Jeli jsme na chalupu. Venku počasí, že by psa nevyhnal. Sedíme s manželkou u sálajícího ohně. Vychutnáváme teploučko rodinného krbu. Sedíme. Hledíme do plamenů. S rozkoší usrkáváme lipový čaj s jeřabinovým sirupem.

     Teplo krbu i čaje příjemně ukolébává, rozlévá se po těle a evokuje vzpomínky. Vzpomínky na dětství a tatínka.. Na černé hodinky. Domácí lipový čaj. Hl avně na historky taťky či strýců. Naše černé hodinky vyplňovaly večery podzimních plískanic a zimních mrazíků za okny.

      Nepamatuji, že by taťka byl vypravěč či upovídaný. Opak byl spíše pravdou. Ovšem jeho historky byly vyhlášené. Pamatuji si je. Nemám ponětí kolik mi bylo. Není to podstatné. Podzimní večer. V komíně naříká meluzína. Kachlová kamna zvaná autobus hřála. Žhnoucí kachláče rudě ozařovaly místnost i obličeje. Na zdi kuchyně to kreslilo strašidelné stíny. Pil se lipový čaj. Historka střídala historku. Vybavuje se mi povídačka tatínka.. a  tak poslouchejte:

      „Do práce jsem chodil kolem vody“, vypráví tatík. „Cesta se táhla podél řeky asi dva kilometry. Ráno člověk musel z domova ještě za úplného šera. Někdy na mne šla až úzkost. Opar nad řekou. Ticho. Nikde nikdo. Nebyl jsem strašpytel, ale ani nebojsa.“

       Ještě dnes si vybavuji, jak se taťka při vyprávění tvářil. Tehdá se při cestě do práce asi opravdu  bál.

       „Jednou mne krom tíživého ticha doprovázel i pocit - pocit, že, nejsem sám. Znáte ten pocit. Splav, kde jsem odbočoval do civilizace, byl nadosah. Ujdu pár metrů - a... a... koukám, u cesty stojí kůň. Kolem nikdo. Tich rušilo šplouchání řeky a bití kopyta o zem. Hrdlo, přiznávám, bylo někde v kalhotách. Do práce musím, tak se snažim toho  koně pomalu obejít. Dojdu ke koni na pár kroků... Zaržál, zakoulel očima a hup do vody u splavu.

       Vodní hladina se zčeřila, kola se zavřela. A opět to ticho. Na nic nemyslím a upaluji pryč z tohoto místa...

      Do práce dorazím udýchaný a propocený. Bylo na mně vidět, že se něco stalo a tak vyprávím tuto příhodu. Parťák, co bydlel dole u řeky, tvrdil, že to určitě byl vodník. Tito ropušáci prý na sebe dovedou brát různé podoby. Chtěl mne jen vyděsit, jinak by to dopadlo... Nedořekl. Nemusel. Vyděsit mne, se tomu mužíčkovi povedlo.“

      Konec mi dovyprávěl strýc druhý den. Při vyprávění zvítězil spánek. Na peci kachlovek bylo příjemno a hlas taťky ukolébával.

                                                                                 -doktor-