylo vůbec jasné. Prý se snad má otevřít nějaká nová “vývojová” dílna, specializovaná na “prototypy” a “vynálezy”. Ona se nakonec otevřela, k mému velkému úžasu i spokojenosti. Jenže, než k tomuto došlo, byl jsem pořád jen poskok, strkali mě tam či onam, jako tu pověstnou horkou bramboru.
Takže jsem třeba dělal na “revolverech” (automatizovaný soustruh) i jiných obráběcích strojích (frézy, vrtačky apod.), sestavoval dohromady různá měřidla, která se tam tehdy vyráběla. Poznal jsem i vystružování, řezání závitů, lapování, kalení, popouštění, sycení krevní solí a uhlíkem a ještě plno dalších věcí a úkonů, které ovšem byly velmi v rozporu s učebními směrnicemi a postupy pro první ročníky učení v oboru strojní zámečník.
Musím se taky přiznat, že jsem mohl jednou přijít i o život, když jsem se na soustruhu pokoušel “ošmirglovat” ocelovou tyč, asi 1,5 cm v průměru, kterou jsem upnul do sklíčidla soustruhu a její větší část, která ještě asi 1,5 metru vyčuhovala ze zadní části, jsem se pokoušel “ojet” smirkovým papírem. Jakmile jsem malinko víc přitlačil, tak se tyč vychýlila ze středu a vlivem odstředivé síly a rotace se ohnula - ale pořád rotovala, i v tom ohnutém stavu. Nejspíš asi úlekem, když se ta ohnutá tyčka okamžitě zabořila do zdi, ze které vytloukla nejen omítku, ale i kus cihly, jsem instinktivně rychle uhnul, a vyhnul se tak zásahu většímu – onou ohnutou tyčí přímo do hlavy.
Odnesly to jenom moje montérky a košile a menší šrám na prsou.
Takže od této chvíle jsem byl nebezpečný a museli mě hlídat. Proto jsem byl jednoho dne přidělen k ruce jako pomocník nejhoršímu “démonovi” v podniku - údržbáři Franzovi, který o sobě prohlašoval, že umí všechna řemesla, včetně zlatnického i pasířského.
V té malé firmičce byla taky autodoprava - několik ojetin, které už v dosti pokročilém věku dosluhovaly svůj životní úděl. Byly to většinou náklaďáky z doby první republiky, které po celodenním pachtění se musely umýt. To se běžně provádělo na malém nádvoří firmy, kde uprostřed byla vpusť, tedy kanál, kudy odtékala špinavá voda a písek. A jednou se to prostě muselo opravit, vyčistit.
Díky šlendriánu instalatérů a nedodržování předpisů, tehdejší státní normy, byla tam též svedena odpadní roura WC z přilehlé budovy. A jednoho dne kvůli kvantu pískového nánosu záchod už nemohl plnit svoji funkci - roura ze záchodu už byla zablokovaná.. Poněvadž Franz tohle všechno věděl, pokoušel se nejprve uzavřít záchod, aby ho nemohl v době opravy někdo použít. Ale jaksi to nešlo. Tak jenom přilepil na dveře ceduli s nápisem, že se záchod nesmí používat, poněvadž právě dochází k jeho opravě.
Já jsem měl za úkol vynášet kousek stranou kýble plné písku, které zas - s velikým odhodláním a cele zabořen do té odpadní šachty - plnil Franz. Když už byla odpadní roura, co vedla přímo ze záchoda, konečně docela odkrytá a Franz si chtěl trochu odfouknout, jistý, velice povědomý a zrovna tak i nepříjemný zvuk oznamoval, že se blíží “zásilka” z toho záchodu, na jehož dveře dal cedulku – NEPOUŽÍVAT! Jeho reakce byla docela adekvátní. Docela normálně a od plic zařval – „Která pí.a tam vlezla, copak neumí číst?“
Tak, jak vězel v té šachtě, téměř po prsa, se napřímil a hleděl zvědavě a hlavně nas*aně, stejně jako já, já ale se zájmem ke dveřím záchodu, kdo se v nich objeví. V očích měl zlost a také velké odhodlání, vyčinit a pěkně seřvat odvážlivce, který nedbal jeho pokynů a nařízení.
Jenže, když se dveře pomaloučku otevřely, velice milá a přepěkná tvářička z nich jukla malinko ven, s velice provinilým a zardělým výrazem ve tváři, řkouc, že už to nešlo déle vydržet, a musela tu potřebu vykonat a použít tenhle záchod, neboť ostatní byly obsazené.
Franz se nadýmnul jak holub a pravil – “Ale, ale, slečno Jarmilko, to jste vy? No, vy máte ale moc pěkné hovínko, takové zlatohnědé, skoro jakoby nugátové!” Jarmilku to asi moc nepotěšilo, jakmile okoukla situaci kolem, že díkybohu na blízku nejsou žádní diváci, tak se okamžitě, cupitavými krůčky, vzdálila z místa svého provinění. Mám dojem, že se i pak tomuto místu radši vyhýbala.
x x x
Nuž, tak to byla jedna z mých vzpomínek z mládí, kdy jsem se pomalu začínal seznamovat se světem dospělých a sám jsem se taky jaksi okřesával. Příště bych si mohl zavzpomínat na to, jak starý Mánek “obráběl” při své odpolední (spíš noční) šichtě, jednu docela pěknou ženskou na hoblovce. Jestli někdo znáte rozdíl mezi šepinkem a hoblovkou, tak asi víte, o čem by mohla být řeč. U šepinku se pohybuje nůž, u hoblovky je to obrobek.
A ten pravidelný a dostatečný pohyb stolu, na kterém je upevněn“obrobek”, se dá nastavit na určitou délku a taky rychlost...
STANDA
Je to nějaký pátek, kdy u nás opravovali řemeslníci vodovodní vedení a odpady a já měla odpojenou toaletní mísu.Zrovna jsem uvařila dvě vajíčka natvrdo, oloupala do hrnku, ve kterém se vařila a šup, než jsem si stačila uvědomit, co dělám, vyklopila vodu se skořápkami do záchoda.
Někdo dole zařval nadávku a za chvíli u mne zazvonil Kaliméro, skořápky na hlavě, jak nedokonnale vylíhnuté kuře. Spravilo to několik panáku slivovice.
V současné době asi žádná pračka tak vhodně nevyvádí...
