Tohle vyprávění bude o smutném konci jedné lásky, konkrétně pana "K" a slečny "J" prostřednictvím nepřekonatelných kulturních rozdílů.
Pan K se zamiloval do slečny J. To se mladým mužům někdy stává. Slečna J si zprvu nebyla zcela jista, že je pan K ten pravý, ale nakonec náporu jeho touhy podlehla a lásku opětovala... Obapolné vzájemné zalíbení, stejně nepravděpodobné a vzácné, jako nakonec téměř vždy pravidelné, mělo veliké vyhlídky na celoživotní naplnění, alespoň soudě dle oboustranných proklamací věčné lásky.
Tak došlo k pozvání pana K do rodiny slečny J, ne snad ještě pro žádost o ruku slečny, ale aby zejména maminka slečny J nabyla informací o kandidátovi přiženění.
Pan K se dostavil přesně, aby osvědčil dochvilnost, potažmo svou celkovou spolehlivost a serióznost. Rovněž nebyl opilý, byl čistě oblečen a nesmrděl. Z toho nabyla maminka slečny J onoho věčného klamavého dojmu, naděje, že by její dcera mohla dopadnout lépe, než ona.
I vstupní rozhovory probíhaly ke spokojenosti paní maminky. Pan K byl sice nezámožný a prostý mladý muž, ale dokázal přesvědčivě vyprávět o své radosti, když se mu podaří něco udělat. Z toho usoudila, že je pracovitý, a že by se tak konečně mohl v rodině objevit někdo, schopný zúročit její tvůrčí potenciál a organizační talent k vylepšení vzhledu a vybavenosti všech jimi obývaných prostor. Atmosféra tak byla příznivá a uvolněná.
Až do oné osudné chvíle.
"Nechcete něco jist?" nabídla paní domácnosti hostu.
"Co prosím? Nerozumím?"
"Jestli nemáš hlad", doplnila slečna J.
"Jo jíííst!?", pochopil pan K.
"Dyk říkám, jist, dáte si karbanátku?"
Nejsem si zcela jíst, že chci něco jist, napadlo pana K, ale jakmile už pomyslel na jídlo, seznal, že má hlad. "Karbanátku ne, ale karbanátko bych si dal!", uvolněně odvětil.
"Děláte si srandu? Jaké karbanátko?"
"Promiňte, myslel jsem, že si děláte srandu vy, s tou karbanátkou, když může být ta karbanátka, proč by nemohlo být to karbanátko?"
"Nevím, jak se tomu říká u vás, ale u nás je to odjakživa karbanátka, mleté maso s chlebem!"
"Správně je to ale ten karbanátek, ne ta karbanátka!"
"Heleďte, jestli nechcete mou karbanátku, řekněte to rovnou, a opravování a poučování si nechte, na to tady není nikdo zvědavý, u nás to vždycky byla karbanátka", pravila maminka rozčileně, vstala, vyšla z kuchyně do pokoje a zabouchla za sebou dveře.
Slečna J přišla k panu K, pohladila ho po tváři a dala mu pusu. "Nechceš třeba chleba s medem?" Věděla, že tomu K neodolá, miloval kromě J i sladké pokrmy. A rovnou mu vyndala ze spíže chléb a med, z lednice máslo.
K nechápavě pohlédl na bochník. Byl z něj po staročesku odkrojen "zouvák", na zcela křivém řezu byl navíc veliký šišatý schod.
"Prosím tě, jak si z tohodle mám ukrojit krajíček?"
"Tak to odřízni a dej stranou", napadlo slečnu J, "a až si to ukrojíš, já ti to namažu!"
K si pečlivě a přesně odřízl z bochníku dva rovné krajíčky, silné devět milimetrů a položil je na talíř.
"Mázni mi to, prosím, jenom máslem, já se skočím vyčůrat a umýt, med si tam dávám až při jídle, aby to nestejkalo!"
Když se vrátil, byly oba krajíce namazány. Máslo bylo zcela nerovnoměrně naplácáno na kratší straně krajíců, zato až přes okraj kůrek, takže nebylo možno krajíc uchopit, aniž by se člověk máslem neopatlal.
Nasucho polkl.
"Šetříte?!"
"Proč?"
"Žes to namazala na kratší stranu, my to mažeme vždycky na delší, zato ne až na kůrku, aby se to dalo vzít do ruky! A proč jsi to máslo mazala nožem na chleba?", pohlédl na zamáslovaný ostrý nůž.
"To je snad jedno, ne, nůž jako nůž?"
"Není to úplně jedno, nůž na chleba je jen jeden a není třeba ho mýt, stačí ho otřít utěrkou a máslo můžeš mazat tupým příborákem, kterých je v šuplíku plno."
"No jo, prosim tě, tak už jez!"
K si očistil okraje kůrek, ze lžičky nechal natéct med na část krajíce a s chutí se zakousl. Vzápětí strnul. Začal znepokojeně čichat k medu i máslu.
"Co to je ?! Myslel jsem, že se mi to zdá, když cítím rybičky, ale ten chleba s máslem a medem má i chuť po rybičkách!"
"Tak to si asi táta vzal předtím olejovky, a ty sis neumyl nůž!?", usmála se J.
Pan K si představil, jak si budoucí tchán zakrojí zouvák, stejným nožem si napichuje olejovky, máčí nůž v tom nechutném rybím oleji a pak jej položí zpět, aby si jej on utřel do krájených krajíců pod máslo s medem.
"Ale tys mi nabídla chleba s máslem a medem, ne máslem, medem a olejovkami! Nevěděl jsem, že když si tady chci uříznout chleba, musím si napřed umýt nůž, protože táta si nemůže vzít na olejovky vidličku a strčí zapatlaný nůž zpátky, a ....
"Prosim tě, ty toho naděláš, buď rád, že neměl syrečky..."
x x x
A tak skončila věčná láska pana K a slečny J prostřednictvím nepřekonatelných kulturních rozdílů.
Bylo to nevyhnutelné.
Pan K byl přeci z Libně a slečna J z Michle.
DRAUDE
Ještě že slečna J z Michle včas prozřela.
P.S. A řiká se chleba, né chléb.
Zpravidla je kulatý nebo ve tvaru šišky. První ukrojení je patka a pak pár krajíčků o nestejném průřezu z každé strany. U nás se taky mazalo na tu větší stranu, ale nikomu neberu jeho libůstku, mazat na tu stranu bližší k patce. 
P.S. Formulace "nestejný průřez každé strany" také není nejšťastnější, neboť mně evokuje krajíc z jedné stranu oválný a z druhé obdélníkový, nicméně větší a menší strana je již dostatečně názorná, takže na dalším vysvětlování netrvám. Ale kratší strana mně skutečně dostala - nedokázal jsem si představit vůbec nic.
