Tak vám tu nabízím zase jedno vyprávění mých zážitků z dob mého působení ve Špindlerově Mlýně... Je to dávno, ale stejně - když si na to vzpomenu... :-))) Tenkrát jsem bydlel u mého švagra Jardy.
Byl jsem tam více než rok. Vlastnil po rodičích dům a s mou sestrou Danou měli tenkrát dvě krásné holčičky - Janu a Lidušku, a vlčáka Norinu. Ale teď už, jak to tehdy bylo:
V zimní i letní sezoně pronajímají pokoje turistům. Sami se uskrovnili a celá rodinka spí společně v jedné ložnici a Norina pod gaučem v kuchyni. Z pochopitelných důvodů jsem proto jejich nabídku k okupování jednoho z pokojů odmítl a s jejich dovolením si vybudoval spaní ve sklepě. V nevelké místnosti se šikmým stropem, pod širokým schodištěm domu. Malé okénko propouští trochu světla a vzduchu. Stěny i strop jsem obložil palubkami, které se samy nabízely na stavbě budovy lanovky Na pláň, kde s Jardou pracujem. Pod schody jsem ode zdi ke zdi vybudoval širokou postel, takzvané letiště.
Jedné noci mne probudila pálivá bolest na noze a v zápětí záchvat kašle. Po paměti jsem našel vypínač u dveří. V místnosti byl hustý kouř. Vatová deka chytla od keramického topení. Nehořela, jen dýmala. Deku jsem uhasil a otevřel okénko. Popadl jsem oblečení a doslova se vyplazil před dům. Celý den mi bylo dost zle. Popálenina na noze byla malá, ale vděčil jsem jí za život. Dospěl jsem proto k rozhodnutí, že si postavím krb. Kamínka by byla určitě rozumnější nápad, ale představa praskajícího dřeva a plamenů kreslících po stěnách barevné ornamenty však rozhodla.
"Zde nebudou dělat drahoty ani ty nejcudnější panny", sdělil jsem majiteli domu, když jsem s nadšením líčil stavební plán. Měl pochopení pro mou slabost, ale často mi připomínal, že vzhledem k mému věku bych si měl už začít hledat životní partnerku. Já zas na oplátku opakoval radu mého otce: “Poznej sto žen, a potom se ožeň."
Komín jsem už měl. Jeho základy začínaly v rohu místnosti. Povolení ke stavbě jsem od švagra také dostal. Chyběl jen materiál.
Od poloviny listopadu se již druhý týden na městečko snášel sníh. Pět dní v týdnu jsme s Jaroušem docházeli na lyžařský stadion, abychom pět dní v týdnu téměř nic nedělali. Zatopili jsme jen v kamínkách, četli noviny a radovali se, jaký je socialismus vynález. Pracovní morálku nám kazil Pepa Maličký, náš třetí do party. Měl silný smysl pro povinost. Každé ráno odházel sníh, potom chodil po místnosti sem a tam, přesně jako soudruh Lenin, když vynalézal revoluci.
Když jeho touha po pracovní činnosti překročila snesitelnou hranici, odcházel bez našeho souhlasu do kanceláře správce stadionu prodiskutovat naši celodenní pracovní náplň. Tak se stalo i dnes, krásného prosincového rána. Byli jsme zaneprázdněni plánováním příprav na sv. Mikuláše. Jarda, díky vysoké postavě, bude opět Mikuláš a já půjdu za čerta. Ze sousedky se mimořádně stane na chvilku andílek. Zase půjdeme od domu k domu, ale tentokrát budeme nejméně polovinu trasy odmítat pohoštění. Po loňském Mikuláši měl totiž švagr týden tichou domácnost.
Viditelné pracovní nadšení v Pepovo tvář nevěstilo nic dobrého. Nezklamal. Dostali jsme úkol, který potrvá nejméně týden. Opravit telefonní vedení ze stadionu až na horní konec lanovky.
"To jste si mohli s tím starým prďolou Balcarem vzpomenout dřív, ne teď, když je sněhu pod prdel." Prohlásil v zápětí Jarda a vyčítavě se díval na Josefa.
Práci jsme začali rozumně, od horní stanice lanovky. Do deseti dopoledne jsme seděli v kiosku a vyzunkli s Jaroušem každý nejméně čtyři grogy. Pepa z přemíry energie a výčitek svědomí odhazoval zadarmo okolo kiosku sníh. Dostatečně zahřátí jsme od sloupu ke sloupu natahovali nové dráty. Táhli jsme s sebou žebřík, na kanadách klubko drátů, stupačky, kladky a jiné nutné drobnosti.
Aby řeč nestála, počal jsem líčit Pepíkovi nadšeně můj plán s krbem, spolu s detaily, jak krb silně ovlivní povolnost žen. Jak plápolající oheň zkrátí čas od prvního polibku k vytouženému cíli. Jarda dával často oči v sloup, neboť můj plán znal zpaměti. Když jsem se konečně dopracoval k problému s materiálem, Pepa mně přerušil. “O šamotových cihlách bych věděl, jsou v kůlně kousek odtud," a ukázal k boudě lyžařského klubu.
Přerušil jsem okamžitě práci a vydal se kyprým sněhem k chatě. Skutečně, v kůlně bylo materialu, až srdce jásalo. Výčitky svědomí mě netížily, cihly pocházely ze zbořené pece a zjevně majiteli překážely.
Druhý den ráno jsem vyvezl lanovkou nahoru kanadské saně a vzal jsem několik pytlů od brambor a provazy. S prací jsme byli již téměř u konce, a zbýval jen úsek od Velkého hanku, nejprudšho svahu na sjezdovce. Jeho prudký sklon byl postrach průměrných lyžařů.
Abych se nemusel brodit téměř po pás ve sněhu, vzal jsem si "Tajfunky." Jsou to krátké lyže, vyrobené většinou ze starých již neupotřebitelných lyží. Daly se připnout i na válenky. Dojel jsem ke kůlně a s radostí v srdci vkládal cihličky do pytlů. Bude to stačit, nebude to stačit? Vrtal mi v hlavě počet cihel nutných ke stavbě.
Konečně jsem uznal, že mám dost.
Od chaty ke sjezdovce byl mírně stoupající průsek. Když jsem po hodině nesmírné dřiny dotáhl v hlubokém prachovém sněhu saně na sjezdovku, vyčerpán jsem se posadil na cihly a s obavami odhadoval další obtížnost jízdy. Chlad mě probral k činnosti. Připnul jsem Tajfunky, škubl se saněmi tak, jak to udělal Bílý tesák v knize Jacka Londona, a saně se daly do pohybu. Zapřen ve vojkách saní jsem opatrně sjížděl ve velikých obloucích svahem. Sníh se mi hrnul až na prsa.
Dopředu mně tlačila neuvěřitelná váha. Spustil jsem pod saně řetězy. Mnoho to nepomohlo. Poslední oblouk před Velkým hankem jsem snad jen silou vůle zvládl a zastavil kousek od chlapů. Ti, několikrát saně obešli a když si náklad dostatečně prohlédli, Jarda vrtíc hlavou poznamenal: "Doufám, že nehodláš sjet dolu s těmi cihlami?" Měl pravdu, byla by to sebevražda. Kolečka v mé hlavě počala podávat maximální výkon. Nerad se vzdávám a snášet cihly na krosně nebyla lákavá myšlenka.
"Chlapi, už to mám!" Zvolal jsem radostně po chvíli přemýšlení. "Dolu pojedem pomalounku, jako s pohřebákem!" Po pár otázkách můj plán uznali jako reálný.
S nadšením malých kluků jsme se přímo těšili a vrhli se s chutí do realizace. K saním jsme uvázali dva provazy, na jejich konce se asi patnáct metrů za saněmi přivázali Jarouš s Pepou. Šestimetrový dřevěný žebřík jsme položili po vrstevnici, každý si sedl na jeden konec a pevně jej uchopili. Žebřík pohrne sníh, což bude perfektní brzda.
"Jedéém," zvolal jsem nadšeně. Skutečně! Strmým svahem jsme sjížděli zvolna a já se radoval, jak jsem to vymyslel. Než jsem se však dostatečně vynachválil, saně za mými zády se s nákladem dvou metráků cihel bez kontroly rozjely. Napadla mně hrůzná představa, zdali se ti dva, jen tak pro zábavu, neodvázali. Prováděli jsme si občas kanadské žertíky. Podezření jsem ale rychle zamítl, byl by to pokus o vraždu.
Šlo mi opravdu o život!
Téměř jsem se položil mezi vodicími tyčemi saní do záklonu a řítil se pětatřiceti stupňovým svahem rovně dolů. Zkusil jsem s lyžemi plužit, ale rychost byla příliš velká. Skrčil jsem nohy pod sebe a zapomněl na čas. Nic jsem neviděl a nemohl dýchat. Prudké gejzíry prachového sněhu pokryly silnou vrstvou můj obličej a po prvním pokusu o nádech jsem si druhý pokus rychle rozmyslel.
Divoká jízda netrvala déle než dvacet vteřin, ale zdála se mi věčností.
Konečně se rychlost zpomalila a na mírnějším svahu saně samy zastavily. Pustil jsem vojky a začal stíral sníh s obličeje. Pocit úlevy a radosti se mi rychle rozléval celým tělem. Opět jsem přežil! Můj hrudní koš se naplnil kyslíkem. Vítězný pokřik Tarzana se nesl do dáli, ale pocit rozčarování, že se chlapi nepřidali, mně přinutil otočit se ke svahu.
Nikde jsem je neviděl. Jen hlubokou brázdu po saních kolmo dolů. Sto metrů nahoře jsem zahlédl kousek žebříku...
Obešel jsem saně a uchopil jeden z provazů. Byl napnutý! Rychle, jak mi jen krátké lyže dovolily, jsem stoupal podél něj do svahu.
Když mé obavy dostoupili vrcholu, pár metrů přede mnou se ze sněhu vynořil Jarda a nalevo od něj Pepa. Vypadali příšerně. Dávili se, lapali po dechu a zděšeně se rozhlíželi. Byli přesvědčeni, že se s námi utrhla lavina. Obaleni sněhem, bez čepic a rukavic. Jardovi dokonce chyběla i válenka.
Ne, lavina se s námi neutrhla. Po pár desátkách metrů pomalé jízdy nahrnul žebřík před sebe obrovskou masu sněhu. Tak velký odpor chlapi nemohli udržet. Pustili se, a saně nabraly plnou rychlost. Stali se živými kotvami na koncích provazu... Celých sto padesát metrů byli taženi pod sněhem. Občas i hlavou dolů. Pracovní bundy i s košilemi měli vyhrnuty do podpaží. Sníh se jim nacpal všude...
Trvalo dlouhý čas, než byli schopni začít mi nadávat.
Uvědomil jsem radikální chybu v mém plánu. Provazy měly být uvázány k žebříku a chlapi na něm jen volně sedět. Pozdě ale "bycha honit“. Jarda dovrávoral k nákladu, stoupl si na cihly a svlékl se do trenýrek. Nadával a vyklepával jednotlivé části oblečení. Pepa chvíli váhal, ale pak udělal to samé.
Od silnice jsme zaslechli dlouho trvající potlesk a pískání.
Velká výprava turistů, jdoucí na výlet do Svatého Petra, celou naši šílenou jízdu se zájmem sledovala. Všichni tři jsme se jim uklonili a byli opět odměněni bouřlivým potleskem.
PEPA KOUBA
A ještě jednu osobní otázku bych na závěr měla- 100 žen je poměrně dost. Stihl ses nakonec oženit?
Pises hezky ctive, take jsem se pri pondelku (ktere nanavidim) pekne zasmala.
