Začínaly prázdniny, a já jako pražské dítě se chystala na jižní Moravu, kde jsem měla veškeré příbuzenstvo z matčiny strany. Bylo mi tehdy necelých devět, a i když jsem u příbuzných měla svoje povinnosti, prázdniny vesele ubíhaly až do doby žní.
Můj strýc, pokrývač, si vzal na tuto dobu dovolenou, aby mohl pokosit žito a pšenici, kterou společně s mojí tetou pěstovali na záhumenku. Já měla za úkol pokládat povřísla, aby na ně teta mohla pokládat náruče posečeného obilí. Práce to pro mne byla značně otravná, takže jsem se velmi zaradovala, když mi strejda druhý den ráno řekl, že půjdu do sousední vesnice s naší kozou.
Proč tam mám jít jsem se moc nezajímala. S kozou Lízou jsme byly kamarádky, chodila jsem ji pást, takže jsem se na společný výlet docela těšila. Milá koza upalovala, že jsem jí nemohla stačit, a provaz, na kterém byla uvázána, hrozil přetržením. I kdybych byla nevěděla, ke komu s naší Lízou mám jít, koza by mě tam bezpečně dovedla. Bylo znát, že tam nejde poprvé a že tam jde ráda.
Byly jsme obě uvítány a můj další strýc si kozu odváděl a bručel si pod vousy, že každá pořádná koza má mít už dávno kůzlata a nezdržovat v době, když jsou žně v plném proudu. Já jsem se ale o kozu už přestala zajímat, seděla jsem na zápraží s pořádným hrncem mléka a buchtou, kterýmižto lahůdkami jsem si krátila čas.
Z mého hodování jsem byla vyrušená a se slovy: “Vyřiď doma, že to proběhlo dobře“, mi byla koza předána a vyrazily jsme k domovu. Cesta to byla zdlouhavá. Koza se zastavovala, mečela, tu uškubla kus trávy, tu zase na druhé straně cesty viděla lákavé listy na stromku. Já už měla dlaně od provazu odřené, ale s kozou jsem nic nezmohla - ani hrozbami, ani prosbami.
Asi tak v polovině cesty se koza zašprajcovala, nadobro otočila a táhla mě zpět.
Tak jsme se tam, na té prašné cestě, spolu přetahovaly a já začala prohrávat. Ale koza je koza, cestu si nevybírala. A tak se stalo, že se provaz, se mnou na konci, zachytil o stromek. Honem jsem využila příležitosti a snažila se kozu přivázat. Po delší době jsem měla úspěch, kozu jsem uvázala a vydala se na pole, abych ohlásila, co se stalo.
První co jsem slyšela, bylo: “Už je koza doma? “ S brekem jsem ze sebe vysoukala, že je koza uvázaná ke stromku u kapličky a že nechce jít domů. Strejda položil kosu se slovy: “Ta ludra jedna“ a vykročil pro milou Lízu se mnou v závěsu.
Už z dálky bylo vidět, že je koza v dobrém rozpoložení. Stála na zadních a s chutí okusovala stromek s jablíčky. Strejda k ní přišel, a protože to byl hodný člověk, začal na kozu mluvit, chválit jí. “Tak pojď, Lízinko, jdeme domů, no, hodná Líza, tak pojď ty potvoro jedna, nebo tě něčím přetáhnu“.
Ale milá koza se zapřela, a že nepůjde. Škrtila se, poulila oči, jazyk jí málem vypadl z huby, vydávala prapodivné zvuky, ale jít nechtěla. Já už jsem se začínala smát, což k dobré pohodě mého milého strýčka také nepřispělo.
A tak místo proseb a vyhrožování si strejda milou kozu hodil na záda. Přední nohy na ramena, zadní mu čouhaly kolem pasu a já za nimi klusala a držela provaz. Koza protestovala mečením, ale potom se jí to začalo líbit...
Chvíli se rozhlížela, a pro zpestření začala se strejdou laškovat. Ožužlávala mu uši, jazykem mu co chvíli upravila účes a pomekávala mu do ouška. To, co jsem si já, na téma koza, vyslechla, se nedá reprodukovat. Snad žádná koza na světě nedostala tolik jmen. Já byla ještě téměř nepopsaný list papíru, takže jsem si ona neznámá slova velmi pilně zapisovala do paměti a věřte, do dneška tam pevně vězí.
Takto jsme prošli celou vesnicí, doma Lízu strčili do chlívku a oba značně uondaní a naparfémování kozlím odérem jsme skončili u trok s dešťovkou a snažili se zase vonět lidsky. Tentýž den strejda pole ještě dosekal a druhý den, když nastoupil do autobusu, aby se opět věnoval svému povolání, ho uvítalo hurónské mečení veškerého osazenstva autobusu.
HANKA
Divím se strejdovi, že si tu vaši kozičku dal ramena, určitě riskoval, že s ním teta nebude večer chtít spát v ložnici. Vždyť ten zápach ze sebe musel smývat dlouho.
