Snad každý správný Ústečák zná koupaliště Brná. Spousta lidiček na něm vyrostla a doufám, že ještě vyroste podobně jako já. Stará Brná – chodilo se vchodem u Hotelu Racek, pak dřevěné stavby vanových koupelí a pod tratí dřevěné převlékací kabinky, sociální zařízení a dřevěná hospoda do tvaru L na polopatře.
Bazén jeden, vedle brouzdaliště pro dětičky, pár sprch, všechno bez jakékoliv úpravy napájeno termální vodou z vrtu těsně vedle koupaliště (oblast teplických termálních vod). Taky taneční betonový parket u Labe a pamětníci si možná vzpomenou, že na bazénu byl jistou dobu též taneční parket (plovací, z plechových barelů), což byla navečer při živé muzice obrovská zábava s házením hlavně slečen v letních šatečkách do vody. Co dneska nějaká soutěž o mokré tričko, cha a ještě jednou cha ! Všechno už tady jednou bylo...
No a v té hospodě jsem trávil hrůzu času v létě místo dovolené jako brigádník na začátku 80tých let. K hospodě příslušel přístřešek ze střechou z tér papíru, v něm pípa a ohřívák na párky... a to bylo moje království. V létě to někdy byla hotová tragedie, za tebou rozpálená kamna, nad tebou rozpálená střecha a před tebou fronta lidí, zakroucená jako had. Velel tomu všemu Ládík, zaměstnanec pověstných Restaurací a jídelen v Ústí nad Labem.
Připravovat na sezónu se to začalo už v dubnu. Takže — umejt celou kuchyň, taky někdy se malovalo, vyčistit obrovitá kamna na uhlí a podobně.
Nastoupil tam s námi od začátku též nový kuchař, který se ale při té práci stačil hned příšerně ožrat a aby to s něj vyprchalo, tak skočil oblečen do studeného Labe.
Konečně, jeho problém, ovšem náš problém byl v tom, že měl v kapse všechny klíče od celé hospody, které následně v klidu spočívaly na dně Labe.
Tak hned první den se v hospůdce muselo spát. Někdo to prostě ohlídat musel a já byl v té době asi nejmladší. Jak rád bych to hlídal dneska a teď a klidně spal na zemi mezi dveřma...
Náš milý pan vedoucí Ládík měl několik zásad, které tam plně aplikoval a na které asi do smrti smrťoucí nezapomenu:
Zásada č. 1 – Host po sobě sežere vlastní ho*no, ale musí to vypadat
Ovládal umění z prdu udělat kuličku a jeho parádním číslem byly ježci. Do spirály nakrájený buřt a dvakrát naříznutý vytvořil na talíři po opečení na tuku nikdy nevyměňovaném neobyčejné dílo vzhledem i chutí. Z buřtíku zvícího dětského palečku jsi měl jídla plný talíř. Když se to trochu ozdobilo paprikou a okurkem, trochou ředěné hořčice a vylepšeného rajského protlaku (kečup ještě nebyl na světě, tedy aspoň u nás v republice), tak to každej zbaštil a ani nemrknul.
Z kvalitní uzeniny se to dělat nedalo, rozpadala se, tak si Ládík objednával z Výrobny polotovarů na Střekově buřty, ve kterých bylo minimum masa, ale o to více rozvařených kůží a kližek. Je faktem, že když tě tím buřtem někdo trefil, tak tě poslal spolehlivě k zemi. Zisk asi tak 500 procent minimálně, pche, kam se hrabou dnešní hospodský.
Zásada č. 2 – Když v hospodě teče voda a máte Maggi, tak je taky polívka
Je faktem, že se tam vařil hovězí vývar z kostí, které vypadaly jako když dva roky ležely na poušti, ale vždycky se z toho něco vydolovalo.Ve skladu v roztrhaných pytlíkách se vždycky nějaká vložka do polévky našla a pak záleželo na fantazii, jak to nazveš a pod jakym názvem hostovi polévku nabídneš. Vařilo se to v 65 litrovém hrnci a tady byla Ládikova přítomnost nezastupitelná. Já a ostatní jsme nebyli schopni tu hromadu vody osolit, hodil jsi tam trochu a ochutnal. Za chvíli jsi měl spálenou hubu a chuť už žádnou. Ládik přišel, vzal par hrstí sole, hodil je tam a šel na panáka. Nic nechutnal a osoleno naprosto přesně.
Zásada č. 3 – Na naši hospodu host nikdy nezapomene a zapomenout nesmí
Vyráběly se ve volných chvílích (to bylo tak od šesté ráno do devíti a večer po deváté) různé speciality. Napodobenina jugoslávského Ajvaru – vařené brambory, nakládané papriky (konservy zmetky, které se vozily ze Severočeských konserváren v Předlicích – přeci se to nevyhodí), pálivá paprika, pár feferonek, sůl a olej (v nouzi se nahrazoval vypečeným tukem z buřtů). To všechno se na robotu umíchalo a mazalo na tenké krajíčky chleba. Je fakt, že se tohle „jídlo“ dalo požívat pouze poblíže nálevního pultu. Dokonce jsem viděl lidi, kteří potom pili ze zoufalství i vodu.
Zásada č. 4 – V hospodě se spotřebuje všechno
Dalo se ovlivnit skoro všechno, i hygienický dozor, ale počasí? Tomu se holt poručit nedalo. Jeden den krásně, tak na druhej den ráno objednat chlebíčky a párky a ono pak krásně celej den pršelo a nikde ani jedna noha. Tak všechno z chlebíčků seškrabat a vrazit do lednice, s vekou se zatopilo v kamnech. Buřty zpátky do Výrobny Střekov, kde se (než stačily zamřít) umlely do sekané, která upečená snese skoro všechno. Sekaná se při dobrém počasí zase odebrala zpět, namočila se kýblu z vodou, aby byla těžší no, a sežrala se taky. Ten seškrab z chlebíčků se umíchal s tvarohem, změklým tukem a pálivou paprikou, směs se mazala na čerstvou veku a hned byly „bačovské chlebíčky“ k pivu.
x x x
A tak bych mohl pokračovat dále. Při prodeji v kiosku se děly někdy hrozné věci. Přišel maník, že chce třikrát po dvou nožičkách, k jednomu dvakrát hořčicí, ke druhému chleba navíc, tři piva, dvě limonády, jedny Lípy a sirky. Jó, pak ještě dvoje Tatranky a jedny peprmintové bonbony... A byl jsi s jakýmkoliv počítáním, sečítáním, násobením, odmocňováním a trojčlenkou v hajzlu – takže – „49 korun 80 haléřů, prosím“.
Někdy to prošlo, někdy taky holt ne. Občas nějakej párek prasknul, tomu se člověk nevyhnul, tak to se dávalo dětem s chlebem za korunu, žádnému klukovi to nevadilo. A furt před příšerná fronta lidí, stánky v té době nebyly naprosto žádné. Když sem potřeboval nakrájet chleba, tak nejlépe na to vzít nějakou pěknou holku, Na to prostě už nebyl čas. Vždycky se ale nějaká obětovala... na jednu ovšem asi nikdy nezapomenu. Urostlá blondýnka, nahoře poctivé české trojky, kalhotky od plavek na mezi únosnosti a podprsenku uháčkovanou. Ovšem tak, že na kroužek okolo ňadra se napojovalo několik špagátků, které končily placičkou, která jeeeen tak tak zakrývala ten čudlik. Vypadalo to úchvatně, ale dalo se v tom jen asi ležet a nebo velice obezřetně pohybovat. V kuchyni holt frmol, furt se tam někdo motal, tak jí ty trojky každou chvíli vypadly. Tak si je nacpala zpátky a jelo se dál. Pamatuji si, že bydlela na Skřivánku a byla studentkou posledního ročníku Střední zdravotnické školy tady v Ústí.
I potom jsem jí párkrát viděl, ale nějak to celé po čase vyšumělo do ztracena. Holt ve stáří člověk na příjemné věci vzpomíná rád, nic jiného mu taky nezbyde.
Jednou koncem srpna Ládík v záchvatu jakéhosi nadšení odněkud z Litoměřicka přitáhnul pár sudů močáků okurek. Ovšem při otevření mě mohli omejvat, nejmenší okurka tak asi 40 centimetrů. Prodalo se to SAMOZŘEJMĚ taky. Když si pak viděl na dece jednu celou kompletní rodinku, jak se všichni živí tou jednou okurkou... Je ovšem faktem, že přes to všechno denní výdělek (ne samozřejmě mzda) byl na tu dobu docela obrovitý, v průměru 500 korunek denně. Když jsi měl měsíční výplatu kolem dvou až dvouapůl tisíc, tak to jsi byl docela boháč.
Samozřejmě se zase spousta peněz utratila ve Vinárně U Racka vedle. (I když tam zase stála flaška Modrého Portugalu 15 korun, panák francouzského Sequins 9 korun, takže furt něco zbývalo.) Tam pomalu do rána, pak se v noci vykoupat, v kuchyni chvilku šlofík a začínalo se znova. Člověk toho tenkrát vydržel víc než kůň.
Ještě si vzpomínám — s tím koupáním, to Karel, též hospodský, vyrazil z vinárny takhle v noci si skočit do bazénu a nějak dlouho se nevracel. Tak začalo pátrání a on si tedy skočil, to jo, ale do vypuštěného bazénu. Přežil to pěkně pomlácenej, klíční kost, zlámaná ruka a všude odřeniny a vomláceniny.
Občas ho vídávám i teď, chcípá na všechno možný a velice rád vzpomíná na tohle svoje parádní číslo.
x x x
Již v té tvrdě sociálistické době zuřil krutý konkurenční boj, holky kus dál pode mnou prodávaly zmrzlinu vodovou, hnusnou, ale studená byla. Aby byl větší odbyt, tak to vylepšovaly rumem a různými dalšími kořalkami. Ovšem kdo si dal zmrzlinu, už si nedal pivo. I když existovaly samozřejmě světlé a ceněné výjimky.Takže v řídkých chvilkách volnějších se halekalo z naší strany cosi o salmonelóze a zkažené zmrzlině (dneska holt by to byla třeba ptačí chřipka), zespoda zase cosi o kyselém pivu a nečištěných trubkách.
Večer jsme se ale stejně sešli všichni v jediný hospodě.
Nedílnou součástí Brné byla a ještě furt zatím je převoznická loď MARIE. V pohodě se po večerech jezdilo na pivo do KOTVY ve Vaňově, na lodi se taky odehrávaly velice netradiční mejdany a taky velice netradiční rande. Spousta slečen a dívek byla značně zvědavá :-))). V té době ještě měl prostor pro cestující okna a dokonce i zatahovací záclonky a žaluzie....
Vzpomínám, že s Ládíkem jsem to táhnul v pohodě dál, i různých plesů jsem se zúčastňoval. Jednou ve Svádově mě dokonce spousta hostů chtěla zmlátit. Navezlo se totiž do skladu víno v litrovkách tak „inteligentně“, že tam byla narvaná hromada beden s vínem bílým, za ní hromada beden s vínem červeným, pak zase hromada vína bílého.
Přendat to nějak, abys se k tomu dostal, to se vzhledem k omezenému prostoru prostě nedalo. Tak jsem chodil po sále a řval, že červené není, jenom bílé. Když si hosté na to bílé zvykli, tak jsem zase řval, že bílé není, jenom červené. Někdy po půlnoci jsem byl nucen se z hospody urychleně vzdálit.
Jo, přátelé, přežilo se všechno, i když někdy vo fous.
FRANTA BOUŠKA
Na koupaliště jsme nechodili, protože celá rodina rádi a dobře plaveme, a tak jsme vždycky dávali přednost přehradě nebo rybníkům. I tam jsme vozili jídlo z domova.
S úplně malými dětmi jsme k vodě nechodili. Mnohem lépe jim bylo v bazénku na zahradě, ve vodě, do které si načurali jen oni sami... Raději jsme obětovali naše plavání. Oba kluci se ale naučili poměrně brzy plavat, a tak jsme k vodní ploše vyráželi všichni.
Dovolená - to už autem - maminka zavařovala maso, klobásy, vezli jsme brambory, zeleninu, ovoce (to hlavně proto, že jsme měli a máme velkou zahradu a tím pádem i vlastní výpěstky). Na dovolené jsme jenom dokupovali pečivo, sýry, uzeniny, prostě to, co jsme nevezli. Do restaurací jsme až na výjimky nechodili, ani do bufáčů. A proto nás to dovolenkové stravování přišlo výrazně levněji, krom toho, že jsme věděli, CO jíme. Dodnes nerada jím v restauracích a hospodách.
. Aleno, mas vyhodu, ze muzes bastit vsechno , zes ty burty prezila 
V potravinářství se vždycky kradlo a šidilo, jakmile to jen trochu šlo a nebyla přes to přísná kontrola. A přes různé stánky, někde v Kocourkově, asi nebyla nikdy.
Jinak v RaJi jsem léta pracovala - tudíž i jedla (závodka) a nic mi nikdy nebylo. Předpokládám holky, že si pěstujete svůj len a svou bavlnu a ovečky, abyste následně vlákno upředly a utkaly si klátku, kterou barvíte přírodními barvami z vlastnoručně vypěstovaných rostlin a šijete si samy oblečení, neboť nedůvěřujete "kupovaným" výrobkům a od Vietnamce už vůbec ne.
No, já mám teď na sobě bavlněnou oranžovou košili od Vietnamce a je na ní obrázek ovečky - a ještě jsem se neosypala. Jo, a protože jste ty buřty nekupovaly, tak ani nevíte, že nebyly zuhelnatělý...což já vím stoprocentně, protože jsem je kupovala a jedla a nikdy mi to neublížilo.
A Stáňo, to ty brambory s cibulkou jste jedli studený? No, pak se nedivím ,že máš žaludek v p*****i. A ty skleněný lahve se vám nikdy nerozbily? Já s sebou nosila čaj ve skleněných lahvích se zašroubovacím víkem - patentní už nebyly - a vždycky jsem rozbila aspoň jednu týdně.
Pravda je, že jsem s sebou s dětmi taky vozila jídlo a pití, ale to bylo proto, že jsem neměla prachy - což byl asi i případ vaší maminky. Jinak by netahala kastrol s bramborama. Jinak - nepovažuju Ústí nad Labem, ani Prahu,za Kocourkov.
Bavlnu nepěstuji, neb v našem podnebí by nejspíš nerostla, len nepěstuji taky, by ani ovečky nemám.
Ale vypěstujeme si nějakou tu zeleninu, ovoce, bylinky, na zimu namrazíme, nebo jinak vhodně zpracujeme. Jsme soběstační s ořechy...
Kdo má kus pozemku, ví, že něco vypěstovat není zadarmo, že se člověk nadře, a že ho to stojí volný čas. Přesto nám to stojí za to.
K tomu hotelu Slovan, určitě jsou někde slušní kuchaři, ale ty učni tam byli prasata.
Mámě nic jiného nezbývalo, než být šetrná, táta mně umřel v 53.roce, do toho vletěla měna a máma byla namydlená.
jinak je to Bíbí, co schazuje všecko, co není uděláno tak, jak to dělá ona.
naopak, Alčo - neshazuju co kdo jak dělá, ale dráždím lidi, jako ty, že dělám věci jinak, než oni, a už jen to, že o tom píšu, považují za útok na sebe, za kritiku toho, jak to dělají nebo dělali oni.
Ale to je jejich omyl.
Na stánky s občerstvením nebo něco podobného si nepamatuju, u nás se taky bralo jídlo z domova, obložené housky se sýrem, paprika a okurka salátovka, jablka, pití do lahve. Ale nějaké nanuky táta nosil, tak asi tam nějaké stánky byly.
V létě jsme s našima projezdili po výletech celou republiku, ono se to vždy spojilo s návštěvou nějakého příbuzenstva, a to máme spravedlivě rozdělené po celé zemi - čtvrtina západní Čechy, čtvrtina severní a střední, polovina Morava. Jedli jsme buď u příbuzných - snídaně a večeře, nebo v restauracích - obědy. Do auta máma vždycky brala jídlo a pití z domova, a po cestě se někde koupily nějaké mlsky, bonbony, vážená italská směs z cukrárny u kina Hraničář apod.
Buřty jsme si pekli na ohni na chalupě a nejlepší byly ty upečené do černa.
jinak - no tak co? Vždyt jsme různí lidé a nemůžeme všichni dělat všechno stejně, ne?
Moc hezký zbytek dne všem přeji. :-)
přesně tak -
každý máme jiné vzpomínky a proto je tak fajn si to číst...
