Někteří z vás ode mne dostali dopis s prosbou, abyste zavzpomínali na své dětství, mládí - na léta šedesátá, sedmdesátá, osmdesátá.... (Čímž chci těm, kteří ho dostali, nenápadně připomenout, že by bylo moc fajn, kdyby pár řádek svých vzpomínek poslali do světa.) Každopádně - pokud si i vy ostatní, na které jsem třeba pozapomněla, uděláte chvilku, budeme všichni rádi. - A dnes tedy začínáme...
Tak nám napadla tento týden kupa sněhu. Všude bílo, peřiny sněhu zakrývají střechy, ptáčkům sníh znemožnil hledat a sezobnout potravu a tak se nedočkavě slétávají u krmítek a lidských příbytků. Vařím ranní kávu, dívám se na sýkorky za balkonovým oknem a vzpomínám na své dětství v šedesátých letech, kdy bývaly přesně takovéhle tuhé zimy s obrovskými přívaly sněhu. A najednou přichází domácí úkol od Daniely popsat svoji vzpomínku na šedesátá až osmdesátá léta.
Začátek šedesátých let představuje moje nejútlejší dětství.
Tehdy bývalo ještě více sněhu než napadlo nyní. Sestra chodila na první stupeň základky, já předškolačka, často jsme se prodíraly do školy ve vedlejší vesnici podobnými přívaly sněhu.
Teplé kabáty, nohy ve zvláštních galoších na patentku, tak jsme zvládaly náročnou cestu.
Ve školce už čekala láskyplná paní učitelka s hrnečkem horkého kakaa na zahřátí a zkřehlé ruce jsme my přespolní hřáli u obrovských kamen.
Velice hodní na nás byli i manželé žijící v krásné vilce uprostřed zahrady ((v téže vesnici jako škola). Vlastní děti mít nemohli a tak všechnu lásku dávali dětem jiných. On pánský krejčí, ona v domácnosti. Často naší rodině něco přešívali, zkracovali či šili nové kalhoty. Zbožňovala jsem místnost-krejčovnu plnou všelijakých hejblátek, ale hlavně obrovskou sbírku pohlednic s obrázky Jiřího Trnky a dalších pohlednic z různých koutů republiky i světa. Trnkovy obrázky, rozmístěné po místnosti, byly velkým lákadlem, na které jsem se vždy moc těšila.
Paní mi občas dala jablko do kapsy a doprovodila mě na vlak, abych se nemusela brodit domů zavátou cestou sama, když starší sestra měla odpolední vyučování či zkoušku školní kapely.
Přišla první třída a idylka tak trochu skončila, přišla změna školy pro mne i sestru. Začaly jsme jezdit do školy do sousedního malého městečka. Měli jsme v první třídě přísnou paní učitelku, ruce jsme museli mít při vyučování zkřížené za zády a ani nedutat. Navíc naši nesehnali červenou tašku a já měla hnědou, což působilo na moji dětskou dušičku dost skličujícím dojmem, neboť hnědá byla klučičí barva.
Při hodinách kreslení se stávalo, že jsme byli hotovi s výtvory před zvoněním. Tehdy mne paní učitelka postavila před tabuli s odůvodněním, že hezky zpívám a měla jsem dětem zazpívat nějakou písničku. Jinou než lidovou. Vzpomínám, jak jsem pěla hity Přejdi Jordán, Hříbě, Červená řeka, ale i písničku dnes už zapomenuté Lilky Ročákové Bylo léto, horké léto…
Naštěstí jsme do druhé až čtvrté třídy dostali jinou paní učitelku. Měla sestru emigrantku ve Švýcarsku a často mne posílala s dopisy pro sestru na poštu.
Tím, že věděla, jak se žije reálně v cizině, byla trochu free a měla vyučování mírně na háku. Jednou donesla do třídy složku pohlednic s obrázkem vietnamské holčičky a my měli za úkol přinést peníze na Vietnam.
Do školy se tehdy chodilo i v sobotu dopoledne, a když přijely sovětské tanky a soudruzi obsadili jedno důležité strategické místo, vozil mě otec v sobotu ze školy na motorce. Vždycky jsem se bála vojáků s namířenými samopaly a kamenným výrazem u brány objektu.
Táta mi vždycky poradil, abych se otočila na druhou stranu. Jenže jinudy než okolo tohoto objektu se prakticky domů ze školy dostat nešlo.
Dětský pokoj jsem neměla, žili jsme v malé chaloupce po předcích a naši stavěli několik let nový dům. Původně měl být ve městě, ale z rodinných důvodů nakonec zůstali na venkově. Dětský pokojík mi nahrazovalo patro v kůlně, jemuž dominoval starý vojenský kufr po dědovi. Dědu ani babičku z maminčiny strany jsem už nepoznala, ale dědův kufr jsem střežila svědomitě.
Děda sloužil za války u dragounského pluku v Dobřanech, pak v Praze a následně u Szegeváru v Maďarsku.
Měla jsem spoustu kamarádů a od jara do podzimu jsme se my děti po splnění domácích úkolů držely prakticky neustále venku. Buď jsme chodily hrát kuličky, panáka, míčové hry nebo třeba celé odpoledne prolézaly různá zákoutí.
Při jedné takové hře u nás zakroužilo na jaře 1969 zbrusu nové červené auto, škodovka tisícovka MB. Tehdy se na mé rodiče usmálo štěstí a vyhráli sto procent na výherní vkladní knížku a naše rodina se tak mohla přidat k těm, co vlastnili auto, a mohli jsme tak častěji zavítat na Vysočinu za prarodiči z tátovy strany.
Ovšem stavba domu se díky koupi auta protáhla. Jinak ale naši hodně pracovali, otec dělal technika ve městě, k tomu účtařinu v družstvu, stavba, doma zvířata. Chalupa bez vody, na všechno se nosila ve vědrech. Mamka kvůli nám dětem přerušila práci ve městě a dělala v družstvu těžkou manuální práci.
Nejvíc jsme my děti milovaly léto, prázdniny. Začínaly poutě v okolí, kam jsme my děti většinou zavítaly v nově ušitých šatech a lačně pátraly po pohlednicích s filmovými hrdiny z indiánských filmů. Milovaly jsme eskyma, solamylová mejdlíčka, lékořicové hady a jiné cukrovinky. Milovaly jsme lezení po skalách v blízkosti vesnice, lesy plné borůvek. Jinak jsme spoustu času trávily pasením zvířat, na pastvě jsme si i vařily.
U velkého rybníka přes léto stanovala spousta rekreantů z různých koutů republiky a vznikala tak krásná přátelství dospělých i dětí. Tehdy totiž byla ještě možnost volného stanování v přírodě, žádné soustředění v kempech.
Vesnice tehdy žila jako jedna rodina, co trápilo jednoho, bylo starostí i druhého. Lidé si hodně pomáhali, bylo běžné, že když dítě přišlo do nějaké rodiny, dostalo oběd, vdolek, hrušku... Děda jedné holčiny nás pravidelně brával na nízký vůz a jezdili jsme do sousední vesnice ke kováři měnit podkovy kobylám, brával nás na družstevní obracečku a jezdil s námi po louce.
Když bylo ošklivě, většinou jsem sáhla do skromné zásoby knížek a četla Pohádky od Boženy Němcové, sbírku Pohádek a povídek pro malé čtenáře, milovala jsem knížku O Lidušce, malířce pokojů. Oprášila jsem svůj kroj, ve kterém jsem pravidelně účinkovala na slavnostních Májích.
Bylo toho mnoho, na co ráda vzpomínám, ale jelikož nechci připravit rodinu o nedělní oběd, je nejvyšší čas jít vařit.
Zase si ráda někdy vzpomenu na sedmdesátá a osmdesátá léta...
tak, a teď už se těším i já
na vyprávění dalšího z vás
MIA
Také můžu zavzpomína a psát, ale je i velmi příjemné tyhle vzpomínky číst, hned mi naskakují vlastní obrázky.
Fotky budou asi Tvoje? Kdepak jsi Mio?
Také se Ti zdá, že ty obrovské rybníky, které byly tajuplné a nesmíííírně hluboké jsou dnes takové divně malé špinavé loužičky? No u vás na jihu asi ne.
Zrovna tak lesy - to byly strašidelné temné lesy, bála jsem se vlků už na kraji, teď ten lesík proběhnu křížem krážem po úhlopříčkách za pár minut a on ani neztemní, ze všech míst je vidět střechy těch stovek chat - mluvím stále o té oblasti, kde jsme měli na břehu rybníka u lesa kdysi tu malou chatku č.4 bez elektřiny.
Nějak mi to naběhlo - ale kdybych psala já, tak asi o mých horách, co mám za barákem, ty byly panečku tajuplné, i když časem pomalu devastované.
Naproti v mlíkárně prodávali kakao v lahvích a ty karlovaráky - litr kakaa stál šest korun a my pro něj s bráchou lítali přes ulici, abychom měli ráno snídani, salám Imitace za 3,80, salám pařížský a gothajský - byla to velká kola - tedy o velkém průměru.
Kupoval se vcelku a doma se pak obaloval jaké řízek a smažil se....třešně za tři kačky kilo, dvoubarevné polárkové dorty - a byly KULATÉ!!!!!!! Jo a taky KARAMELKY!!!! Kakaové, kávové, vanilkové, oříškové a černé lékořicové, kterým se říkalo "Donbasky" a Sisinky s ovocnou náplní.
Dneska už karamelky - tři kačky deset deka - neseženete - stejně jako ledovky - též za tři kačky a když nebylo kakao, tak se rozvářely v mlíce...ono pořád něšco nebylo a na všecko se stály fronty, ale o to to bylo úžasnější, když se vám povedlo něco "ulovit". Tejden jste měli o čem mluvit....
Uz se tesim na dalsi!!
Jenom teď musím stvořit takovou jakoby diplomku na takové jakoby univerzitě - na té pro ty starší
Mimochodem ona i Univerzita třetího věku by byla fajn téma pro článek - holky tam se užije legrace !!
Možná se tu už o tom někdy psalo? To bych si i vyhledala - databázistky nástup prosím
Víš ale, co mi strašně teď schází? Pravé karlovarské suchary. Takové ty s příchutí karlovarské vody. Přestaly se vyrábět, pacienti místo toho dostávají takové vyschlé cosi, je to tedy asi dietní a dost suché, ale ty pravé karlovarské měly dobrou chuť, zvláště po namočení do čaje. A navíc - byly léčivé, možná to byl placebo efekt, ale když mi bylo nějak šoufl, dala jsem si dietku, k tomu suchary a měla pocit, že ty suchary mne definitivně vždycky vyléčily.
O spoustu těch dobrot, co jsi popsala se teď nějak novodobí výrobci snaží, ale není to ono. Ještě mejdlíčka celkem nějak chutnají, ale fialky jsou úplně jiné. Holt dříve byla i tráva zelenější, že?
A ta jiná chuť určitě není trávou tehdy zelenější. Prostě se už nezná, nebo zná a nedělá původní technologie. A pamatujete na cukrkandl, to bylo zkažených zubů. Já zase milovala roličku kakaových tabletek, které se prodávaly v mlékárně. Byl to vlastně vápník, v hroznovém cukru a s kakaem a máma mně je nikdy nechtěla koupit, s odůvodněním, že jsou drahé a já stejně zlobím.
A nebyly původní karlovarské suchary obalené cukrem a oříšky? To mně moc dietní nepřipadá.
Díky. Anebo jsme to jen lízali a jazyk byl celý barevný a rozdrásaný a maminky se zlobily..
