Už od pátku bylo překrásně. Najednou teplo, žádný vítr, nepršelo, nálada doma dobrá, takže to vypadalo na super víkend. Franta naplánoval, že půjdem s vnoučaty do parku, sbírat šišky na věnečky, cestou že se děti vyblbnou a my je spokojené a správně utahané odevzdáme rodičům. A pak že už si jen budem užívat.
V sobotu ráno ale zavolal Frantův kamarád, a že mu pomůže s těma drátama kolem počítače, televize atd. jak ho o to prosil. To se nedalo odmítnout, protože kamarád má volno jen málokdy. Domluvili se na čtyři odpoledne. Tak jsme vnoučata přehodili na neděli.
Franta ještě dopoledne pro něj koupil tekutý kozly, prej je kámoš má rád a ještě přemejšlel, co by mu nabídnul dobrého. (Mj. při nákupu kozlů se mu do tašky vloudila nezvaná flaška vodky.) Po obědě si ještě skočil na svý "tři kousky" do vedlejší hospody a už tu byla čtvrtá a hodný kamarád. Je to fakt neuvěřitelně šikovný chlápek - absolutně nechápu, že ho ještě některá neklofla, je už - co já vím - delší dobu singl. Mládenec sice má za sebou skoro šedesát jar, ale rozhodně na to nevypadá.
Zatímco se pánové věnovali drátům a různým důležitým debatám, nandala jsem Pájovi (tak se kamarád jmenuje křestním) trošku guláše s rýží. "Jo, není to palivý, fakt ne... navopak, sneslo by to..."
A tak Franta přinesl všechny svoje jedové zásoby - mexické suché papričky, kreolskou hot pepper omáčku, šmrdlátko s pepřovými kuličkami... a co já vím ještě. Pája si to tam sypal hrstma, já zírala -
a přemýšlela, jaké to asi bude mít později konce.
Franta otevřel kozla a taky vodku. Nalil sobě i Pájovi. Nebylo to na prst, ale na hrst. Oba to do sebe hupli a Franta okamžitě nalil dalšího "panáka":
No, a takhle fofřili asi půl hodinky - a pak najednou nám Pája zvadnul jak nezalitá kytička. I když, tohle přirovnání moc nesedí, protože oni byli oba zalití až až. ¨
Chudák, pokud to ještě zvládl, tak se mi stále omlouval, že cejtí, že je asi ožralej, a že tohle nechtěl. Jenže, neřád Franta - asi že byl tak vděčnej, že udělal to, na co on se nezmohl snad rok - mu dal eště další tři super panáky, nalil další pivo a to už se Pája neudržel na nohou.
Šíleně rychle se setnul - a to bylo necelých sedm - co teď s ním? Nabízeli jsme mu, aby tu zůstal, to odmítl, odmítl i taxíka - a že si kliďánko skočí na autobus. Vstal a skácel ze zpět na gauč.
Byla jsem na svého drahého setsakra naštvaná, ale on byl jedno velké chápající soucítění (s ním to tak moc nehlo, asi za to mohla ta obrovská porce guláše, kterou měl k pozdnímu obědu). Nakonec jsme Páju nasoukali do kabátu a pomohli mu do předsíně. Obout boty byl problém větší, než vypustit raketu na měsíc, ale i to se zvládlo a já oba pány vyhodila na vzduch; manžel ho šel bratrsky doprovodit.
Nakonec jsem se fofrem oblíkla a šla zadem za nima pozorovat, jak dojdou na stanici. Pája se každou chvilku kácel, ale Franta ho hrdinně podpíral. Pak čekali na lavičce na autobus. Já mrzla kousek dál za smrčkem a sledovala, jak to bude pokračovat.
Přijel autobus, Franta se ho snažil dovléct dovnitř, ale Pája se mu rozpadl přímo na těch schůdkách. Zatím co ho manžel nějak zvedal, přiběhl šofér a voba vyhodil... To už jsem se sebrala a šla domů, s tím, že tohle už dál vidět nemusím, ať si to oba pánové vyžerou. (Prý se to opakovalo ještě u dalšího autobusu, ale ve třetím prý uspěli.
Můj zhýralý manžel se vrátil za další hodinu - a byl ve stavu nemlich stejném, jako předtím Pája, protože se "musel jít z toho rozčílení uklidnit" - a jak jinak a kde jinde, než v hospůdce. Vzteky bez sebe jsem mu pomohla svléknout a pak do pelechu.
Po chvíli začalo naše uvažování:
- Ježišmarjá, co s ním bude? Ty ho máš ho na svědomí, neměl si ho tak vožrat!
- ale copak já můžu vědět, že ho..o vydrží?
- voni ho cestou okradou, třeba i zabijou, co budeme dělat?
- Neblbni, dyk je jen ožralej, škyt, třeba to přežije..
- Venku je ale už zima, jesli ho zase někde vyhoděj, tak von se domů nemůže dostat, a je to takovej hodnej člověk!
atd. atd.
Nakonec jsem asi za hodinku kamarádovi zavolala. Ten můj poděs už mezitím štípal dříví a nevěděl o světě. No, po delší chvíli to Páje zvedl, zablábolil: "aoooooo".... Z čeho jsem usoudila, že je tedy doma - a jen mu řekla, že sem děsně ráda. A byla jsem fakt děsně moc ráda, že je v pořádku.
Jaký tedy byl vlastně náš víkend? Franta se rozhodl, že v "tomhle stavu" nikam nemůže, takže jsem s vnoučaty šla sama. Po návratu domů jsem zjistila, že se zase "léčil" a svůj odporný stav přiživil.
Mj. přátelé - to je můj příspěvek do debaty, jak je fajn žít s mužskými.
Nemají to včely jednodušší?
IRENA
mexické suché papričky, kreolskou hot pepper omáčku, šmrdlátko s pepřovými kuličkami... a co já vím ještě. Pája si to tam sypal hrstma, já zírala -
a přemýšlela, jaké to asi bude mít později konce.
Konce se dají lehko předvídat, jednou jsem četla o nějaké jihoamerické divě, která se rozhodla spáchat sebevraždu. Důkladně se na to připravila, vyzdobila komnatu, vyšperkovala sebe, pak si dopřála smrtící koktejl prášků, zapila alkoholem a zajedla hodně kořeněnou stravu. Nezemřela a nebyla krásná a bledolící na katafalku, kam se uložila. Byla živá,určitě ne bledolící a kombinace všeho co požila, znečistila kataflak , jí i posmrtně vyzdobenou komnatu.
Jo, kdyby šlo ty naše trubce taky poslat do světa. Alespoň některé.
Tak si tak řikám, že naše slavná metanolová aféra má vlastně neuvěřitelně málo vobětí na to, jak se tady chlastá.
Jistě! Nelze žít s hovadem, pro které je popsaná situace normálním denním stavem, ale o tomhle ten článek, aspoň se dmnívám, není!
Mně osobně jsou nesrovnatelně milejší lidé občas chybující, než lidé odsuzující proto, že sami jsou dokonalí. Jéje! Jak já nesnáším suchary!
Faktem zůstává, že suchaři jsou vždy dokonalí, bezchybní. A také je fakt, že je s nimi strašná nuda.
